Podle hodinek uplynulo čtyřicet hodin a podle tachometru jsem urazil 2147 kilometrů, když jsem se ptal v jednom z hotelů v městečku Santillana del Mar na cestu do jeskyně Altamira. Zdejší seňora mě ubezpečila, že cesta přes rozsáhlé staveniště skutečně vede k cíli mého putování. Objednává se minimálně rok dopředu.

"Vstup do jeskyně Altamira je přesně na stejném místě, kde byl objeven před asi 140 lety starostlivým otcem hledajícím svoji dcerku Marii." Tak začal svůj výklad průvodce předtím, než odemkl zelené plechové dveře do jeskyně. Dříve však, než tato slova uslyšela v mém případě čtyřčlenná česko-mexická skupina, to znamenalo, že jsme se na návštěvu jeskyně přihlásili včas, převedeno do praktického jazyka jeden rok anebo ještě více předem.

Snažil jsem se pomocí korespondence, vedené přímo s kanceláří jeskyně Altamira o dřívější vstup. Všechny pokusy byly marné. Pak pomohlo španělské velvyslanectví v Praze a vybavilo mě doporučujícím dopisem na "ředitelství" jeskyně v Altamiře.

Šťastná náhoda

Paní šéfová Altamiry se dlouho dívá na dopis a pak zvedne obočí a zeptá se: "Jak daleko je z Prahy do Altamiry?" Aniž mrknu brvou, odpovím: "2151 kilometrů." Další pozornost je věnována dopisu. Dopis mi nevrací, což považuji za dobré znamení a jen poznamená: "Víte, že se k nám objednává roky dopředu?" Neutrálně mlčím. Poté se hrobové ticho prolomí a už mírně úředně slyším: "Přijďte odpoledne." A dodá: "Ani nevíte, jaké máte štěstí. Na odpoledne bylo objednáno pět Mexičanů. Dostavili se jen tři, tak vás k nim přiřadím."

Loučím se s "muchas gratias seňora." Venku v myšlenkách děkuji španělské ambasádě, že to v dopise dobře napsali, a já jsem mohl vidět prehistorické obrazy v originální Altamiře.

Vstup je gratis

Vstup je sice bezplatný, ale ty tam jsou doby, kdy před 50 lety proudily do jeskyně davy lidí. Začala platit přísná pravidla. Denně jsou na programu dvě návštěvy. Maximálně po pěti lidech. Za jeden rok tedy spatří z celé zeměkoule obrazy staré 15 tisíc let asi jen kolem čtyř tisíc zájemců. Tedy takový počet osob, jako má malé české městečko.

Díky filmu si jistě dovedeme představit napoleonská tažení. Díky písmu dobu Karla IV. a ti, kteří se zajímají o archeologii, život v Egyptě před čtyřmi tisíci lety. Ale dobu, která je třicetinásobkem doby od objevení Ameriky, to už vyžaduje přímo fantazii. Není to však fantazie. V jeskyni před vámi defilují bizoni a koně, nakreslení na stěnách v červených a černých barvách. Kresby jsou přitom tak zachovalé, jako by byly staré jen několik let. Škoda jen, že na úkor dřívějších návštěv padla asi jedna čtvrtina maleb za oběť teplotě a vlhkosti. Nyní je v jeskyni ustálená teplota 14 stupňů Celsia a konstantní vlhkost a právě tyto klimatické podmínky umožňují udržet malby neporušené.

Objevení jeskyně

Jeskyně Altamira je jedním ze symbolů Španělska a je třeba říci, že na první pohled netypickým, velmi vzdáleným klasickým turistickým lákadlům. Sláva jeskyně začala vznikat v dobách, kdy se po Iberském poloostrově proháněli bizoni a svět pro tamní obyvatele končil u břehů Atlantického oceánu nebo ještě blíž. Do roku 1868 nikdo z okolí dnešního nedalekého městečka Santillana del Mar neměl tušení, jaké tajemství se v jejich okolí nachází.

