Místo se nachází jižně od hlavního města Jordánského království Ammánu. V antice to bylo hlavní město říše Nabatijců. Na základě jeho mohutných fasád vytesaných přímo do skály platí dnes jako jedinečný pomník, a proto není divu, že v prosinci 1985 bylo zapsáno na listiny kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Cesta kadidla

Starobylé město Petra leží na poloviční cestě mezi zálivem Akaba a Mrtvým mořem, v nadmořské výšce od 800 do 1350 metrů. Díky strategicky výhodné poloze na křižovatce karavanních cest, které spojovaly Egypt se Sýrií, Saudskou Arábií a Středozemním mořem, bylo město od 3. do 5. století důležitým obchodním centrem a v podstatě kontrolovalo důležitý dopravní uzel na cestě, po které se do Evropy dopravovalo kadidlo. Pryskyřice, jež byla základem kadidla, byla v celé antice zvlášť cenná jako religiózní obětní dar a navíc se jí připisovaly léčivé účinky. Stará obchodní cesta vedla z Jemenu na západním pobřeží Arábie a ve Skalním městě se rozdělovala na severozápadní, která vedla do egyptské Gazy, a na severovýchodní, která vedla do syrského Damašku. Město mělo nejen skrytou, ale i geograficky příznivou polohu mezi strmými skalními stěnami. Navíc mělo pro karavanní cestu dar nejcennější, a to zásoby vody, a tím plnilo ve světě karavanních cest funkci "občerstvovací." Petra byla přístupná po úzké hornaté stezce od severozápadu nebo z východu po jeden a půl kilometru dlouhé a více než sto metrů hluboké skalní průrvě zvané "sik," která na svých nejuzších místech byla široká sotva dva metry. Sik je arabské slovo, které Evropan chápe jako horský pas. Ve skalní stěně pod skalní průrvou vysekali Nabatijci ručně, tedy česky "majzlíky" drážky, kterými svedli do města přívod vody, doslova "malý potok" a zakryli jej kamennými deskami. Svými obchodnickými schopnostmi, zajištěním zásobování města vodou Nabatijci vytvořili umělou oázu a tím hlavní předpoklad pro přilákání karavanních cest a zajistili si na staletí rozvoj města.

Šel tudy Mojžíš?

Spojení skály a vody dalo vzniknout legendě, že Petra by měla stát na místě, na kterém Mojžíš při exodu lidu izraelského z Egypta měl ranou své hůlky do skály nechat z ní vytrysknout vodu. Okolí města se dodnes jmenuje wadí Musa, Mojžíšovo údolí. Voda a bezpečné místo udělaly ze Skalního města vyhledávané místo odpočinku pro karavany, které z jihu Arábie dopravovaly luxusní zboží, koření i hedvábí z Indie, slonovinu z Afriky a perly z Rudého moře. Obchodem a celními poplatky se Petra stala místem, které přinášelo Nabatijcům téměř bezpracné, a především vysoké zisky. Jak pojmenovali svoje hlavní město sami Nabatijci, není dodnes přesně známo. Starý zákon se zmiňuje o jménu Sela, tedy o skále nebo kameni. Je to však sporné, je to jen domněnka, že je to místo identické s metropolí Nabatijců, s dnešním Skalním městem.

Petra, to je skála

Je to však zřejmě stejné místo, které u řeckých historiků Strobona a Pliniuse staršího asi v roce 170 před naším letopočtem bylo pojmenováno řeckým jménem Petra, což v překladu znamená rovněž skálu. Ovšem v helénistickém světě mělo mnoho míst stejná pojmenování. Podle dalšího ne zcela jistého svědectví Josepha Flavia nazývali Nabatijci své hlavní město Requem nebo Rakmu, tedy červené nebo pestré, což bylo zřejmě odvozeno od začervenalého písku ve městě. Historie města je spojena s Nabatijci. O tom není pochyb. Mimo řady nápisů však o sobě Nabatijci nezanechali žádné důkazy nebo písemné svědectví. Jejich historie a historie Petry je jen zlomkovitá, anebo se dá zjistit pouze nepřímo, a to přes biblické, řecké nebo římské zdroje.

