André Breton mluví o Praze jako o magickém městě, podle Musila je magickým průsečíkem dávných os světa, podle Ripellina geografickým a kulturním srdcem Evropy. Spolu s Paříží a Turinem prý tvoří magický trojúhelník.. Kolik toho bylo o ní napsáno, kolik staletí jí prošlo. Pro každé byla jiná, ale v každém podmanivá.

Miroslav Moravec, který se v Praze narodil a žije tady, říká:

"Prahu miluji, ale některá místa víc a některá míň. Celou ji člověk stejně neobsáhne. Jinak ji vidí nadšený turista, jinak zamilovaní, jinak vypadá z oken přeplněné tramvaje. Nejvíc mě přitahuje Kampa. Nevím čím. Miluji to tam. Vždycky, když jsem přijel do Prahy, tím myslím dobu mých mimopražských angažmá, vedla moje první cesta právě sem. Ale nemám rád jen Kampu. Mám rád celou Královskou cestu. Když ji Karel IV. koncipoval jako korunovační, věděl, co dělá.Vedla z Vyšehradu na Staré Město pražské, po Kamenném mostě přes Vltavu, Malou Stranu až do Svatovítské katedrály."

Italský bohemista Angelo Maria Ripellino, autor knihy Magická Praha, přirovnával Karlův most k vyšňořenému korábu. Mluvil o něm jako o galerii soch a sousoší, pozoruhodném průvodu světců…

Až na to, že mezi tím zástupem svatých je i Bruncvík a ten žádný světec nebyl, protože ho tam nepostavili pro ozdobu, ale jako hraniční mezník v tahanici o vodní právo nad řekou. Nainstalovali ho počátkem 16. století Staroměstští, aby se vidělo, kam až komu sahá moc a výsadní práva. Za třicetileté války mu Švédové ustřelili hlavu. Pak ho někdy kolem roku 1884 nahradili jiným, trochu subtilnějším. Stojí až na konci mostu, po levé straně, na mostním pilíři, takže to vypadá, jako by k ostatním sochám ani nepatřil.Tématicky vlastně nepatří, ale byl tam první.

Před chvílí jste řekl, že vás Kampa přitahuje a trošku jsme od toho odbočili…

Těžko říct čím. Jako by tam byla nějaká zvláštní síla. Podle dávné pověsti, za dob kněžny Libuše, byl prý na Kampě posvátný háj a obětiště. Tam je vůbec plno záhad, třeba už v samotném názvu.Úřední pojmenování Kampa je, tuším, od konce sedmnáctého století, jestli se nemýlím, tak kolem roku 1770. Do té doby se jí říkalo Ostrov. Kampa se mu začalo říkat snad podle Tychona Gansgeba z Kampu, který tam měl dům. Podle pověsti tu žilo i několik vodníků, všude, kde je nějaký mlýn, je i vodník a Kampa jich má hned několik. Například U Sovova žil až do požáru vodník Purkrábek, který měl rád smetanu. Pak někam zmizel.

Máte na Kampě oblíbené místo?

Jedním z těch oblíbených zastavení byl a pořád je pohled na protější nábřeží. Opřel jsem se o zábradlí a z dálky sledoval Národní divadlo. V dobách, kdy jsem byl na oblasti, mi Praha až neskutečně scházela, ale někde v hloubi duše jsem věděl, že tu budu zase žít. Moje první cesta vedla vždycky na Kampu. A vždycky a právě tam naberu energii.

Pokud vím, byl to Karel Kraus, neobyčejně vzdělaný a v Evropě všeobecně uznávaný dramaturg pražského Divadla Za branou, kdo vás doporučil Otomaru Krejčovi. Říká se o něm, že byl k hercům trochu tvrdý…

Tady se toho říká, vždycky věděl, co chce a nikdy to nebylo hloupé.A než došlo na pražskou premiéru, musel se ten kus přes zájezdy usadit. Teprve pak to představení pustil. Krejča mě naučil divadelně myslet, naučil mě, jak stavět figuru, a hlavně mě naučil pokoře ke kumštu. Byla to obrovská škola s vynikajícími osobnostmi, na které jenom se dívat z portálu už byla škola, natož s nimi stát na jevišti, zkoušet a hrát.