Bylo to v roce 1868, kdy do skalní průrvy spadl místnímu lovci pes. Lovec vyhledal majitele pozemku Marcela Sanza de Sautuolo a požádal jej o pomoc. Průrva v zemi nebyla však jen nějaká obyčejná díra, ale překvapivě velký prostor. Majitel pozemku se proto rozhodl pro důkladnější průzkum. Bylo to pochopitelné. De Sautuolo pěstoval v té době velmi rozšířeného koníčka a tím bylo studium prehistorie. Majitel, jak se později ukázalo, provedl jen amatérský povrchní průzkum. Na druhou stranu je mu třeba přičíst k dobru, že se se svými nálezy z tajemného podzemí pochlubil na Světové výstavě v Paříži. Tam amatérovi de Sautuolovi naznačili, že se jedná o vzácné prehistorické artefakty. Majitel pozemku už na nic nečekal a pustil se do pátrání. Pomáhala mu v tom jeho osmiletá dcera Marie. V roce 1879, to jí bylo 11 let, se spustila spolu s otcem pod zem. Byla malá a protáhla se s lucernou do úzké chodby. Náhle otec slyšel dceru volat: "Torros, torros," tedy býci, býci. Nebyli to býci, byli to bizoni, ale svět malé Marii tuto nepřesnost už dávno odpustil. De Sautuolo s Marií objevili strop, na kterém byla malířsky vyobrazena skupina 25 zvířat, od bizonů až po divoké koně. Některé obrazy měly délku až 2 metry. Překvapující byla podobnost zvířat se skutečností, mistrovská technika a barevné podání obrazů. Malby byly později prohlášeny za malířský vrchol člověka doby kamenné. De Sautuolo vydal tiskem popis jeskyně. Na prohlídku byl pozván i španělský král Alfons XII. Taková to byla sláva.

Šlo o falzifikáty?

První reakce veřejnosti byla, že se jedná o falzifikáty. Důvod? Jak by mohl lovec bizonů být schopen takového uměleckého díla? Francouz, odborník na prehistorii Émile Cartailhoc označil malby za "vulgární tahy šmíráka". Definitivní rozhodnutí padlo až po 23 letech. Důvod? Podobná jeskyně byla objevena ve Francii. Marcelo de Sautuolo vstoupil do historie archeologie. Jako by se dějiny stále opakovaly. Ještě koncem 60. let minulého století byl do jeskyně volný přístup. Denně sem proudilo až 1500 návštěvníků. Všichni chtěli na vlastní oči spatřit obrazy zvířat, které prehistoričtí umělci namalovali před 15 tisíci lety. Trvalý přísun návštěvníků znamenal změnu mikroklimatu a důsledné ničení barev. Potom začala být návštěvnost regulována a nakonec v roce 1977 byla jeskyně pro veřejnost zcela uzavřena. Po 5 letech po této ozdravné kúře opět svitla zvědavcům naděje. Počet návštěvníků byl však regulován na 10 - 15 denně a později to bylo ještě méně. Nakonec byla jeskyně pro veřejnost uzavřena a v roce 1985 byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Malířem té doby

Altamira je dlouhá necelých 300 metrů a na jejích stěnách se nachází asi 150 obrazů koní, jelenů a hlavně bizonů. Po vstupu do Altamiry se návštěvník octne ve velkém prostoru, vlastně v prehistorickém shromaždišti, místě pro rozdělávání ohně. Pak nás průvodce dovedl do prostoru maleb. Zvědavost vzrůstá. Jsme nabádáni, abychom se maleb nedotýkali. Decentní osvětlení ukazuje dobře zachované obmalována skupina 15 bizonů. Průvodce nás doslova "diriguje" do středu sálu. Uprostřed je výstupek se šesti vyhloubenými "žlaby". Vůbec mě nenapadá, k čemu zde jsou. Chvilku mi trvá, než pochopím, co bylo vysloveno, co se ode mne žádá. Logika a především několikrát zdůrazňované "na nic nesahejte, ničeho se nedotýkejte", udělalo své. Naštěstí dámy z Mexika pochopily a lehají si na záda do žlabů. Tak si vyberu také jednu prohlubeň a lehám si na záda. Teď je všechno jasné. Za tlumené iluminace se nade mnou, ve výšce asi 50 - 60 centimetrů, objevují trojbarevné obrazy zvířat. Jsme v situaci, v jaké byli mistři malíři před 15 tisíciletími. Takové podmínky měl malíř, který tvořil slávu Altamiry. Sotva při malování narovnal ruku. Tak blízko měl ke stropu. Prostorový rozhled není prakticky vůbec žádný. Teď teprve chápu, jací to byli mistři. Lidský mozek až pochybuje, že za takových podmínek mohly být obrazy vůbec namalovány. Neuvěřitelné, ale člověk prehistorie to dokázal. Průvodce připomíná, že malíř musel mít smysl pro prostorovost, když z tak malé vzdálenosti dokázal kreslit na poměrně značnou plochu. Musela zafungovat telepatie. Vzpomenu si na Michelangela a jeho malby v Sixtinské kapli. Průvodce začne vyprávět o tom, že podobný umělec maloval v Evropě vzhledem k Altamiře "nedávno" v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Potom nás provede po celé jeskyni. Znovu nás zavede před malby a požádá o minutu ticha. Všichni stojíme v němém úžasu.

