Vzpomínky na minulé životy - Co když to nejde?
-
Vytvořenopondělí 21. květen 2018 18:07
-
AutorBoris Jaroš
-
Oblíbené164 Vzpomínky na minulé životy - Co když to nejde? /lektori-setkani/item/164-vzpominky-na-minule-zivoty-co-kdyz-to-nejde.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Složitější případy jsou ty, kdy si nechceme vzpomenout na něco traumatického, co si v sobě můžeme nést až z hlubin dávných časů. V mé regresní praxi se to nejčastěji projevuje tím, že klient narazí na (zdánlivě) neproniknutelnou stěnu, tmu nebo něco podobného. Narozdíl od absolventů nespočetných kurzů tzv. hlubinné abreaktivní terapie, potažmo převzaté Hubbardovy metody Dianetiky, jsem na to zvyklý a umím si s takovou situací poradit. Což ale vůbec neznamená, že je to lehké! Klientova mysl se brání a vzpouzí, neboť je pod vlivem autosugesce: ne, tohle nesmíš vědět! Protože to totiž nechceš vědět, jak dodávám já. Vezměte si jenom fakt, kolik je věcí v našem současném životě, o nichž bychom nejraději nevěděli. Buďme k sobě upřímní a neříkejme, že tomu tak není.
Jeden malý příklad za všechny. Svého času mne navštěvovala za účelem regresní terapie paní kolem padesáti let. Už nevím přesně, co si chtěla za pomoci regrese vyřešit, ale na co si s určitostí vzpomínám, je, že hovořila velmi pěkně o svém dětství. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ji při terapii vedl ke vzpomínkám na toto období a místo toho, aby mi klientka začala radostně vyprávět nějaký z těch hezkých prožitků, jsme se ocitli před onou, mně už notoricky známou černou stěnou. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, místo vzpomínek jí v mysli stále zůstávala černočerná tma.
Co se skrývá ve tmě
Až po dlouhém, nejrůznějšími terapeutickými finesami vyplněném čase mi ohlásila, že v mysli vidí schody do sklepa.
"Dobře. Co vám ty schody říkají? Cítíte, že na nich stojíte?"
"Ano."
"Kolik vám je asi let?"
"Jsem malá... tak tři, čtyři."
"Jak se cítíte?"
"Mám strach a je mi zima. Nahoře jsou dveře, ale jsou zamčené."
"Kdo je zamkl?" střílím otázku za otázkou jak z kulometu ve snaze využít světlé chvilky rozpomínání se mé klientky alespoň na tmavé schody. Uvidíme, kam nás dovedou.
"Maminka." Hlas mé klientky se chvěje.
"Proč je zamkla? Ona vás tam strčila a zamkla dveře?"
"Ano."
"No a proč?", ptám se udiveným, záměrně až dětsky laděným hlasem.
"Zlobila jsem."
"A když zlobíte, tak vás maminka zavírá na ty schody?"
"Zavírá mne do sklepa," odpověděla má klientka.
Příliš bolestná pravda
Aha, to je ta ničím nenarušená idylka dětství, pomyslel jsem si…
Nakonec jsme došli ještě k několika ne příliš vábným vzpomínkám z raného dětství. Přestože jsem je s mojí klientkou řádně prošel, aby si je v mysli přebrala a otupil se tak trn křivd, které s sebou nesly, věděl jsem, že to bude chtít dalších pár sezení, abychom se touto hradbou záměrného zapomnění prohrabali. To jsem jí také po sezení vysvětlil. Vzpomínám si, že přiznala, že jí máma občas nějaký ten záhlavec dala, ale o ostatním nechtěla ani poté mluvit.
Na další sezení už nechtěla přijít, raději si místo toho objednala astrologický výklad svého horoskopu. Nic jsem nenamítal, byla to její volba. Prostě si chtěla nechat svoje vzpomínky na idylicky prožívané dětství, které si uměle vytvořila a sama sobě implantovala místo nepříjemné a traumatizující pravdy. Bohužel bez odkrytí pravdy spojené s jejím dětstvím bychom se těžko mohli dostat dál, hlouběji v čase, protože to byl zásadní bod jejího vývoje.
