Každé roční době vládne jedna vysoká kosmická bytost, která jakoby v pozadí iniciuje a proniká veškerý kosmicko-zemsko-přírodní život v oblasti, kde je právě jí odpovídající roční doba. To vše má souvislosti až do lidské úrovně. Letní přírodní procesy jsou zpoza clony duchovních světů řízeny archandělem Urielem. Ten, na rozdíl od jarního archanděla rozpuku a čistých ideálů Rafaela, pomáhá člověku k pevnosti a realizaci ideálů, přináší inspirace světových duchovních myšlenek a možnost sebekritického rozpoznání našich vnitřních obsahů.

Má nabádavý pohled. Proniká jím z výšin letního nebe jak do zemských hlubin, tak do lidských srdcí. I naše duše by se asi zachvěla, kdyby byla vnímavá k tomu, na co všechno jí může bedlivý zrak Urielův poukázat. Jeho duchovní postoj či pohled je napomínající, nabádající, ne však naším lidsky povýšeným či káravým způsobem. Urielův letní plamenný zrak odhaluje vše nesprávné, poukazuje ke všemu, co má být napraveno. Jeho lehký záchvěv můžeme snad občas zachytit v letní náladě, pouze nevíme, z jakého zdroje tato nálada pramení.

Vzdušná očista

Co ze sebe člověk mentálně vypařil svou pýchou, nenávistí, výbuchy vášní, krutostí k říši zvířecí, rostlinné i lidské, bezohledností k Matce Zemi, to vystoupilo do astrální atmosféry Země. Přísný a očistný pohled Urielův to však nenechá v klidu. V mírnější podobě se jím vyvolaná očista děje v letních bouřích, vichřicích a krupobitích. Ono těžké dusno před bouří, které cítívají i ti méně senzitivní, vzniká "prosířením" atmosféry výpary lidských vášní, jejichž bezuzdnost kulminuje v létě. Všechna naše sobecká pudovost i bující samolibost, vznětlivost i lenivá rozbředlost se kdesi v mentální atmosféře shlukují, táhnou volně prostorem a otravují ho asi jako smogové výpary nad městem. Při určité kumulaci a jedovatosti přicházejí ke slovu urielské mocnosti a promývají vzduch bouřemi. Blesky toto zlo rozrážejí a spalují. Uriel tak odnímá zemské astrální sféře přebytečné sirné výpary lidských nečistot. Jinak by se ono "dusno před bouří" tak koncentrovalo, že by lidstvo zahubilo. Ono vybití elektřiny, které odstraňuje přesíření, je přírodní vzdušnou očistou a uvolňuje božské síly života, nutné pro přírodní kosmické dění. Letní očistné akce omezují všeobecné zemské katastrofy. Na co z lidských nedobrot nestačí urielské bouře, to způsobuje těžší katastrofy na zemském povrchu jako hurikány, zemětřesení, záplavy, sucha atd.

Krystaly dobra a lásky

Zasvěcenci spatřují přímou souvislost mezi jiskřením lásky, krásy a dobra a povahou krystalů a drahokamů pod zemským povrchem. Má to svou logiku: mámeli i běžný roztok obyčejné soli, musíme odpařit vodu a teprve pak vzniknou lesklé krystaly. Je to týž princip: i vše zbytečné a nečisté musíme odpařit, aby se naše "já" zaskvělo jako vzácný krystal či drahokam. Krystal vznikl nejprve roztavením a pak přesným zpevněním podle dokonalých zákonitostí a struktur. Proto je předobrazem duchovního člověka, rozvolnivšího a odpařivšího vše neukázněné, kalné a chaotické. Ten pak již nezanechává žádný mentální odpad a září rozhodností a pevností činu. Orientují-li zasvěcenci v čase léta svůj duchovní pohled do zemských hlubin, otevírají se jim tajemství zduchovnění Země. Lidé totiž vpisují i do Země svoji kvalitu. Krása, láska a dobro, které lidmi kdy prošly, ovlivnily blahodárně nejen jejich osudy, ale pomohly pod zemským povrchem při vytváření krystalů, drahokamů či polodrahokamů. Ty jsou symboly duchovní pevné vykrystalizované vůle ke správnému činu. I když se tyto kameny začaly vyvíjet před dávnými věky, člověk brzdí nebo urychluje produchovňování zemského tělesa. Spolu s krystalizací lidských povah tak krystalizují i zemské útroby. Podle R. Steinera jsou drahé kameny smyslovým orgánem vyšších duchovních bytostí, jímž mohou nahlížet do našich duší. Ctnosti charakterů vyvolávají stříbrné záření krystalů, protože jsou tvůrčím silami v éterné substanci, která protkává naše tělo, jež je však i součástí těla zemského. Vše je jednotou. Krystaly odpovídají duchovním silám či vlastnostem, jež působí z kosmu i skrze člověka až do zemského nitra a odtud září zpětně na lidstvo i do kosmických prostorů. Odtud ona léčivá síla krystalů: každý povzbuzuje tu vlastnost, jejíž koncentrací se vyvinul. Avšak: bez naší spoluúčasti nám žádný krystal nepomůže.

