Pan Irvin Mace onemocněl v roce 1992 nepříjemnou kožní chorobou, která se velice podobala lupence. Pacient byl mladý, proto mu choroba nesmírně zkomplikovala život. Uzavřel se do sebe, nesetkával se s vrstevníky, aby se vyhnul posměchu nebo projevům účasti. Přerušil i svoje kontakty s dívkami hned poté, když mu jedna z příslušnic něžného pohlaví zcela bez obalu řekla, že by se od něho nechtěla nakazit. Chápal ji, protože vyslovila nahlas to, co si myslel i on sám.

Třebaže ho lékaři ujišťovali, že onemocnění je jen výjimečně přenosné, snažil se chránit svoje bližní, aby se snad od něho nenakazili. Stáhl se do ústraní a připadal si skoro jako malomocný. Jako člověk, jemuž kožní choroba zachvacuje i nitro. Kožní choroba se mezitím rozšířila na většinu Irvinova těla včetně obličeje a kromě nepříznivého kosmetického efektu se často projevovala i úporným svěděním. Kožní lékaři postupují proti chorobám svých pacientů většinou metodou pokusu a omylu, což znamená, že zkoušejí jeden preparát za druhým, dokud některý z nich nezabere. Irvin už několikrát s nadějí zajásal, když nějaká mast nebo koupel přinesla pozitivní změnu a on si byl jist, že díky novému přípravku nepříjemná nemoc ustupuje. Jenže terapie kožních nemocí je velice ošidná. Přípravek někdy zabere na krátký čas, ovšem při dlouhodobé terapii vede k terapeutickému stereotypu a ustrnutí příznivých efektů, až dojde k novému rozšíření nemoci. Totéž se přihodilo i v případě Irvina Macea.

Beznaděj, to bývá úskalí provázející postup každé těžko vyléčitelné nemoci. Zejména takové nemoci, kterou pacient nese na svém obličeji jako jednoznačnou výzvu. Mace vyzkoušel doslova všechno, nejen rozličné masti a tinktury dermatologů – polykal vitamíny, opaloval se, pil speciální čaje, koupal se ve slaných mořích, oblékal si oděvní součástky pouze z přírodních materiálů. Nezabíralo však nic, a když, tak jen na krátko a s bezvýznamnými efekty. Pacient si začal myslet, že ho nemoc hodlá psychicky zničit. Jeden z bývalých Irvinových spolužáků, jehož otec byl parapsycholog, mu jednou jen mimochodem řekl, že vleklá nemoc bývá často trestem za nějaké minulé provinění. "Provinění mohou být skrytá i zřejmá," řekl mu onen spolužák. "Tvoje možná není zřejmé; mohli se však něčím provinit i tvoji rodiče a ty třebas trpíš za ně..." Od tohoto okamžiku se Irvin začal zamýšlet nad svou případnou vinou a nad mechanizmy provinění obecně. Jenže když se kdokoliv z nás podívá do svého nitra a připomene si svou minulost, rozhodně příliš hlasitě nevyhlásí, že je spravedlivý a bez viny. Irvin naštěstí brzy usoudil, že pátráním po příčinách minulých provinění nenalezne jednoznačné východisko ze své nemoci. Nicméně předchozí pátrání po vině ho přivedlo k literatuře, která se zabývá léčitelstvím. Dozvěděl se tak, že kožní onemocnění jsou léčena s dobrými vyhlídkami léčiteli, kteří využívají vlastní či tzv. kosmické energie. V časopise Nursing Times (Péče o nemocné) si přečetl, že léčitelské schopnosti byly objeveny i u devadesáti procent lékařů a zdravotních sester a že léčitelství je ve své podstatě především výměnou energie mezi léčitelem a pacientem. Dozvěděl se také to, že energie obecně spojuje hmotné tělo s nehmotným lidským duchem a že veškeré nemoci pocházejí z narušení rovnováhy této primární energetické soustavy a že existují zdroje léčebné energie, která je zcela nezávislá na člověku, již však léčitel dokáže skrze sebe transformovat a posléze terapeuticky využít.

