John Swam z Londýna trpěl od svého patnáctého roku neodbytnými představami o svém šlechtickém původu, přičemž rodinná matrika tuto možnost zcela vylučovala, protože Swamovi byli už nejméně tři sta let londýnskými truhláři a uměleckými nábytkáři, navíc dvorními dodavateli, kteří se mohli pyšnit například komodami a šperkovnicemi, jež zdobily pokoje Buckinghamského paláce. John Swam junior se ale bohužel stal černou ovcí rodiny, přestože měl jako prvorozený syn převzít prosperující živnost. Jeho otec jej však následnictví prozíravě zbavil, když dostal strach, že mu nejstarší syn svým velikášstvím zhatí nejen profesní pověst, ale připraví možná rodinu i o celý, po generace shromažďovaný majetek.

 Swamových přišly těžké doby, když Londýnem letěla zvěst, že se potomek dvorního do davatele Swama zbláznil. John Swam junior sám věděl, že není zcela v normě, ale úspěšně bojovat se svou úpornou představou o šlechtickém původu nijak nedokázal, brzy rezignoval a raději jí podlehl, což shledal jako mnohem příjemnější stav. Už okolo svého dvacátého roku však John svou zálibu v deklarování šlechtictví značně přeháněl. Občas se někde nechal představit titulem sir anebo lord, za což třeba v restauraci důkladně připlatil. Šokoval svoje nejbližší například i tím, že se dal na ochotnické divadlo, kde se dožadoval třeba i vedlejších, vždy však šlechtických rolí, v nichž si pak nesmírně liboval. Šokoval však rovněž režiséra tohoto divadla, jakéhosi pana Dukese, když si oblečen ve šlechtickém kostýmu neustále odskakoval na ulici pod záminkou, že zde za vlastní peníze nakoupí pro ostatní amatérské herce jídlo a nápoje. Nejvíce ze všeho si oblíbil bílou nakadeřenou paruku a černou mušku, kterou si nalepoval hned vedle svého výrazného mateřského znaménka, jež se ve velikosti nehtu dětského malíčku usadilo nalevo od jeho horního rtu.

Dlužno říci, že Swamovy umělecké výkony, byť v pouhém amatérském divadle, byly vysoce nadprůměrné, a to na rozdíl od výkonů ostatních členů ochotnického ansámblu, a pokud se ocitl na scéně sám, bez škodlivého vlivu jiného amatérského nadšence, často se stávalo, že sklízel potlesk na otevřené scéně. Jeho nejskvělejším výkonem byla asi role Hamleta ve stejnojmenné Shakespearově hře, v níž divákům doslova vyrážel dech, protože pocit marnosti, který udivenému obecenstvu zprostředkoval, vyvolával v hledišti málem kolektivní depresi. Nebýt šmíráckých výkonů Swamových ochotnických partnerů, a z nich zejména Flory Maynardové v roli Ofélie, připadlo by divadelním kritikům, že Británie zrodila nového sira Lawrence Oliviera.

Když Swam dosáhl pětadvaceti roků, zmocnil se v jakémsi náhlém pominutí smyslů některých dokladů o otcově majetku a prostřednictvím banky si podvodně vydlužil částku dvou set tisíc liber. Za ja kým účelem? Nedaleko Londýna si koupil značně zdevastovaný šlechtický letohrádek i s kusem pozemku, aby zde společně se svými ochotnickými divadelními druhy mohl hrát vesměs velice podřadná představení. V té době navíc navázal intenzivní intimní vztahy s druhořadou amatérskou herečkou Florou Maynardovou, jejíž náruči doslova propadl a kterou miloval nesmírně vřele, čemuž se i jeho divadelní kolegové náležitě divili, protože Flora platila za povětrnou, nepříliš chytrou a málo přitažlivou dívku, zatímco Swam byl urostlý mladík. Jisté je, že Flora Swa movu lásku ani náznakem neopětovala a potají se jeho citům dokonce vysmívala, což činí všechny ženy, které nejsou hodny jakékoli lásky. Ráda však ze Swama tahala peníze a nebylo rovněž žádným tajemstvím, že nápad s bankovním podvodem se zrodil v její úskočné hlavě. Jak však vysvětloval tento milostný paradox, v němž se objektivně nacházel, sám Swam? Prý chtěl prožít milostný poměr s herečkou, když tak horoucně miloval divadlo.

