Dosud plni úchvatných zážitků z návštěvy tajemných katarských hradů jsme se dalšího rána vypravili do kouzelného městečka Minerve, jež dalo název slavnému vinařskému regionu Minervois. Sluníčko, jež nás v předcházejících dnech věrně doprovázelo, zůstalo toho rána schováno za mraky a krajina před námi se rozplývala v mlhách. O to mystičtější se nám později naskytl pohled na starodávnou vísku, tajuplně vystupující z mlžného oparu, jež probouzela v našich myslích melancholický obraz vzdáleného středověku…

Pohádkové městečko Minerve se nachází na skále nad soutěskou říčky Cesse a je součástí "podhradí" bývalé pevnosti, jež byla zničena po dlouhém obléhání v roce 1210. Posledním mementem těchto tragických událostí je kamenná věž majestátně střežící domky podél hlavní ulice vedoucí z města.

Proti albigenskému jihu

V roce 1179 se ve Francii konal 3. Lateránský koncil, jehož cílem bylo mobilizovat síly proti kacířům. Papež Alexander III. zahájil proti albigenským roku 1181 proces, do jehož čela postavil již inkvizicí osvědčeného opata Jindřicha Marcy z Clairvaux, který byl povýšen na biskupa z Albana. Do zbraně byli poté povoláni katoličtí rytíři z Provence a Languedocu, aby začali s obléháním kacířské pevnosti Lavaur.

V roce 1209 se shromáždily početné šiky rytířů, poddaných, sedláků a měšťanů ke křížové výpravě proti kacířům. Výpravy se údajně zúčastnilo až 20 000 kavaleristů a desetkrát tolik pěšáků. Pochodovali údolím Rhôny na albigenský jih. Nejprve došlo k obléhání pevnosti a opevněného města Béziers, jehož obyvatelé odmítli vydat kacíře a společně se semkli k odporu proti nepříteli. Po útoku na město se měšťané přesunuli do katedrály sv. Máří Magdalény. Ta se brzy proměnila v krvavé lázně – křižáci nešetřili ženy, děti ani starce, kterých zde bylo na sedm tisíc. Masakr pokračoval vypálením celého města, při němž zahynulo přibližně dvacet tisíc obyvatel. Křižáci poté pokračovali do pevnosti Carcassonne, o jejímž osudu jsme se zmiňovali již v předcházejících dílech.

"Odvážný křesťanský džentlmen"

Útočníci byli pobízeni k hrubému a nelítostnému boji, neboť kacířství bylo považováno za horší než pohanství. Kdo zabije kacíře, ten má zaručeno nejvyšší místo na nebesích – tato "neodolatelná" meta vedla mnohé z bojovníků k chladnokrevnému vraždění a těm nejstrašnějším krutostem. Papež Inocenc III. zplnomocnil také normanského rytíře Šimona z Montfortu, kterému přicházelo na pomoc stále větší množství svatých bojovníků. Začal nekompromisní vyhlazovací proces. Šimon roku 1210 dobyl hrad v Braunu, ale ty, kteří přežili, nezabil – nechal jim "pouze" uřezat uši a vypíchnout oči. Jednomu z nich ponechal oko, aby ostatní dovedl do Cabaretu – měli sem donést "bázeň boží"… Dále Šimon pokračoval do Lavauru, kde bylo upáleno osm desítek rytířů, oběšen hrabě Roger a jeho zbožná sestra zazděna zaživa. V plamenech skončilo svůj život také zbylých čtyři sta civilistů. Za tyto své činy si Šimon vysloužil od papeže titul "odvážný křesťanský džentlmen". O rok později oba umírají.