Úspěšný experiment

V roce 1987 se v sanfranciské veřejné nemocnici uskutečnil nesmírně zajímavý experiment, který připravil a vyhodnotil dr. Randolph Byrd. Experimentu se bez vlastního vědomí zúčastnilo během necelého roku postupně 400 pacientů, kteří byli náhodně po akutní srdeční příhodě přijati na jednotku intenzivní péče v uvedené nemocnici, jistou dobu tady léčeni a posléze propuštěni do domácího léčení a k rekonvalescenci. Není snad třeba připomínat, že takto sledovaní pacienti se při přijetí nacházeli v bezprostředním ohrožení života a že jejich onemocnění bylo nesmírně závažné a obtížně léčitelné. Polovina sledovaného souboru složená z dvou set pacientů tvořila tzv. kontrolní skupinu, druhé dvě stovky nemocných představovaly skupinu experimentální. Do jednotlivých skupin byli kardiaci zařazeni náhodně už v okamžiku, kdy s nimi houkající sanitka projela bránou nemocnice, aniž by byl diagnostikován stupeň jejich onemocnění a známa prognóza na vyléčení. Výběr byl tedy zcela náhodný a patřičně vyvážený. Oběma skupinám se dostávalo naprosto shodné klasické terapie, jak ji známe z jednotek intenzivní péče, kde jsou pacienti uměle vyživováni a kde přístroje sledují činnost srdce každého nemocného. Členové experimentální skupiny však kromě obvyklé intenzivní péče dostávali navíc takzvanou terapeutickou energii, vysílanou na dálku několika nezávislými léčiteli. Tito zkušení terapeuti, kteří měli s podobným počínáním už mnohaletou praxi, nemocné ze své experimentální skupiny osobně nepoznali, nikdy se s nimi nesetkali, ani je, byť jenom zdálky, nespatřili. Dozvěděli se pouze jejich křestní jména a přibližnou charakteristiku nemoci. S uplatněním speciálních technik pak tito léčitelé vysílali každý den prostřednictvím své mysli jednotlivým nemocným vždycky po několik minut energii na dálku, většinou ze svých domovů rozličně vzdálených od nemocnice. Když po deseti měsících vyhodnotil dr. Byrd stav nemocných v několika etapách od jejich příchodu do nemocnice až do chvíle, kdy ji opustili, tým lékařů a sester oné sanfranciské všeobecné nemocnice nesmírně užasl. Experimentální skupina, jíž se po jistou dobu dostávalo navíc energie od léčitelů, vykazovala totiž o tolik příznivější léčebné výsledky v porovnání s kontrolní skupinou, až se zdálo, že pacienti zařazení do experimentu byli léčeni medicínskou metodou převratného nebo doslova epochálního významu. Ani jeden ze členů experimentální skupiny totiž během svého pobytu v nemocnici nezemřel, což se bohužel v kontrolní skupině stalo v jedenácti případech. Rovněž zacelování ran v srdeční stěně postupovalo dvojnásob rychleji, délka pobytu členů experimentální skupiny na jednotce intenzivní péče se zkrátila na polovinu.

Jakým způsobem léčitelé pracovali?

Proslulý britský léčitel David Furlong uveřejnil v publikaci The Complete Healer o léčení na dálku prostřednictvím energie léčitele, následný metodický návod, jenž sice není zcela vyčerpávající, nicméně umožní laskavému čtenáři, aby si utvořil představu o principu této podivuhodné a nesmírně mocné terapie, při níž vzdálenost léčitele od pacienta nehraje vůbec žádnou roli. Léčitel sedí se zavřenýma očima v pozici, která mu umožňuje vnímat celkovou rozprostraněnost vlastního těla. Soustřeďuje se na svůj dech, dýchá pomalu a uvolněně a představuje si, jak se v jeho mysli rozsvěcuje plamínek světla, plamínek vlastního ducha. Vnímá tento plamínek a snaží se ho ve svém nitru přesně lokalizovat, ztotožnit se s ním.