Jakmile se otec John Swam senior dověděl o synově bankovním podvodu, rozhodl se k ráznému kroku – s ohledem na vyšinutý duševní stav chtěl dostat synka definitivně a neodvolatelně pod kuratelu a zabránit tak propadnutí rodinného majetku ve prospěch vydřidušské banky. Musel navíc odloučit syna od podivné záliby v divadle a nepřitažlivých amatérských herečkách. Duševní stav Johna Swama juniora vyšetřoval na přání jeho otce proslulý londýnský psychiatr dr. Dick Lintner, jenž v souladu s očekáváním kli entova otce přišel posléze se zajímavou diagnózou:

"John Swam junior rozhodně není jednoduchou osobností. Je mimořádně rozmanitě citově vybaven, což se navenek projevuje sklonem k teatrálním gestům a k potřebě navenek přehrávat svoje závažné vnitřní prožitky. Ve vztahu k ženám je spíše monogamní. Ke své amatérské kolegyni Floře M. plane zvláštní, doslova slepou rytířskou láskou, což vůbec nekoresponduje s lidskými hodnotami této povětrné ženštiny. Můj klient projevuje občasný příklon k hysterickým reakcím, což je také zřejmě důvod, proč se dal k divadelním ochotníkům. Má sklon jednat spíše komunikativně než agresivně, nicméně jeho agrese se rychle zmobilizuje, máli pocit, že bude napaden. Přesto však nelze hovořit o psychopatické osobnosti.

Léty se jeho citová akcentovanost nepochybně srovná a společensky prospěšně stabilizuje. Jeho intelektové schopnosti se pohybují v pásmu vysokého nadprůměru, v oblasti IQ přesahujícího hodnotu 140. Rovněž kreativita vyšetřovaného je například ve výtvarném vidění naprosto výlučná. Ačkoli nerozumím herectví, herecké etudy Johna Swama působí sugestivně, což zřejmě svědčí o průkazném hereckém nadání, jež by po uměleckém proškolení bylo jistě velice výrazné. Poněkud v horším světle vidím Johnovo myšlení. Zde se vyjevuje jistá patologičnost, zejména v jeho praktických nápadech při vnímání jisté objektivní situace. John pak nevydává svědectví o realitě v jazyce svých smyslů, tedy nesděluje to, co viděl či slyšel, nýbrž oznamuje svému sociálnímu prostředí, že něco ví, že mu je něco jasné, aniž by tušil, jak k tomuto poznání dospěl. Tato fakta svědčí o bludném výkladu, tedy o poznenáhlém směřování k závažné psychotické nemoci, jejíž klinický obraz by se v příštím období mohl nečekaně rychle rozvinout...

Pokud bych tedy dostal za úkol specifikovat poruchu myšlení v kategorizaci bludů, přiklonil bych se k zavedenému pojmu takzvaného "originálního bludu”, manifestovaného Johnovým nezlomným přesvědčením o šlechtickém původu. John je navíc značně citově odcizen svým rodičům, v nichž jako by viděl pouze pěstouny, jimž byl v útlém věku svěřen na vychování, což už v minulosti tvrdili mnozí známí i anonymní psychotičtí pacienti, kteří odvozovali svůj původ z královských rodin nebo z řad vysoké šlechty... Jako by měl trvalý pocit, že legitimita jeho šlechtictví bude už brzy prokázána a stane se hotovou věcí, která ohromí celý Londýn.

John Swam se necítí zcela duševně zdráv, což sám bez všech okolků připouští, paradoxně se však necítí duševně nemocen. Jak tyto protiklady hodnotí sám John Swam? Tvrdí, že je nucen chovat se jistým způsobem pod tlakem svého nitra, nicméně si nad tímto pozoruhodným tlakem udržuje stálou kontrolu.