V muzeu Altamiry

I když je originální Altamira pro veřejnost nepřístupná, turisté o nic nepřijdou. V polovině roku 2001 bylo otevřeno Muzeum Altamiry. Nachází se asi 300 metrů od původní jeskyně. Jeho autorem je španělský architekt Juan Navarro Baldeweg. V muzeu se návštěvník seznámí s nejrůznějšími aspekty života primitivního člověka. "Novojeskyně" – replika vytvořená podle původní Altamiry je v měřítku jedna ku jedné. Na turisty zde čekají přesné kopie bizonů a dalších zvířat z originální Altamiry. V jednom z prostorů muzea je umělecká dílna, kde průvodce seznamuje s technikou malby a přípravy barev, kterou používal pravěký člověk.

Sestra Altamiry

Kousek od jeskyně Altamira je další jeskyně Puente Viesgo. I když její interiér nelze s Altamirou vůbec srovnávat, přesto nemá nouzi o návštěvníky. Sestra Altamiry má jeden magnet. Jsou to otisky rukou na stěnách, a to levých i pravých. A čistě ze statistiky vyplývá, že člověk před 15 tisíci lety spoléhal více na ruku pravou než opačně. Zajímavé je to, že ruce nejsou kreslené, ale foukané. Barva se foukala přímo ze hřbetu ruky. Na to jsem si vzpomněl, když jsem o několik dní později navštívil jeskyni s ještě staršími malbami ve Francii.

V jeskyni Lasceaux

Před městečkem Montiac na jihu Francie beru benzín. To byla fatální chyba. Během10 minut naroste na hlavní silnici obrovská plechová kolona. Naštěstí se však našel řidič gentleman, který mě tam pouští. Vjezd na parkoviště jeskyně je impozantní. Strmý kopec a zatáčky do pravého úhlu. Konečně jsem na parkovišti, a dokonce jsem našel místo k zaparkování. Směřuji k pokladně. Mademoiselle se ptá, na kdy jsem si vstupenku rezervoval. Nechápu otázku. Mademoiselle opakuje, že naděje, tedy nikoliv jistota, na nejbližší termín je za čtyři dny. Jsem v šoku. Pochopil jsem, že je třeba prohrát. Vyrážím do prosebného protiútoku: "Kdybyste vy přijela do Prahy za nějakou pamětihodností, zcela určitě bych vás nenechal ve štychu. Seděl jsem za volantem 2000 kilometrů (pár stovek kilometrů jsem přihodil kvůli dojmu), abych viděl Lasceaux, a vy mě tady necháte čtyři dny čekat." Po deseti minutách je mademoiselle zlomená. Bohužel ne mými argumenty; je polední přestávka. "Udělám výjimku." A otočí se na kolegyni: "Najdi jednu vstupenku," slyším, jak říká šeptem. "Tak 49 franků." Děkuji na druhou. Před vstupem do jeskyně se dávám do hovoru s Vídeňáky. "Kdy jste si objednali vstupenku?" jsem zvědavý. "Před 3 měsíci," zní odpověď. "A vy, jak dlouho to trvá z Prahy?" "Deset minut, ale jsou to nervy." Kroutí hlavami a slyším, jak si mezi sebou říkají, že jsem nepochopil otázku. Nevyvracím jim to.

