Samota je zlá věc. Svíravá pachuť smutku s temným podtónem beznaděje zůstává ještě dlouho v srdci jako bolestný dozvuk osamělých rán a dlouhých bezesných nocí. A jako se tonoucí stébla chytá, tak i opuštěný člověk hledá útěchu všude tam, kde hoří byť jen skromný plamínek naděje skrývající něhu, lásku, porozumění. Většinou bývá takovým plamínkem někdo blízký, jindy se jím mohou stát i čtyři chundelaté tlapky…

Před pár měsíci mne zaujala reportáž odvysílaná v rámci pravidelných dokumentárních pořadů České televize, jejichž tradičními náměty jsou lidé a jejich spletité osudy. Hlavním hrdinou příběhu byl však tentokrát někdo zcela jiný – malý přítulný pejsek, který se nešťastnou náhodou zaběhl svému pánovi.

Nářek beze slov

Úvodem byli divákům představeni hlavní protagonisté – manželé ve věku kolem šedesáti let, kteří žili na první pohled běžný, ničím výjimečný život v malém bytě na sídlišti. Manželé žili osaměle, odkázáni jeden na druhého. Což platilo dvojnásob v případě muže, trpícího vážnou duševní poruchou. Nevzpomínám si již přesně, o jakou nemoc se jednalo, vím jen, že jeho problém velmi ztrpčoval život nejen manželce, na níž ležela veškerá starost o domácnost, ale především jemu samému, neboť si svoji nemohoucnost, i přes omezené intelektuální schopnosti, jasně uvědomoval. Společný život se postupem času stal pro oba vězením – převážnou většinu dne trávil muž doma, ponořen do svých chmurných úvah a chorobných myšlenek, a jediné vytržení z tohoto stereotypu představovala jeho žena. Oba to věděli a oba se tiše trápili svým soukromým zoufalstvím i smutkem toho druhého…

Chundelatý zázrak

Pak se však objevilo něco – či spíše někdo, kdo v jejich životech znovu zažehl dávno vyhaslé jiskřičky radosti. Veselý hravý pejsek s rozkošnými bílými kudrnkami, který připomínal malou dovádivou ovečku. Ten drobný tvoreček doslova zářil energií, radostí a chutí do života – vším, co oni dva tak bolestně postrádali. Psík intuitivně vytušil žalostné duševní rozpoložení svých pánů a o to víc se snažil, aby rozptýlil jejich černé myšlenky. Dařilo se mu to přímo skvěle a manželé po dlouhé době opět pocítili, jak chutná ten úžasný pocit, kdy se člověk raduje ze života – jen tak, bez zvláštního důvodu. I když ten tu samozřejmě byl a dával o sobě patřičně vědět. Svou nekonečnou hravostí a dováděním, ale i přítulností a tichou loajalitou, kdy psíkova jiskřivá očka náhle zvážněla a jejich výraz jako by říkal: "Jsem tady, jsem tvůj přítel a můžeš se mi se vším svěřit. Jsem ochoten kdykoli ti naslouchat". Psíkova přítomnost měla blahodárný vliv i na zdraví muže, který se přestal naplno oddávat své chorobě.

Příliš krátké štěstí

Radostná atmosféra za dveřmi dříve smutného a ponurého bytu však neměla mít dlouhého trvání. Jednoho dne se pejsek ztratil. A jako nešťastnou náhodou se zaběhl zrovna svému pánovi, který se s ním po dlouhé době odvážil vyjít ven na procházku. Před jednou ze zastávek metra se vmísil mezi davy lidí a už se neobjevil. Oba manželé, zejména paní, která byla přece jen mnohem vitálnější než její muž, dělali, co mohli. Hledali svého psího kamaráda na všech možných místech, ptali se lidí, vylepili desítky plakátů s fotografiemi svého miláčka, na nichž nechyběla ani dosti značná odměna. Všechny pokusy o nalezení pejska však skončily neúspěchem.

Ztracený sen o radosti

V tu chvíli jsem obdivovala duchapřítomnost redaktorky, která seděla tváří v tvář oběma manželům a snažila se jim klást nepříliš emotivní otázky. Žena se přesto neubránila dojetí a odpovídala přerývaně a se slzami v očích. Snad si tak chtěla ulevit od velkého tlaku, který tížil její srdce, když začala záhy obviňovat svého manžela z jejich společného neštěstí. Slovo "neštěstí" není v daném kontextu nikterak nadnesené; každý, kdo tuto reportáž viděl, by mi dal bezpochyby za pravdu, že výraz tváře obou manželů vypovídal o hluboké vnitřní bolesti, kterou právě prožívali. O chvíli později se rozplakal i muž. Tichým pláčem plným bolesti a zoufalé bezmoci. Ten neslyšný nářek beze slov byl pouhým odrazem hlasitých výkřiků beznaděje, jež v tuto chvíli vydávala jeho duše v naléhavé prosbě o pomoc. Snad plakal nad ztrátou malého přítele, snad kvůli výčitkám své manželky, a možná i nad sebou samým… Nevím, zdali se podařilo pejska najít, o tom se reportáž dále nezmiňovala. V duchu jsem se však modlila za to, aby tomu tak bylo.