S ohledem ke shora předpokládanému psychotickému směřování se kloním k názoru, že trestní odpovědnost Johna Swama juniora za spáchaný bankovní podvod je nutno vyloučit, o čemž by měla definitivně rozhodnout státní psychiatrická komise. Jsem si rovněž jist, že bude v krátké době zapotřebí ve spolupráci týmu psychiatrických odborníků a justice zbavit jmenovaného způsobilosti k právním úkonům".

Takový psychiatrický posudek se pochopitelně zamlouval otci Johna Swama, protože by zachránil nezanedbatelnou část jeho majetku, nesouhlasil s ním však John Swam osobně, neboť obdobný verdikt posudkových lékařů by z něho jednou provždy učinil doživotního blázna, zbavil by ho navždycky svéprávnosti k úředním úkonům, a tudíž přístupu k majetku, na který měl jako zákonný dědic právo a o jehož získání vehementně usiloval.

Za Johna Swama juniora se překvapivě postavil i rodinný lékař dr. Jeffers, jenž v jeho potřebě být šlechticem neviděl počínající schizofrenii, ale jisté smysluplné osudové směřování, které snad mohlo mít původ v předcházejícím životě. Zdá se to být zvláštní? Jeffers nebyl jen praktickým lékařem, ale i vyznavačem teorie o převtělování duší, kterou si osvojil při svém předválečném pobytu v Indii. Dr. Jeffers pak jménem Johna Swama juniora požádal o pomoc Spiritualist Association of Great Britain s vírou, že právě tato společnost pomůže zachránit Swamovu svéprávnost, nad níž se už stahovaly černé mraky.

Tato význačná asociace sdružující význačné britské léčitele a parapsychology doporučila v dubnu 1990 dr. Jeffersovi, aby se obrátil na léčitele pana Jamese MacRitchieho. Léčitel a vyznavač reiki pan MacRitchie prováděl totiž ve své ordinaci takzvané regrese, jimiž jeho pacienti pronikali v zájmu svého duševního zdraví do raných dětských, ale i prenatálních vzpomínek, a někdy až do svých minulých životů, aby se v nich poučili o příčinách některých nevysvětlitelných duševních traumat v současném vlastním životě. Když pak MacRitchie přivedl v regresi Johna Swama juniora až daleko za hranici prenatálního věku, "vzpomněl" si Swam, že svůj minulý život prožil v Itálii devatenáctého století jako baron Bet tino Ricasoli, jenž za svého života měl podstatný vliv na toskánskou politiku a na zřízení jednotného italského státu. Vize tohoto minulého, na první pohled velice atraktivního života však byla příliš krátká, takže se z ní nedalo mnoho konkrétního usoudit a regresi se už opakovaně nepodařilo vyvolat. Swamovi zůstalo v paměti pouze jméno Ricasoli a několik nejasných výjevů z nesmírně pestrého šlechtického života, ve kterých zejména dominovala vzrušující Ricasoliho vzpoura proti Napoleonu III., jenž chtěl v Toskánsku zřídit jakousi rodinnou državu. Swam si uchoval právě tyto vzpomínky, třebas jim příliš nerozuměl, protože italské reálie vůbec neznal. Obrazy těchto vzpomínek se mu však promítly nesmírně živě a působivě, objevilo se v nich mnoho lidí s konkrétními tvářemi, kteří sice hovořili italsky, ale jimž Swam přesto rozuměl, třebaže v normálním bdělém stavu nedokázal rozluštit jiné italské slovo než spaghetti.