Mladí badatelé

Jeskyně Lasceaux je jedna z nejznámějších a nejstarších jeskyní. Malby vznikly před 17 tisíci lety. Téměř realisticky jsou zde zobrazeni koně, jeleni a divočáci. Je to obraz přírody té doby.

Než se dostanu k jeskyni, jdu si jako všichni prohlédnout pečlivě uzavřený vstup do té pravé, originální jeskyně, zvané Lasceaux I. Pro další informace si beru na pomoc prospekt, který jsem dostal u pokladny… Psalo se 8. září 1940. Marcel Ravidat z Montiacu se prochází se třemi kamarády v okolí města. Nejsou sami. Důležitý, jak se později ukázalo, byl jejich pes.

Nedávno nad jejich rodným městem zuřila vichřice. Vyvracela stromy, nadělala spoušť.

To si nesmí kluci nechat ujít. Co když vyvrátila nějaký strom, pod kterým byl uschován stoletý poklad? Pes je sice důležitý slídič, ale pro objevení pokladů je podstatnější baterka, nůž a provaz, klasické vybavení kluků na počátku válečných let. A skutečně, do jedné takové díry se pes vrhne. Kňučí a nemůže zpět. Začíná záchranná akce. Jeden z kluků se vrhá za ním… Pod zemí čekalo odvážné badatele překvapení. Nebyl to obyčejný podzemní prostor. Obklopeni temnotou, přerušovanou jen úsporným osvětlením lampy, viděli čtyři mladíci v čele s Marcelem Ravidatem, že kolem není hlína, ale nějaké malby. V jeskyni objevili dvacet metrů dlouhou příkře se svažující chodbu a za ní prostor, na konci kterého nalezli lidské kosti. Toho dne to kluci vzdali, snad proto, že byl pátek třináctého. Ale ráno už jsou znovu u vchodu do podzemí a mnohem lépe vyzbrojeni. Nechybí ani dlouhý provaz, který budou rozmotávat při chůzi v jeskyni, aby nalezli cestu zpět. Po dvaceti metrech se ve svitu baterky objeví podivuhodné malby. Jsou to bizoni. Na tom se badatelé jednomyslně shodli. Pak už to jde ráz na ráz. Objev za objevem. Marcel Revidat se spouští po laně do hloubky několika metrů. Objevuje dnešní "sál zvířat". Dále na stěnách namalovaná zvířata a nějaké značky. V jednom ze sálů se nachází obraz představující poraněného bizona, jak napadá člověka. Je to jeden z mála obrazů z prehistorické doby, který líčí podobnou scénu.

Sixtinská kaple

Mladí průzkumníci řekli o svém objevu panu řídícímu v Montinacu Leónu Lavalovi. Nedá se říci, že by pan ředitel klukům hned uvěřil. Nakonec se však nechal přemluvit a do jeskyně se šel podívat. Okamžitě pochopil, co bylo objeveno. Ihned informoval opata Henriho Breuila, který byl pokládán za "papeže historie", a ten vybaven vlastními znalostmi nazval jeskyni "Sixtinskou kaplí raných dějin lidstva". Později se vyjádřil, že v jeskyni Lascaux je možné dokonce mluvit o originálním malířském stylu. Zvířata jsou s menší hlavou než ve skutečnosti, kratší jsou i končetiny zvířat a perspektiva jako by byla potlačena. Malby zobrazují lovná zvířata doby kamenné. Některé kontury jsou zvýrazněny. Barviva byla vesměs přírodní, to je pochopitelné. Barevná hlinka smíšená se zvířecím tukem. Způsob malování je pozoruhodný. Barva nebyla nanášena štětcem, ale vlastně rozprašována pomocí dutých kostí nebo stébel. Vzpomínáte na jeskyni Puente Viesgo ve Španělsku? Vtírá se otázka. Věděli o sobě lidé z inkriminovaných dvou jeskyní? Asi ne, a přece učinili stejný objev. Byl to "spray made in doba kamenná"? Druhá pozoruhodnost je, že Lascaux nebyla obydlena. Zřejmě šlo o kultovní místo.