Život za víru

Posádka obléhaného a dobytého hradu Minerve byla shromážděna na louce. Žádný soud se ovšem nekonal. O rozsudku bylo již předem rozhodnuto – smrt upálením. Ještě předtím byla však odsouzencům nabídnuta možnost, aby se vzdali svého vyznání ve prospěch katolické víry, čímž by si zachránili život. Ani jediný z nich této šance nevyužil. Tváří v tvář běsnícím ohňům křižáckých hranic, lidské zlobě a zuřivé nenávisti a také nesmírnému tělesnému utrpení, jež na ně číhalo v plamenech, nezapochyboval ani jeden z albigenských o své víře, neznejistěl při představě tak kruté a nelidské smrti, neopustil ani v této strašné chvíli ideál, jemuž zasvětil svůj život. Tam, kde je srdce pevně ukotveno ve víře, není místo pro strach nebo pochybnosti, a to ani v okamžiku blížící se smrti. Tito "dokonalí" nekřičeli, nezoufali si, nepropadali panice a beznaději. Věděli, že osudem pravé (katarské) Kristovy církve je pronásledování, provázené nezbytnými oběťmi na lidských životech. Věděli to a byli s tím smířeni. Jim už plameny ublížit nemohly. Bohulibý život, který vedli, a přijetí křtu Duchem svatým – to vše bylo pro ně bezpečnou zárukou konečné spásy. Proto se rozsudku nijak nebránili, a co víc, urychlili vykonání trestu tím, že se sami rozběhli vstříc smrtícím plamenům…

Inkvizice – nová "spravedlnost"

Vzdor všem křížovým výpravám bujelo v kraji katarství stejně jako před rokem 1209. Jestliže zpočátku albigenští v dobytých městech a pevnostech končili v plamenech (v Minerve a Lavauru nalezlo takto smrt na čtyři sta lidí), později vyznávali svou víru skrytě. Vydávali se za obyčejné měšťany, nebo se uchylovali do hor či nedobytných pevností (kterými byly např. Montségur, Puilaurens, Roquefixade, Usson). Zde i nadále poskytovali duchovní útěchu a jejich řady se spíše rozrůstaly; ve skutečnosti jich bylo více než dříve. Církevní kruhy se i nadále zabývaly otázkou, jak postupovat proti kacířům. Katoličtí duchovní byli vesměs lidmi nevalné pověsti, jejichž skutečný život se naprosto rozcházel s ideály, které propagovali během svých kázání. Příkladným životem naopak žili mniši přináležející k novému řádu dominikánů – ti byli zcela oddáni papeži; mnozí z nich patřili ke skutečným fanatikům. Zdáli se být proto nejvhodnějšími protivníky katarských "dokonalých". Právě z jejich řad, již několik let po smrti svatého Dominika, povstal děsivý orgán církevní moci – inkvizice. Pozdní fáze katarského hnutí je zároveň raným obdobím její činnosti, jež za sebou zanechala stopy bolesti, smrti a utrpení.

Stále živé katarství

V Minerve jsme si rozhodně nemohli nechat ujít návštěvu Muzea katarství. Za dveřmi patrového kamenného domu se skrýval zcela jiný svět – svět křižáckých výprav, nelítostných bojů, bolestných porážek i hrdých vítězství ducha. Příběhy o lásce, víře a naději, ale i o smrti, zoufalství a utrpení znovu ožívaly v řadách kouzelných scenérií v prosklených vitrínách s umně zhotovenými postavičkami jejich hlavních hrdinů. Pult v přízemí nabízel ke koupi nepřeberné množství titulů odborné i populárně naučné literatury mapující historii této jedinečné epochy starofrancouzských dějin. Obsluhoval zde velmi laskavý a přívětivý pán, jehož vstřícný úsměv a nelíčené zaujetí byly neklamnou známkou toho, že svou práci doopravdy miluje. Netrvalo dlouho a vášnivě se rozhovořil… O katarech, jejich učení a ideálech, které vyznávali, o jejich tvrdém pronásledování i tragických koncích, jež častokrát násilně přervaly jejich životy v plném rozkvětu sil. Mimo jiné jsme se dozvěděli i několik zajímavostí, o nichž se v příručkách pro turisty většinou nedočteme. Například to, že letící holubice není původně katarským symbolem, přestože je za něj všeobecně pokládána, nýbrž výtvorem novodobého francouzského umělce. Její poselství však dokonale vystihuje touhu katarů po nalezení skutečného – nehmotného – bohatství, jež spočívá v lásce, víře a oddané službě Bohu. Bylo až k neuvěření, s jakým zápalem a vášní hájil tento muž učení církve, která zanikla již před mnoha sty lety. Jako by její ideály byly stále živé, jako by byly tím, za co se vyplatí i nadále bojovat…

