Nedaleko francouzského horského střediska Grenoble v alpském masivu dosahujícím až ke sněžnému Mont Blancu leží v nadmořské výšce 1800m místo podivuhodné krásy a míru. Je to osamělý klášter a zároveň hotel, kam přicházejí poutníci hledat svou duchovní sílu i obdivovat velebnost přírody už téměř sto padesát let. Pojmenování dostal tento komplex dvou svatyní a obytných budov podle vesnice La Salette ležící v klínu hor.

Stavba jako orlí hnízdo

Z malebného městečka Corpsu, které leží na břehu rozlehlého horského jezera Saulet, vás sem přivede dlouhá úzká silnice, plná serpentin, vlnících se jako hadí tělo po svazích okolních kopců. Je to krkolomná jízda autem či autobusem, při které se člověku tají dech. A přímo závrať ho chytne, když spatří poprvé klášter jako orlí hnízdo uprostřed horských velikánů. Nový most spojuje stanoviště pro odstavení vozidel s poutním areálem. Vévodí mu impozantní kostel postavený v druhé polovině 19. století. Základní kámen byl položen 25. května 1852 a stavba trvala čtrnáct let. Nahradila malou svatyňku, která zde vyrostla těsně po mariánském zjevení v roce 1846. Trojlodní kostel je postaven z tmavého kamene, který lámali dělníci přímo na místě. Černý kámen s nádechem do modra jako materiál pro sloupoví posvátného prostoru působí starobyle a impozantně. Okna ve třech řadách nad sebou, zdobená vitrážemi, vpouští barevné světlo, které rozehrává hru barev na stěnách měnící se s plynoucím časem každého dne. Barevná skla, povětšinou dary pohorských farností nebo samostatných donátorů, znázorňují výjevy ze života Ježíšova, postavy apoštolů i denní lopotu prostých venkovanů z okolního kraje. Na první pohled každého zaujme ústřední malba nad oltářem – Ježíš Kristus, syn Boží a Pantokrátor veškerenstva. Jeho pozvednuté ruce jsou jako živé, žehnají a zároveň varují. Svatozář v podobě duhy připomíná smlouvu lidí s Bohem. Autorem tohoto obrazu stejně jako dvou dalších vyobrazení v postranních chrámových lodích – prvního Ježíšova zázraku proměnění vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské i Panny Marie pod křížem na Golgotě, je malíř zvaný d’Arcabas. Je pozoruhodný nejen precizní technikou vypracování, ale také tím, že dává některým tvářím třetí oko, jímž vyjadřuje pohled do nitra a duše svých postav. V čele chrámu, kterému byl propůjčen titul "baziliky", privilegovaného místa shromažďování lidu, stojí bílá socha Panny Marie Lasalettské. Chrámové světlo působí tak, že návštěvník neustále, ve dne i v nočním přítmí, spatřuje její stín na stěně. Je to jako jakési magické zjevení. Všude kolem jsou vyvěšeny mramorové destičky s díky za splněná přání poutníků. Dvě velké černé desky mezi nimi označují místa, kde spočívají tři lidská srdce. Je to srdce jednoho ze dvou vizionářů Maximina Girauda a také srdce Maximinova ochránce a přítele hraběte Narcisse de Penalver. Třetí srdce náleželo grenobelskému biskupovi Philibertu de Bruillard, který svým pastýřským listem potvrdil lasalettské zjevení. Všichni tři muži si přáli, aby jejich srdce zůstalo navždy na místě jim nejdražším.

Poselství varování, naděje a smíření

V sobotu dne 19. září 1846 vystoupali prudkým srázem dva pasáčci z osady Abladins, náležející k La Salette, na úbočí dvoutisícové hory Gargas se svým malým stádem osmi krav, jednou kozou a psem. Byl to jedenáctiletý Maximin a patnáctiletá Melánie. U studánky, která nese název "dobytčí", napojili svá zvířata a sami se osvěžili u "studánky lidí". Potom únavou nakrátko usnuli. Když se jako první probudila Melánie, spatřila nedaleko oslnivé světlo, které mělo podobu ohnivého kotouče. Vzbudila chlapce a oba pozorovali, jak se kotouč otáčel a zvětšoval, nakonec se otevřel a uvnitř zpozorovali schýlenou postavu plačící "krásné paní". Měla hlavu v dlaních a zdálo se, že klesá pod tíhou velkého trápení. Hlasem, který zněl podle svědectví dětí "jako hudba", je pozvala blíže, aby jim oznámila svou novinu.

Krásná paní stanula před dětmi vysoká a stále zářící. Její oblečení odpovídalo oděvu prostých žen horského kraje. Měla dlouhé šaty, zástěru a přes ramena překřížený šátek. Na hlavě čepec, ozdobený růžemi a kolem čela se linula záře připomínající diadém. Okolo ramen měla věnec růží a řetěz se zavěšeným svítícím křížem s kladivem a kleštěmi. Oznámila dětem následující poselství:

"Již dlouho pro vás všechny trpím! …
Jestliže se můj lid nechce podrobit,
budu nucena nechat na něho dopadnout rámě svého Syna.
Je tak silné a tak těžké, že ho již nemohu udržet."

Krásná paní mluvila dále s lítostí o tom, že lidé nesvětí neděli jako den odpočinku, nechodí ve sváteční den do kostela a při své práci klejí a berou nadarmo jméno Božího syna. A varovala, budou-li takto pokračovat v porušování Božích přikázání, přijde do kraje neúroda a epidemie nemocí. Nakonec se na pasáčky obrátila s přáním:

"Nuže, mé děti,
Povězte to všemu mému lidu!"