Barevná trojkombinace

V jeskyni Lascaux I. jsou očouzené stěny. Průvodce ukazuje lampy ve formě velké lžíce z červeného pískovce, velikosti lidské dlaně. Jako knot byl používán pravděpodobně jalovec. V jeskyni bylo použito tří barev, a sice bílé, jejímž základem byla křída, černé, jejímž základem bylo uhlí, a červeného okru. V Evropě existují jen tři jeskyně, které mají tříbarevnou kresbu. Jedna z nich je španělská Altamira a další je ve Francii nedaleko Lascaux. Interesantní je, že "obrazy" jsou namalovány výše, než je dosah ruky člověka. Při práci bylo tedy použito "lešení". Dokonce byly nalezeny otvory ve stěnách, kde bylo lešení uchyceno. V jiných případech vypomohly žebříky. Dílo je pravděpodobně dílem člověka kromaňonského. A co bylo možno vyčíst ze samotné jeskyně? Klima bylo chladné, asi o 5 stupňů nižší než je dnes. Lidé byli civilizovaní. Znali nástroje, znali luk a šíp a uměli šít. Měli také poměrně dost volného času. Malíři byli zřejmě osvobozeni od denní práce. Znali anatomické proporce.

Sláva i nebezpečí

Jeskyně byla otevřena veřejnosti v roce 1948. Nejprve vedl do jeskyně rozšířený vchod, kterým začalo dovnitř proudit denně 1200 návštěvníků. Po druhé světové válce lidé přestávají mít existenční starosti. Začínají cestovat. Zajímají se o záhady a pozoruhodná místa.

Za dva roky po zpřístupnění byl o jeskyni Lascaux natočen film. Sláva jeskyně byla nepřekonatelná. Podle toho vypadá také návštěvnost. Od roku 1948 ji za 10 let navštívil jeden milion návštěvníků. Sláva se šíří dále. V roce 1955 se objevily první indicie na nebezpečí poškozené malby. Příčinou byl kysličník uhlíku, který vydýchávali návštěvníci.

Každá návštěva znamená vlhkost a vlhkost je nepřítel maleb číslo jedna. V roce 1955 spadlo ze stropu několik kapek vody. Byl vyhlášen poplach prvního stupně. Jako první záchranné opatření se nabízela ventilace. Turistů však přibývalo a ventilace nepřinesla požadované výsledky. Netrvalo dlouho a na malbách se objevila "zelená nemoc", která se velmi dobře množila a ničila barvy. Vlhkosti v ničení barev statečně napomáhalo osvětlení. Závěr byl jednoznačný. V roce 1963 byla jeskyně uzavřena a dekontaminována. Objevila se však "bílá nemoc", tedy jakási plíseň podporovaná opět vlhkostí a osvětlením. Hrozilo nebezpečí, že postihne celou malbu.

Jednoduchá terapie

Řešení bylo nesmlouvavé. Izolovat jeskyni od okolního světa. Experiment byl účinný. U vchodu byl instalován "chladný" bod, který kondenzuje "vlhkost" a snižuje obsah kysličníku uhličitého. Dále bylo stanoveno, že jeskyni může navštívit maximálně 5 osob denně. Počet se stále snižuje. Dnes se již mluví jen o několika osobách za rok. Jeskyně byla nakonec pro veřejnost uzavřena. Originál nahradila její věrná kopie, jež byla zpřístupněna veřejnosti 20. dubna 1963 jako Lascaux II. Od originálu je k nerozeznání. Malby byly ofotografovány na diapozitivy a reprodukovány v novém prostředí. Technika malby v Lascaux II byla stejná jako před 17 tisíci lety. Omalovány byly nejen "obrazy", ale i četné značky, o kterých nebylo dodnes zjištěno, proč se objevují u některých obrazů. Kopie obsahuje asi 90 procent maleb původní jeskyně. V historii archeologie bylo učiněno mnoho objevů náhodou. Mnohé z nich změnily pohled lidí na minulost. A mnohé z nich se poštěstily právě amatérům. Vzpomeňme na Heinricha Schliemanna a objevení Troje. K těmto objevitelům-amatérům by se měl jistě počítat i Marcel Revidat a jeho kamarádi a dále Marcelo Sanza de Sautuolo a jeho dcera Marie. Za to, že pro nás objevili nejstarší grafický projev člověka – umění doby kamenné.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.