Osídlení

Podle archeologických nálezů bylo údolí kolem Petry osídleno ve starší době kamenné a částečně v mladší době kamenné a asi od 9. tisíciletí před naším letopočtem trvale. Bible mluví o Horitech a Endomitech, kteří kolem roku 1500 před naším letopočtem obývali tuto oblast. Po porobení Palestiny Peršany v 6. století před naším letopočtem se podařilo semitskému národu Nabatijců asi v roce 500 před naším letopočtem Endomity vypudit a začali kontrolovat odchodní karavanní cestu. Jako poloviční nomádové bydleli nejdříve ve stanech a později v jeskyních, které si vytesali ve skalách. Petra byla obydlena už v 1. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 500 před naším letopočtem vyhnali Nabatijci domorodé obyvatelstvo. Stavba vznikla ve skále už za dalších 300 let. Město se postupně rozkládalo na ploše až 10 kilometrů čtverečních. Nabatijci byli vyhlášeni svou poctivostí. Těžili ze vzkvétajícího obchodu a sami se velmi intenzivně obchodu věnovali. Kolem poloviny 4. století před naším letopočtem byli Nabatijci právě díky kontrole obchodních cest s kořením a vším, co karavany dopravovaly, tak bohatí, že to vzbuzovalo závist okolních sousedů.

V roce 312 před naším letopočtem díky své poloze ušla Petra porobě a jejím prohlášením hlavním městem Nabatijců nastal rozkvět města. Stany byly nahrazeny pevnými stavbami. Současně se upevnila politická moc a vytvořilo se pevné a stabilní království. V 1. století před naším letopočtem se tu vyvinulo z panství Nabatijců, původně kočovného arabského kmene, bohaté a prosperující město. Nabatijci rostli i vojensky a byli schopni odolávat nájezdům Egypťanů. Současně se Nabatijci ukazovali tolerantnější vůči kulturnímu helénistickému vyhraněnému okolí. Moc byla nejvíce upevněna za vlády krále Aretase III. asi mezi lety 87- 62 před naším letopočtem. Dokonce si porobili Damašek, bojovali v Judei a obsadili Jeruzalém. Blahobyt ve městě vzkvétal a kolem vzniku našeho letopočtu byl jako reprezentativní stavba uprostřed města postaven chrám. Petra byla na vrcholu slávy v době od roku 50 před a do roku 70 našeho letopočtu. A jedna historická událost. Když byl svatý Pavel v Damašku, tak to bylo v době, kdy tam vládli právě Nabatijci.

Přeložení karavanní cesty

Jejich rozpínavost zastavil až Říman Marcus Aemilius a říše Nabatijců se postupně stávala závislá na Římu. Petra čítala v té době 20 - 30 tisíc lidí. Město prosperovalo ještě sto let po příchodu Římanů. Nabatijci hledali spojence proti Římu. To nebylo rozumné. Římané " přestavěli" obchodní cestu přes Palmyru a spojili ji Středozemním mořem, s Perským zálivem a Hedvábnou cestou. Konkurencí se stala nejdříve Gerasa na severu Jordánska. Petra ztratila obchodně na významu, blahobyt se vytratil, ale město zůstalo osídlené. Po několika desítkách let město začalo upadat, až se dostalo prakticky do zapomnění. V roce 106 byla říše Nabatijců začleněna do říše římské.

Ve městě dávné slávy se pohybovali už jen kočovníci

Za císaře Diokleciána se dostala Petra znovu na výsluní a v pozdní antice byla dokonce sídlem biskupa. Teprve po dvou těžkých zemětřeseních ve 3. století opustil poslední obyvatel Petru a to byl konec slávy Skalního města. Od dob křížových výprav nevkročila do Petry noha Evropana. A dokonce ještě okolo roku 1800 vědělo o Petře, legendami opředeném městě na Blízkém Východě, jen pár učenců. Pro Evropu bylo město objeveno teprve v roce 1812 Švýcarem Jeanem Louisem Buckhardtem. Asi po sto letech píše o Petře Thomas Eduard Lawrence v knize "Sedm sloupů vědění." "Petra je nejkrásnější místo na světě. Jeho popis bledne před konkrétní návštěvou Skalního města." T. E. Lawrence je světu znám spíše jako Lawrence z Arábie. Archeologické vykopávky začaly v Petře ve 20. a 30. letech minulého století a netrvaly dlouho. Končily turistickým obléháním Skalního města.

Alois Musil z Moravy

Po Buckhardtovi navštívili Petru další evropští cestovatelé a popsali její okolí. Po roce 1900 přilákala Petra učence a archeology. V roce 1907 popsal Petru Alois Musil, výzkumník Arábie pocházející z Moravy. Byla to vlastně první vědecká expedice. On byl první, kdo Skalní město zdokumentoval. První archeologické vykopávky začaly v roce 1929, pokračovaly v roce 1937 a v roce 1954. V roce 1958 byly zahájeny vykopávky ve středu města. Velká archeologická expedice se konala v roce 2002. Petra patří dnes k největším pamětihodnostem Blízkého východu. Turistický boom začal v roce 1930. V té době se v blízkosti Petry našly některé stavby, a v centru města dokonce bylo odkryto římské divadlo. Některé nalezené stavby, protože byly v žalostném stavu, byly bohužel velmi brzy odstraněny.