Něžné duše květin

Proudy z kosmu, kterými jsou napájeny květiny, mohou působit i na člověka. Každá květina má ve své povaze příbuznost s něčím krásným pro naše nitro. Vždyť rostliny a lidé se utvářeli pod vlivem sedmi základních planet, rostliny jsou jimi však signovány silněji. Podívejme se, jak zasvěcenci vidí kupříkladu typickou letní květinu pelargonii. I když je v našich oknech běžná, není obyčejná, protože žádná květina není obyčejná. Pelargonie můžeme nazvat květinami radosti a rodinného štěstí. Něžná duše pelargónie se vidoucím zjevuje jako rozkošná andělská hlavička smavého pohledu, věčně zpívajících úst, z nichž se linou perlící se tóny jasných skřivánčích trylků. Duše pelargónie se stará o ty, kteří o ni pečují. Jsou to květy rodinného štěstí, pořádku a mravnosti. Asi proto jimi tak rádi zdobíme naše okna, která dávají tušit radostnou a čistou domácnost. Za letních nocí dostávají rostliny jak vnější rosu k oživení a osvěžení, tak je v nich řízen vnitřní pohyb mízních tekutin. Tak jako se člověk v noci za hlubokého spánku omývá a očišťuje pobytem v nadsmyslových říších, působí v noci na těla rostlin prostřednictvím světla hvězd a luny jejich skupinové duše. Omývají je rosou nebes, výrony kosmického působení hvězd ve vodní substanci. Tajemné noční tkaní mezi květinami a hvězdami vytušili i někteří básníci, ba i báby kořenářky. Letní noci mají zvláštní kouzlo. Když při nich spí lůno Země a uvolněný duch se vznáší do výšin, nebesa jako by "plakala" radostí nad tím, co Země přes den vsála ze síly Slunce a jak tím prozářila své atomy. Stav mezi zemí a nebem za letních nocí jako by obsahoval tichou náladu bohů, kteří po plodném slunečném dnu v žehnání slzí láskou. Porovnejme si v tichu nitra letní denní a noční náladu v přírodě a co nalezneme, je právě toto. Ono posvátné výmluvné ticho teplé letní noci jako by reagovalo na to, že všechny zemské atomy, které se zduchovnily procesem růstu a zrání a pak se vrátily Zemi v rostlinném prachu a popelu, vyzářily do duchovního obalu Země zpracované a zduchovnělé zemské substance.

Slunce – praobraz dávné oběti

O Slunci jsme se učili ledacos: kolik je tam stupňů, jaký má průměr… O představě Slunce, jakou má současný zmaterializovaný člověk, uvažoval dr. Jan Dostal: pro nás je Slunce rozžhavená plynová koule, v jejímž nitru probíhají termonukleární reakce a jež svou přitažlivostí udržuje kolem sebe ostatní planety. Nejde vůbec o to, do jaké míry je tato teoretická představa "správná", nýbrž o to, že téměř znemožňuje přirozený vztah člověka ke Slunci. Člověk by především měl vnímat, jak Slunce v každé vteřině zaplavuje Zemi svou září, to je jak ji ustavičně obdarovává svou vlastní světelnou substancí, sebou samým, a že jenom díky tomuto ustavičnému obdarovávání člověk vidí, co je kolem něho, a všechny organizmy na Zemi mohou žít. Tedy Slunce jako zářící praobraz kosmického sebeobětování, jako připomínka, že jenom z oběti vzniká všechno, co kde vzniká. To je představa Slunce jako "živé" bytosti, představa, jaká žila v různých variantách u všech významných starých národů.

Právě protože materialistické představy vzaly modernímu člověku někdejší samozřejmý vztah ke Slunci, mívá dojem, že to je jakési "zmaterializování" představy o Bohu, spojuje-li ho někdo – jako třeba svatý František – s představou Slunce.

Krása ve své prostotě

Je doba dovolených, které prožíváme stále více v kumulaci s ostatními dovolenkáři. Koncentrace lidí na metr čtvereční v rekreačních střediscích, u vod slaných i sladkých je vysoká. Jistě, jinak to dnes mnohdy ani nejde. Možná o to ani neusilujeme. Rabindranáth Thákur (mimochodem – i jeho křestní jméno Rabi znamená slunce) kdesi popsal, jaké uvědomění přinášelo hrdinovi jeho knihy každoroční uchýlení se na dva či tři týdny do ústraní přírody k obnově niterné čistoty: "Čím více občas žiji o samotě na řece nebo ve volné přírodě, tím jasněji chápu, že nemůže být nic krásnějšího a většího než prosté a přirozené vykonávání obvyklých povinností denního života. Od trávy na zemi k hvězdám na obloze, vše koná právě totéž a v přírodě je proto tak hluboký mír a vše přesahující krása, že nic neusiluje o překročení svých mezí… A vskutku, to málo krásy a klidu, jež možno nalézt v lidské společnosti, pochází z denního konání drobných povinností, nikoli z velkých činů a krásných řečí."

Snad proto, že celek našeho života není živě přítomen v každém okamžiku, může nás nějaká klamná naděje lákat, může nás svádět nějaká skvělá vidina budoucnosti, to je však neskutečné.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.