Potom se paní vznesla do výše asi jednoho a půl metru a začala splývat se září, která ji obklopovala. Maximin už neviděl nic než růži, která zdobila její botu. Chtěl si ji vzít, ale jeho ruka zůstala prázdná. Zvěst o této události se rychle šířila krajem. Hned následující den sepsali tři vesničané, kteří uměli číst a psát, podle vyprávění negramotných dětí vše, k čemu na pastvě došlo. Mnozí lidé byli vzrušeni a uvěřili, jiní osočovali malé vizionáře z podvodu. Biskup z Grenoblu ustavil vyšetřovací komisi, která měla důkladně prošetřit celý příběh z hory zjevení. Po roce vydal zprávu, že šlo nepochybně o zjevení Panny Marie a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za pravé.

Od té doby až podnes přicházejí poutníci, aby si připomněli dojemný příběh dvou pasáčků a Panny Marie, která se už několikrát zjevila těm nejprostším a jejich prostřednictvím předala poselství určené všem. Celou událost názorně předvádí několik soch "krásné paní", jak ji děti nazývaly, i samotných vizionářů, umístěných u studánky a na vyvýšeném prostranství, přesně tam, kde došlo k památnému setkání. Krásné, bronzové sochy v životní velikosti jsou darem hraběte Narcisse de Penalver.

Kdo byli vizionáři

Maximin Giraud pocházel z podhorského městečka Corpsu, kde byl jeho otec kolářem. Matka zemřela, když mu bylo něco málo přes jeden rok a otec se podruhé oženil. Macecha se o chlapce příliš nestarala, neposílala ho do školy, ani na náboženství. Většinu času strávil pobíháním po kraji se svou kozou a psem. V době zjevení mu bylo jedenáct let. Tehdy právě zaskakoval u jednoho sedláka v Abladins, kterému onemocněl pasák. Jeho život se po události v horách zcela změnil. Byl střídavě chudý i bohatý. Pobyl načas v semináři, toulal se po světě, pracoval v hospici, studoval medicínu. Byl však příliš nestálý a roztěkaný, nic se mu zcela nepovedlo. Nakonec zemřel už ve čtyřiceti letech ve svém rodném městě u přátel v bídě. Melánie Calvatová se narodila také v Corpsu a právě tato skutečnost děti později na pastvě sblížila. Její otec byl pilař a často chodil za prací z domu i na několik týdnů. Melánie byla čtvrtá z devíti dětí. Matka ji neměla ráda, protože s ní nechtěla chodit po tancovačkách a za zábavou. Často ji bila a vyháněla z domu a nazývala ji "němá". Dívka chodila jen málo do školy, už v šesti letech nastoupila poprvé do služby. V době zjevení jí bylo patnáct let, ale vypadala mladší. Také její život se změnil. Byla dána do kláštera. Odtud však odešla pro nedorozumění s nadřízenými, příliš prý se povyšovala jako vizionářka. Chtěla založit nové klášterní společenství, ale to se jí nepovedlo. Sepsala své vlastní paměti od útlého dětství, kdy se – vyhnána matkou do lesa – setkávala s malým Ježíškem. Melánie má stále hodně příznivců, nazývají se melánisté a snaží se o její svatořečení.

Den poutníka

Už dvakrát jsem byla jako poutnice v La Salettě. Tím tichým místem uprostřed hor jsem byla tak okouzlena hned napoprvé, že jsem se začala po návratu učit francouzsky, abych snad jednou mohla dobře sloužit poutníkům. Do kláštera stále přicházejí návštěvníci buď jen nakrátko, na pár hodin pokoje a obdivu nebo na týden a více dnů na duchovní cvičení, přátelská setkání či pouhou rekreaci. Skupiny dětí pod vedením učitelů a katechetů tu mají něco jako školu v přírodě a zároveň školu křesťanství. Přicházejí z Francie i z celého světa. Místo přitahuje po celý rok, v létě i v zimě, přestože kolem nenajdete jediný lyžařský vlek, jen pouhé ticho… O vše se stará "Sdružení poutníků".

Někteří zaměstnanci jsou placení, jiní pracují zdarma, sezónně, za ubytování a stravu. Ráno se návštěvníci setkávají většinou na bohoslužbách v bazilice Panny Marie nebo v moderní kapli Smíření. Následují většinou přednášky, k tomu slouží několik sálů a učeben. Dvě jídelny jsou místem ranního, poledního a večerního setkávání, při kterém se testuje francouzská kuchyně, sýry i francouzské víno. Společná modlitba a píseň se odtud často nese jako projev díkůvzdání. Odpoledne se chodí na túry a jezdí na výlety do okolí. Kdo vystoupá do nedalekého sedla na svahu Gargasu /2200m/, může spatřit Mont Blanc a jeho bělostný masiv. Když slunce zapadá a je příznivé počasí, koná se večerní průvod světel. Lidé pozvedají rozžaté svíce, chráněné obalem v podobě květů a k tomu notují starou píseň:

"Ó, Panno Lasalettská, plačící v středu hor.
O milost Tě dnes prosí všech srdcí našich sbor.
Na této pusté hoře Maria sedává,
Za naše viny moře slz Bohu podává."

Melodie je jedna, jen slova zní v několika jazycích, a přesto dávají zvláštní, srdce jímající soulad. S La Salettou jsou nerozlučně spojeny dvě kongregace – kongregace Misionářů Matky Boží z La Saletty a kongregace Sester Matky Boží z La Saletty, které šíří mariánskou úctu v mnoha zemích světa. V Čechách mají své působiště v Boskově u Semil, Mělníce a Mladé Božici.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.