Indiana Jones

Na základě dohody z Camp Davidu z roku 1979 předal Izrael poloostrov Sinaj zpět Egyptu. Následující roky zažila Petra vzestup turistů především ze zálivu Akaba. Město se stalo vyhledávaným místem dovolených pro turisty z celého světa. Další turistickou atrakcí bylo natáčení Spielbergova filmu "Indiana Jones a poslední křížová výprava", jehož některé scény se točily v siku a před troskami budov Petry. Vrcholem pro turisty je pohled na Pokladnici faraóna. Dvouposchoďová fasáda je asi 40 metrů vysoká, ale jednoznačné datování neexistuje. Předpokládá se, že se jednalo o hrob vysoce postavené osobnosti.

Helénský vliv

První překvapení je pohled na sálající zahnědle-červený nabatijský chrám vytesaný do skály. Na konci siku, jakoby v údolí stojí nejslavnější stavba Petry, téměř 40 metrů vysoká, v helénském stylu vybudovaná "Pokladnice faraona." Tak je stavba nazývána beduíny. A zůstává otázka: Byl to chrám, hrobka nebo poklad? S největší pravděpodobností to bylo skalní pohřebiště. Nad šesti korintskými sloupy se vypíná chrám. Mezi dvěma sloupy jsou patrné zbytky reliéfu figur. Na urně na vrcholu chrámu jsou vidět stopy po výstřelech. O ty se postarali beduíni, kteří se pokoušeli dostat k údajnému pokladu v urně. Pokladna vykazuje ve svých sochách a sloupech výrazný řecký vliv. Jeho název je odvozen od legendy, že v urně na vrcholu památky je uložen faraónův poklad. A překvapení. Vedle byl šachtový hrob, do něhož byli zaživa shazováni zločinci. Na urně zůstaly jen stopy po nábojích. Urna je stejně jako celá stavba z masivního materiálu. Při prohlídce centra města nemůžete minout římské divadlo z 1. století. Jeho sedadla jsou v 33 řadách, nabízejí místo přibližně 5 tisícům návštěvníků a jsou vytesána přímo do skály. Římské divadlo bylo ve 20. století objeveno a odkryto Američany. Žádný z návštěvníků nezapomene navštívit skalní pohřebiště Ed Deir, což v překladu znamená "klášter." Jedna z nejnápadnějších podívaných, která přitahuje zraky turistů v Petře. Při výstupu ke klášteru je patrná řada křížů, které připomínají křesťanské období Petry. Jeho funkce nebyla dodnes rozluštěna. Jeho název se odvozuje od toho, že ve středověku se na jeho místě usadili mniši. Není schován, ale je všem na očích. Působí na turistu především svou velikostí, ale i urnou na vrcholu. Je vysoká 9 metrů a i přes svůj jednoduchý stylu patří k vrcholům nabatijského stavebního umění.

Johann Ludvík Buckhardt

Objevil v 19. století Petru pro okolní svět. Byl prvním Evropanem, který po 700 letech spatřil Skalní město. Ocitl se v Petře vlastně náhodou. Chtěl původně projít s obchodní karavanou poušť Saharu od východu až k západu. Bylo to v době, kdy arabský svět nebyl Evropanům nakloněn. Ale mladý Buckhardt byl tvrdošíjný. Rozhodl se cestovat jako Arab. Začal si osvojovat arabskou kulturu. Nejdůležitější bylo mluvit řečí regionu. V té době vyhlášenou školou byla stará dobrá Anglie. Nebyl to žádný troškař. Když studovat, tak důkladně a naordinoval si rovnou dva roky. Na doporučení učitelů, že co se týká jeho jazykových znalostí, je to více než dobré, se vydal do Sýrie. Jazykové znalosti byla jedna věc, sice důležitá, ale pro zahájení prvních rozhovorů bylo praktické vzbudit příznivý první dojem. A v arabském světě platilo stejně jako v Evropě, že šaty dělají člověka. Buckhardt vyměnil svůj evropský, lépe švýcarský šatník za arabský a dal si i arabské jméno Ibrahim Ibn Abd alláh a trénoval jazyk statečně. Jen ve výjimečných případech mluvil jinak než arabsky. Vzal si do hlavy, že začátek jeho expedice se bude týkat zajímavých míst, přesněji starých míst na pozdější obchodní cestě, konkrétně kolem města Palmíry. Tato část světa byla v době Buckhardtově sice "zamořená" kmenovými válkami, a dokonce i bandity, ale ti se zaměřovali především na obchodní karavany s cenným zbožím.