Kraj lahodného vína

Městečko Minerve není však proslulé pouze svou katarskou historií, ale i svým vynikajícím vínem… Ještě nedávno měl celý tento region ve světě vín reputaci levných "vins ordinaires", jež byla v litrových lahvích nebo plastových obalech určena pro běžnou konzumaci a reprezentovala celou třetinu produkce vín ve Francii. Chronická nadprodukce podporovaná nekonečnými subvencemi umožňovala tento trend po dlouhou dobu udržet. Avšak důraz na kvalitu a fakt, že se mladí lidé začali odklánět od "proletářského pití", za něž bylo v nedávné minulosti ve středomořských státech běžné konzumní víno považováno, způsobily, že muselo nutně dojít ke změnám. Přestože zde nastalo masivní klučení vinohradů, jemuž napomáhaly vládní dotace a zavedení kategorie "Vins de Pays", což výrazně snížilo výnosy, Languedoc je stále považován za největší vinařský region na světě – se svými 300 000 hektary (téměř s třikrát větší rozlohou vinic než Bordeaux) a závratným počtem pěstitelů a vinohradníků (30 000), kteří prodávají své hrozny nejméně 350 družstvům. Celková kvalita vín se výrazně zlepšila během posledních deseti let a na trh přicházejí nová vína od vinařů, kteří vysadili vinice na svazích a na tak chudých půdách, kde se opravdu ničemu jinému než révě vinné a divokému porostu nedaří. Na rozdíl od jiných francouzských regionů (s výjimkou Alsaska) se zde jakostní vína uvádějí na trh jako známková i odrůdová, jež jsou vyráběna z tradičních odrůd oblastí Midi (Středozemí), jako jsou Mourvédre, Syrah, Cinsault, Carignan a Grenache. Ale najdou se zde i mezinárodní favorité jako Merlot, Cabernet Sauvignon či Chardonnay. Značky, které se již staly pojmy ve světě vín, jsou např. Pic St. Loup, Muscat de Frontignan nebo de St. Jean de Minervois.

"Čarování" ve sklípku

Ani my jsme neodolali návštěvě jednoho z mnoha vinných sklípků, jimiž se to v této oblasti jenom hemží. Přivítala nás postarší, leč velmi energická madame a s úsměvem nás uvedla do degustační místnosti v přízemí svého starobylého domu. Ochutnat jsme mohli asi deset druhů vín včetně vynikajícího fortifikovaného Muškátu, jímž je tato oblast zvláště proslulá.

Ochutnávka nebyla jen ryze degustačním zážitkem, ačkoli vynikají chuť a vůně nabízených odrůd v mnohém předčila naše očekávání, ale zároveň i milým společenským setkáním. Dáma v sobě nezapřela typickou Francouzku s jižanským temperamentem – neustále vesele rozprávěla, vyptávala se nás na vše možné, hbitě dolévala prázdné sklenky a bez ustání pobízela k dalším ochutnávkám. Popravdě řečeno, zdejší vína jsou vskutku vynikající a myslím, že se v naší výpravě nenašel nikdo, kdo by si neodnesl na památku alespoň jednu láhev některé z proslulých značek. Ani já jsem nebyla výjimkou a po svém návratu jsem skvělým Muškátem obdarovala hned několik příbuzných. Všichni se svorně shodli na tom, že tak výtečné víno dosud neochutnali. Není divu. Jeho chuť i vůně jsou přímo rajským potěšením pro naše smysly a několik lahodných krůpějí, které se nechají lehce poválet po jazyku, v mžiku vyčaruje půvabný obraz neodolatelné, sladké Francie…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".