Otomar Krejča si své herce vybíral. K jeho hercům patřila Marie Tomášová, Jan Tříska, Hana Maciuchová, Jiří Zahajský, Bohunka Dolejšová, Miroslav Masopust…
A pan Nedbal, pan Boháč, pan Lukavský, paní Kubánková, paní Chramostová… a nedostižná paní Leopolda Dostalová…

Herectví se vyvíjí, podléhá době i mluvě, někdy může takový záznam působit až úsměvně. Jak bychom asi dnes vnímali herectví starého pana Vydry, Eduarda Vojana…

Vždycky mě fascinovalo, když jsem si uvědomil, že Leopolda Dostalová hrála s Vojanem, že ho znala. Říkala, že to byl krásný mužský, ale ne moc dobrý herec… na její vkus prý moc civilní. Tím mě vždycky odbourala. Ona byla neskutečná. Heroina ze staré školy. Fascinovalo mě, že s tím Vojanem stála na jevišti, že hrála se všemi generacemi herců od něho až po nás. Neuvěřitelné.

Byl Krejča tvrdý i k paní Dostalové?

On věděl, co chce a tomu se musela podřídit i Dostalová, ctila profesi. Nikdy nezapomenu, jak při premiéře Topolovy Hodiny lásky prolítla propadlem, protože ho nějaký pitomec nezajistil. Stál jsem tehdy na lávce, vždycky po vlastním představení jsme se chodili na kolegy dívat, takže jsem viděl, do čeho se řítí, ale než jsem ji stačil varovat, bylo už pozdě. Naštěstí se jí nic nestalo. Zachovala dekorum éru. Za týden stála opět na jevišti, jako by se nic nestalo.

Máte rád Topolovy hry?

Jeho čeština je nádherná, a dokonale ji ovládá. Hrál jsem Mirka v Jejich dnu, ještě v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Hrál jsem i v jeho Konci masopustu, vím, co říkám.

Jean Gabin řekl o herectví, že to není normální povolání, ale že to je něco jako prodávat vítr…

Ona ta herecká profese je vůbec trochu nespravedlivá, po malíři něco zůstane, dokonce i po zpěvákovi, ale po herci…. Snad jenom záznam. A ten nikdy nezachytí to nehmatatelné fluidum, které spojuje diváka s hercem.

Dramaturg Ota Roubínek řekl, že ke smutnému kouzlu divadla patří, že trvá jen v čase, kdy probíhá představení, a pak se ukládá do pomíjivého archivu těch, kteří je viděli…

Je opravdu trochu nespravedlivá, protože my ji vlastně žijeme. Dost často si to, a právě při pohledu na Národní divadlo z Kampy, uvědomuji.

A když v dabingu herec propůjčuje svůj hlas..?

Dabing je služba kolegovi. Člověk nahlíží do jeho kuchyně, pokud ovšem nepřistupuje k práci mechanicky. Může sledovat způsob jeho práce. Špatným dabováním může tu postavu zkazit. Některé postavy jsou člověku bližší, některé musí hledat.

Vraťme se ke Kampě. Může se, ale nejen tam, vůní pizzy a hamburgerů potlačit genius loci?

Je tam po staletí, v tom je její tajemství. Samozřejmě, že celá Malá Strana a Staré Město jsou a budou přitažlivé pro každého, jedno jestli z hlediska historie nebo architektury. Baroko pod gotikou Svatovítské katedrály a k tomu rovnoměrně členěná zeleň, to je přece nádhera.…Praha je vůbec plná stavebních protikladů a právě ta rozmanitost ji dělá tím, čím je. Je to živý organizmus.

Karel IV. pokládal základy Kamenného mostu v okamžiku mimořádně příznivém k postavení planet a bral v úvahu stanovisko astrologů i numerologů  Věříte na osudovost čísel?

Věřit, nebo nevěřit na čísla, věřit nebo nevěřit na nadpřirozené jevy…Věřím na věci nadčasové. Každý z nás už si zřejmě zažil něco nenormálního. Věřím a vím, že takové věci jsou, snažím se jim příliš nepodléhat, ale odmítám tvrdit, že neexistují. Vím ale, že život je jeden z největších darů v životě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.