Obětování kozy

Pak změnil plány. Zahájil cestu z Mrtvého moře do egyptské Káhiry, neboť se domníval, že to nebude tak nebezpečná cesta, protože v té době byla velmi "dopravně frekventovaná". Než vlastně pořádně vyrazil na cestu, zaslechl domorodce, jak si povídají o údolí Wadí Musa. V ten okamžik změnil místo zahájení své expedice a vzal si do hlavy, že Skalní město, které tak tajemně popisovali beduíni, musí vidět. Mohla to být pravda? Proč ne. Buckhardt byl skutečně dobrodruh. Přespával ne zrovna v čistých karavanních příbytcích. Spal na zemi a přikrýval se kabátem, a protože znal arabsky, slyšel mnohé věci, které zůstaly skryté těm, kteří se pohybovali jen ve vybrané společnosti. Za cenu dvou podkov, je to k neuvěření, ale je to historická skutečnost, si najal průvodce, kterému jako důvod expedice namluvil, že má v úmyslu obětovat kozu na Aaronově oltáři. Aaron byl Mojžíšův bratr. O tom, že se Buckhardt zajímá o Skalní město, nepadlo ani slovo. Proč taky. V žádném případě nechtěl vzbudit pozornost průvodce. To by jen upadl v podezření, že místo kulturních a historických památek jej více zajímají poklady. A s takovým puncem by žádného dalšího průvodce nesehnal.

Oči na stopkách

V srpnu 1812 se vydal do údolí Wadí Musa. I když byl na dobrodružství zvyklý, po vykonání cesty sdělil, že to bylo dramatické a musel mít stále oči na stopkách. Všímal si všeho, co se kolem něho dělo. Vzpomíná na okamžik, kdy vyšel ze skalního kaňonu. Spatřil téměř neporušenou budovu vysekanou přímo do skály. Byla to Pokladnice faraona. Buckhardta přepadla zvědavost a hledal další vytesané prostory ve skalách. Na cestě za poznáním minul Američany později vykopané divadlo. Snažil se potlačit svoji zvědavost a nevzbudit podezření průvodce. Je překvapující, ale je to pravda, Buckhardt nikdy nespatřil Ed Deir – klášter. Aby nebyl odhalen, v rychlosti obětoval kozu a vrátil se zpět. Ale už tehdy tušil, že navštívil skalní město Petru. Svoji původně zamýšlenou africkou cestu nikdy neuskutečnil. Údajně nenašel žádnou vhodnou karavanu. Důvod mohl být i jiný. Zemřel totiž velmi mladý, v roce 1817 ve dvaatřiceti letech. V roce 1818 vyrazila do Petry výprava dvou anglických důstojníků, stejně jako Buckhardt převlečených za Araby. Zanedlouho potom se uskutečnila expedice francouzského šlechtice a spisovatele Léona de Lavore doprovázená anglickou cestovatelkou Harriet Martineauovou a spisovatelem a malířem Edwardem Learem. Díky jejich popisu a obrázkům se Petře začalo přezdívat "místo snů". Po této zprávě se Evropa začala intenzivně zajímat o Petru. Mnoho se od těch dob nezměnilo. Jen přibyly turistické stánky nabízející občerstvení a suvenýry. Jinak je to ta samá Petra jako před tisíci lety.

Noc v Petře

V Petře je mnoho co vidět. A turista by si měl pro Skalní město rezervovat dva dny. Tak nepraví jen průvodce, ale i zkušení turisté světáci. Neměl by si nechat ujít noc ve Skalním městě. Neměl by si nechat ujít Skalní město osvícené svíčkami. Pro evropského turistu nezapomenutelný zážitek Hra světla plápolajících svíček a do nebe se vypínajících skal. Text sestávající z arabské pohádkové mytologie vypráví beduín i anglicky. Vyprávění je podmalováno hrou na flétnu a k tomu se servíruje sladký čaj. Interiér Petry budí méně pozornosti než exteriér, který mu vynesl pojmenování "město červené jako růže". Petra, to jsou dnes opuštěné rozvaliny skryté ve vyprahlé pustině. A přece sem zavítají tisíce návštěvníků denně. Do skal tesané fasády by jistě vyprávěly o životě před dvěma tisíci lety, ale jsou odsouzeny k mlčení. Chybí jakékoliv historické zápisy. Petra se pro většinu turistů stává vrcholem cesty po Jordánsku.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".