Úleva od potíží
Jinou, mnohem jednodušší "černou stěnu" jsem řešil velice nedávno s dvacetiletou dívkou, která si při terapii ne a ne na nic vzpomenout. Situace byla velmi podobná předešlé jen s tím rozdílem, že mi tato klientka permanentně hlásila "samé nic". Prostě na jakoukoliv otázku, kterou jsem jí při terapii položil, mi po dlouhém mlčení odpověděla, že nic nevidí, nic necítí. Jednoduše u ní nastalo po úvodní proceduře, kterou v terapii používám, úplné vypnutí. Až při druhém sezení se objevila příhoda, kdy byla v některém z minulých životů shozena do jakési hluboké jámy. Událost, kterou si ve své mysli našla, se začala odvíjet pocitem tíže na břichu a hrudi spojeným s bolestí zkroucených zad. To bylo spojeno s tím, že se po dopadu na dno jámy jednak zranila, jednak na ni spadl nějaký těžký kus kmene stromu či velká větev, která byla uvnitř jámy. Vydržela naživu poměrně dlouho, než zemřela vyčerpáním a žízní – druhý den ji našel její bratr, ale místo toho, aby ji vytáhl, ještě jámu překryl haluzemi. Hodný bratříček, že? Ale moje klientka se na něho nezlobila, protože si v terapii uvědomila, že byl k tomuto činu donucen díky situaci v celé rodině. Všechno, včetně toho, proč se v ní ve svém minulém vtělení narodila, jsme probrali a objasnili. Klientka cítila velmi zřetelnou úlevu od bolesti zad, která se jí na začátku sezení připomněla, a při dalším sezení mi hlásila, že jí záda od té doby nebolela.
Rozhodnutí je na nás
Jásal jsem, že se nám podařilo proniknout závojem zahalujícím její vzpomínky, ale to bylo poněkud předčasné. Při dalším sezení jsme se opět ocitli v zajetí známých "nic", se kterými nešlo hnout. Pokusil jsem se klientku alespoň co nejvíce odblokovat a několikrát jsem kontroloval, jestli se cítí opravdu uvolněně, v pohodě, nikde jí nic netlačí, či dokonce nebolí. V pohodě a uvolněná byla, což o to, pouze mysl měla stále vypnutou. Po sezení se vše rázem objasnilo.
"Jak jste se mě ptal, tak mi vždycky naskočila nějaká vzpomínka na práci, až jsem se skoro chtěla rozbrečet, že si na nic nemůžu vzpomenout!"
"Ježíšmarjá! Proč jste mi to nehlásila???"
"Já jsem se chtěla od té práce odpoutat a ne abych na ni stále myslela..."
Moje dvacetiletá klientka totiž pracovala v nepřetržitém provozu na směny včetně nočních, sobot, nedělí a svátků a k tomu ještě studovala v režimu řádného denního studia vysokou školu. Bylo toho na ni trochu moc najednou; každý holt není Superman, aby ve dne pracoval v zaměstnání a po nocích svištěl vzduchem a zachraňoval svět. V její mysli se začala formovat přirozená obrana, která se jí začala projevovat v normálním životě zapomínáním často i běžných maličkostí. Při terapii dostala tato obrana příležitost projevit se naplno úplným vypnutím přetížené mysli. Je samozřejmé, že jsme celou věc probrali a dívka si uvědomila, že se musí rozhodnout mezi zaměstnáním na plný úvazek a denním studiem na vysoké škole, protože obojí je nad její síly. Uvědomovala si to už dříve, ale díky terapii si tuto nutnost naprosto ujasnila. Možná to pro ni bylo cennější, než kdybychom procházeli řadu prožitků z minulých, možná domnělých životů.
Přestat sám sebe odsuzovat
V jiných případech dochází po překonání bariéry, která se projevuje onou známou tmou či stěnou, k velkým překvapením. Nemusí se totiž jednat jenom o nějaký hrůzný čin, jenž člověk vykonal v některém z minulých životů a který chtěl mermomocí zapomenout, či tak traumatizující zážitek, že si sám sobě zakázal nejen na něj vzpomínat, ale vůbec o něm vědět. V mnoha případech vyšlo najevo, že se člověk za prožitou situaci sám obviňoval. Tuto myšlenku viny si s sebou pak přenášel ve svém vědomí dál a dál ze života do života a dostával se tím zbytečně do životních okolností a dalších situací logicky navazujících na jeho podvědomý, respektive duševně vědomý pocit viny. Vina však vůbec nebyla taková, jakou váhu jí člověk přikládal, a při objektivním pohledu s odstupem času (mnohdy i více prožitých životů) si to v terapii uvědomil. Často totiž bývá v těchto případech životním úkolem uvědomit si skutečnou podstatu věcí a neodsuzovat zbytečně sebe ani druhé.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".