Léčitel MacRitchi mladému Swamovi doporučil, aby se vydal do Itálie pátrat po okolnostech, jež by mohly naznačit cokoli důležitého o nenaplněnosti či o traumatech někdejšího Ricasoliho života. Swam si vypůjčil peníze od dr. Jefferse a neprodleně se vydal vstříc vzrušujícímu italskému dobrodružství. Velmi brzy zjistil, že Ricasoli byl význačný aristokrat a toskánský politik, jenž se později stal poslancem sardinského parlamentu a posléze, v období 1861-1862, dokonce premiérem nového italského státu. I v dnešní Itálii platil za význačnou historickou postavu, jejíž curriculum vitae znal každý italský školáček! Narodil se v roce 1810 a zemřel v roce 1873. Swam tedy začal s pátráním v Toskánsku, odkud baron Ricasoli pocházel. Navštívil jeho rodný dům a zhlédl rodinnou obrazárnu Ricasoliů. Zde poprvé užasl, protože zjistil, že Bettino Ricasoli měl na svém portrétu z doby, kdy mu táhl sotva dvacátý rok, nalevo od svého horního rtu mateřské znaménko ve velikosti dětského nehtu, tedy stejné znaménko, jaké znal od narození vedle svého rtu i on sám. Když pak Swam pročítal životopis barona Ricasoliho z pera G. Monticelliho, sepsaný v roce 1910, užasl podruhé. Mladý baron Ricasoli se totiž už ve svých necelých patnácti letech bláznivě zamiloval do divadelní herečky Evy Ponchilliové, pod vlivem této oboustranné lásky uprchl z domova a vystupoval pak s velkým úspěchem se zmíněnou divou jako herec v hudebním divadle ve Florencii. Rozzuřený Ricasoliův otec nechal svého nerozumného synka z Florencie unést a uvěznil ho na šest měsíců v otcovském domě. Rovněž se postaral, aby díky rozkazu sardinského krále Karla Alberta byla o šest let starší Eva Ponchilliová vypovězena do Francie.

Nešťastná herečka zemřela žalem ve francouzském vyhnanství ještě v době, kdy její nezletilý milenec štkal po její kráse v přísném rodinném karceru. Když pak po půl roce patnáctiletý Bettino "dostal rozum", vrátil mu otec svobodu pod podmínkou, že se bude věnovat studiu agronomie, což byl slib, který psychicky zlomený syn skutečně dodržel. Jak léta běžela, Bettino studoval, hodně cestoval a hlavně pomalu, ale nepřetržitě zapomínal. Jako zralý muž v sobě dávné otcovo příkoří potlačil už natolik, že se v zájmu své země bezvýhradně dal dokonce do služeb sardinského krále Karla Alberta, byť ten měl nepřímo na svědomí tragický konec jeho největší životní lásky.

Jakmile se John Swam vrátil z Toskánska do Londýna, navštívil neprodleně pana MacRitchieho a sdělil mu vše, co se v Itálii dozvěděl. A co na to léčitel odpověděl? "Vaše na první pohled nepochopitelné a neodůvodněné směřování k divadlu, ke šlechtictví a k lásce vůči nehodné ženštině vysvětluji momentálně jako přímý a jasný přenos potlačeného traumatu z vašeho předchozího života. Mladý baron Ricasoli zatlačil nejvznešenější cit až na dno své duše, čímž se karmicky nesmírně provinil. Učinil to sice pod vlivem objektivních okolností, tedy až po smrti své lásky a v důsledku velice mladého věku, jenže všem těm, kteří měli na smrti jeho milé lví podíl, příliš lehkomyslně odpustil, a právě v tom spočívá jeho karmická vina, jíž se nedokázal zbavit ani za dobu svého relativně dlouhého života. V dalším životě, vlastně v roli Angličana Johna Swama, kterou zastáváte právě vy, se tedy může napravit někdejší Ricasoliho karmická vina". Podle mého názoru byste se měl stát profesionálním hercem, dobrovolně se zříci svých majetkových nároků vůči otci, odříci se údělu měšťácké rodiny a jít celý život jen za svými city, abyste napravil to, co jste nedokázal ve svém minulém životě, kdy jste podlehl svůdné kariéře italského aristokrata."

A tak se také stalo. John Swam se dnes cítí zcela zdráv, protože ve všech předtím podivných a nevysvětlitelných osobnostních nutkáních má už docela jasno. V současnosti je úspěšným profesionálním divadelním hercem, přijal jiné jméno, žije šťastně a naplno, protože si vzal za manželku mladou, krásnou a talentovanou divadelní herečku, které jeho někdejší milenka Flora nesahá ani po kotníky. Stal se prostým a šťastným člověkem, k čemuž baron Ricasoli nenašel za svého života nikdy dost odvahy. A rodina dvorního uměleckého truhláře Swama si konečně zhluboka oddychla.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.