Představuje si, že pacient, jehož hodlá na dálku léčit, sedí před ním. Uvědomuje si, že se dostává do nitra tohoto pacienta a napojuje se svým duchem na jeho ducha. Může si rovněž představovat, že se toto spojení realizuje jemným zlatým vláknem. Tímto způsobem dochází k vizuálnímu propojení duchovního plamínku léčitele a léčené osoby. Terapeut pak v duchu sám pro sebe vysloví nejpřijatelnější formulaci, jež se stane jakýmsi signálem přenosu energií, například: "Ať se tak stane..." Léčitel většinou ucítí, že se napojil na zdroj kosmické energie, která vstupuje seshora do jeho nitra a odtud pak prochází skrze jeho lehce napřažené ruce do nitra léčené osoby. Uvědomuje si přitom, že energetický proud vytváří v nemocném člověku potřebnou energetickou rovnováhu, protože nemoc je vyvolána právě její poruchou.

Léčitel zpočátku proud své energie nijak neusměrňuje. Až potom, když vycítí, že se i v těle pacienta vytvořil stav energetické vyrovnanosti, zaměří vlastní energii případně i na konkrétní nemocné místo, například na poraněný kotník. Pak léčitel ještě jednou "zkontroluje", zda v těle pacienta panuje vskutku rovnovážný energetický stav, případně dodá nemocnému tělu další energii. Po několikaminutovém přenosu energie si léčitel představí, že spojení skrze zlaté vlákno bude brzy přerušeno. Dodávání energie na dálku skončí. Než však léčitel otevře oči a povstane ze svého místa, soustředí se ještě na vlastní blikající duchovní plamínek a dbá, aby se do rovnováhy uvedla i energie v celém jeho těle. Měl by totiž dodat sám sobě tu energii, o kterou kvůli energetickému přenosu případně přišel.

Pan Irvin Mace Furlongovu publikaci The Complete Healer přečetl s nadšením. Napsal Davidu Furlongovi dopis a získal od jeho se kretářky přímé telefonické spojení. Počátkem prosince slavnému léčiteli zatelefonoval, dopodrobna ho informoval o svých zdravotních potížích a zeptal se, zda by léčitel nebyl ochoten jej na dálku léčit. Pan Furlong souhlasil s tím, že Mace dostane první dávku energie už nazítří. Tak se také stalo. Vždy okolo dvacáté hodiny večer dostával Irvin Mace na vzdálenost tří set padesáti mil léčebnou energii, která měla v jeho těle navodit rovnovážný energetický stav. Nemusel vůbec nic dělat, nijak Furlongově energii nadbíhat. "Nebojte se," řekl mu Furlong při onom prvním telefonickém rozhovoru, "já si vás každý večer někde najdu...," čímž myslel, že se prostřednictvím éteru naprosto spontánně napojí na Maceovo nitro. Mace při prvním ani druhém energetickém pře nosu nevnímal vůbec nic, při třetím však pocítil nezvratnou jistotu, že mu do těla proniká jakési teplo, které ho doslova hladilo, takže prožíval velice příjemné stavy a navíc pocítil i zvláštní sílu. Vždy, když v dalších dnech vycítil, že se na něj pan Furlong energeticky napojil, zlepšila se výrazně jeho nálada a rovněž vzrostl i jeho optimizmus a naděje na konečný ústup nemoci.

Už po pouhých čtyřech dnech Mace vypozoroval, že se lupenka začíná vytrácet z dolních a posléze i z horních končetin. Po týdnu se ztratila jako zázrakem z celého obličeje. Po deseti dnech ustoupila i ze zbytku těla. Za dva týdny zmizela tak, že po ní nezůstala ani stopa. Mace byl objektivně naprosto zdráv, což mu potvrdili i slovutní, třebaže poněkud překvapení dermatologové. Byl uzdraven člověkem, byl vyléčen prostřednictvím zvláštní energie na dálku. Námitka, že se Mace vyléčil sám pouhým účinkem placebo efektu, že se tedy uzdravil jen díky svému optimistickému očekávání a díky víře ve schopnosti Davida Furlonga, neobstojí, protože tento léčitel uzdravil na dálku i takové nemocné, kteří vůbec nevěděli, že jsou léčeni, protože pro ně energe tické přenosy objednali bez jejich vědomí příbuzní či blízcí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.