Dar "němého" přátelství

Jako dítě jsem často s nepochopením i jistým despektem pohlížela na staré lidi, kteří se belhali ulicemi – v jedné ruce hůl a v druhé vodítko se psem a kteří si z posledních peněz koupili pár suchých rohlíků, jen aby jim zbylo na nějakou laskominu pro jejich čtyřnohého přítele. Nerozuměla jsem tomu, proč se o něj starají více než o sebe a proč s ním vysedávají na lavičce v parku, baví se s ním a svěřují mu všechny své starosti, jako by šlo o blízkého člověka. Připadali mi zvláštní až směšní ve svém počínání. Kolem je přece spousta jiných lidí, tak proč se zaměřili jen na svého psa? Některé věci děti zkrátka nepochopí. Většinou žijí obklopeny svými blízkými – rodiči, sourozenci, kamarády – a pojmy jako samota, smutek či opuštěnost v jejich slovníku nemají své místo. Přesto už tehdy probouzely některé zážitky v mém srdci pocity jako lítost, stesk a soucítění, třebaže jsem je ještě neuměla přesně definovat.

Malý nalezenec

Pejska jsme doma nikdy neměli a vlastně nás ani nenapadlo si ho pořídit. Bydleli jsme v panelákovém bytu, kde bylo místo právě tak pro nás čtyři – rodiče, mě a moji sestru. Ani poté, co jsem se vdala a přestěhovala se s manželem do rodinného domku se zahradou, se u nás žádný pejsek nezabydlel. Zato jsme však získali "čistokrevnou" pouliční kočičku. Darovala nám ji moje švagrová, která ji našla v zimě v lese, opuštěnou a úplně zkřehlou. Bylo to ještě kotě, staré maximálně osm nebo deset týdnů. Nejspíš ho tu někdo pohodil a nebýt toho, že si švagrová toho dne vyšla na procházku se svou rozvernou a dovádivou fenečkou, která ji zavedla daleko od hlavní cesty, asi by tu zmrzlo docela. Bobinka, jak jsme kočičku pojmenovali, u nás zůstala už natrvalo. A měla se čile k světu. Během několika málo týdnů se dokonale zregenerovala a pak se již s velkou chutí vrhla do víru kočičích lumpáren. Desítky škrábanců na podlaze, poničené koberce, do nichž s gustem zatínala ostré drápky, a potrhané záclony, po kterých tak často a ráda šplhala, byly výmluvným svědectvím jejích každodenních hrátek. Neuplynul ani rok a přivedla na svět první koťátka. Další dva vrhy následovaly krátce poté, takže se naše rodina během jediného roku rozrostla o dalších jedenáct členů…

Kočičí nezbedové

Narození koťátek bylo dobrodružstvím pro nás pro všechny. Byly to nesmírně hravé a skotačivé dětičky, šest kocourků a pět kočiček, které jsme s oblibou sledovali při jejich veselých hrách. Když se zuřivě honili kolem malého rybníčku na zahrádce, anebo bezradně ťapkali v misce s mlékem, neboť dosud netušili, k čemu ta "bílá voda" vlastně slouží, byli prostě neodolatelní. Občas nám připravili i horké chvilky, třeba když nešťastnou náhodou uvízli až na samém dně uvnitř schodů vedoucích do prvního patra a my jsme se již v duchu smiřovali s tím, že rozbouráme celé schodiště. Někdy mě pořádně rozzlobili, to když si z talíře v kuchyni odnesli připravené plátky masa na řízky, nebo shodili květináč s obřím fíkusem. Ale nakonec jsme jim vždycky odpustili. Jejich kouzelná hravost a nakažlivá radost ze života nám vše vynahradila. A navíc – byly to ještě děti. A jak známo, děti zlobí a je na nás dospělých, abychom jim jejich lumpárny odpouštěli. Koťátka se stala miláčky celé naší rodiny, včetně mých rodičů, kteří za námi pravidelně jezdí. Později se nám koťátka rozutekla; zůstal pouze jeden kocourek, který tu i nadále kraluje se svou maminkou. Je to už téměř dva roky, ale na malé nezbedy stále s láskou vzpomínáme…

Kdo komu zachraňuje život?

Člověk je tvor společenský – v tom se shodli už mnozí antičtí myslitelé. Osamělý život mu neprospívá. Absencí blízkého přítele trpí jeho srdce i duše, která se stává stále více nepřístupnější všemu, co jen zdaleka připomíná radost, naději a víru. Chuť do života se tiše vytrácí, až zbude pouhý instinkt, a i ten někdy zcela vymizí. Každý nemá to štěstí, aby našel pravého přítele. Mezi lidmi existuje bohužel velmi mnoho neupřímnosti, strachu a sobectví.

Zvířecí přítel nezná přetvářku ani pokrytectví. Není zištný ani vychytralý. Je ochoten kdykoli naslouchat a radost z naší přítomnosti dává najevo tím nejupřímnějším způsobem. Pokud mu lásku opětujeme, jeho vděčnost a oddanost nezná mezí. Zvířecí kamarád je jednou z nejlepších "věcí", které nás v životě mohou potkat. Čas od času se stává, že člověk zachrání život nějakému zvířeti, zatoulanému kotěti nebo ztracenému pejskovi. Postará se o něj, dá mu najíst, vezme ho k sobě domů. A mnohdy to platí i naopak. Nezachrání někdy malý nalezenec život člověku?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.