"Pro Jozefínu je důležitější sen než obyčejný zrakový vjem. Svou osobitou technikou nám doslova kreslí duševní vize barevnými křídami na barevné šepsované plátno, přičemž využívá působivých zkratek, pouhých náznaků, které si musí divák zpracovat ve své imaginaci sám…," řekl o ní kdysi kunsthistorik Bohumír Mráz. A to platí dodnes. I když mění výtvarnou techniku, její malířský rukopis a vidění světa zůstávají stejné.

Po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů A. Fišárka a K. Součka v roce l978 začal v její tvorbě převažovat zdánlivě uzavřený svět divadla – téma, ve kterém víc než kde jinde vystupují na povrch lidské vášně. A divadlo ji fascinuje dodnes. Jeho atmosféru zná zvenčí i zevnitř. Hrála s Borisem Hybnerem v pantomimě, připravovala kostýmy pro balet Scaramouche v plzeňském Komorním divadle. Věnuje se i plakátové tvorbě. Zajímavě pojednaný byl plakát k celovečernímu filmu Fera Feniče Zvláštní bytosti. Je také známá svými jevištními výpravami, například ve Viole. V posledních letech, i když divadlo neopouští, se v její tvorbě začíná projevovat vědomí, že výraz tváře a odraz duše v ní působí daleko expresivněji, jestliže je oproštěn od vnějších znaků. V jejích plátnech pak většinou jako základní barva převládá modrá, v detailech podtržená hlubšími valéry, což ve výsledném dojmu působí až mysticky. Proč..? "Především je to záležitost pocitová," řekla Jozefína Garaiová mezi dvěma šálky kávy, kterou jsme vypily před jejím odjezdem na Slovensko. V Čechách žije přes čtyřicet let.

Jednou jste řekla, že vaším osudem je figura a portrét…

To je pravda. Portrét mě zajímá, protože v něm mohu vytáhnout to, co v člověku opravdu je. To jest jeho duši – a dostat ji na plátno.

Co je podle Vás duše?

To je otázka, na kterou snad dostaneme odpověď, až sami překročíme vymezenou hranici. Je to cosi neviditelného, co člověk nosí v sobě a co, jak říká A. Bertholet: "…pozvedá nad nutnost být jen zjevným tělem." Přírodní národy věří, že duše přichází od božstva a znovu se k němu vrací. V mnoha kulturách se věří, že duše zemřelého přejímá podobu motýla. Když se narodil Jaroslav Seifert, usedl motýl jeho matce na pelest. Když zemřel a v bazilice sv. Markéty s ním bylo poslední rozloučení, poletoval chrámem zkřehlý bílý motýl. V té chvíli lidi zamrazilo, a ne proto, že byl leden.

V posledních letech se ve vašich obrazech objevují postavy andělů. Věříte na ně?

Rilke prý viděl v andělích stvoření, v nichž došlo k proměně z viditelného na neviditelné. Andělé jsou poslové. Setkáváme se s nimi už v náboženství staré Mezopotámie jako s duchovními bytostmi shromážděnými kolem Boha, jako božími posly. Je pravda, že náš materialistický přístup k životu vírou v anděly otřásl, ale ne jejich symbolickým významem. Jestli na ně věřím? Občas mám vize, které se naplňují. A jak si může člověk vysvětlit situace, pro které neexistuje žádné reálné vysvětlení? Možná, že kdybychom dávali víc pozor na to, co je nám sděleno, kdybychom měli víc klidu, možná, že bychom se něco dozvěděli a pochopili. Už se také moc nepodivuji. Hodně věcí jsem si ujasnila v Brazílii.

Jak tomu mám rozumět?

Nějakou dobu jsem tam byla. Petr Kotík říká, že Pánbůh je Brazilec…

Kdo je Petr Kotík?

Člověk, který žil dlouhá léta v Jižní Americe a který přišel s nápadem na otevřenou uměleckou dílnu v brazilských Lidicích," kde by se na základě českých tradičních forem a technik podnítil vznik autentického umění místních." Našel pochopení u tehdejšího českého generálního konzula v Brazílii pana Eisenbruka a kurzy malířství a loutkářství se začaly realizovat. O několik let později dal Petr Kotík s Jindřichem Součkem základ sdružení Checo Art, pod jehož hlavičkou se uskutečnil obdobný projekt. Tentokrát v mexických Lidicích. A opět našli pochopení u Vladimíra Eisenbruka, který byl mezitím jmenován velvyslancem v Mexiku. Projekt nadchl i slavného mexického malíře Franciska Toleda, jehož předloňská výstava v Paříži byla evropskou událostí…

Byla jste i v mexických Lidicích?

Bohužel ne, byla jsem nemocná.

Viděla jste kus světa, od Ameriky přes Austrálii, o Evropě nemluvě. Vystavujete doma i venku, vaše obrazy jsou v soukromých sbírkách tady i po světě. Rozměrné plátno "Cesta za světlem" převzala například Alexandrijská knihovna. Takže můžete srovnávat. Kam byste se chtěla znovu vrátit?

Stále mě láká Brazílie, ale nic neplánuji.

Proč by měl být Pánbůh Brazilec?

Protože tam neexistuje rasizmus a lidé jsou velice přátelští.

Víte něco o historii brazilských Lidic?

Leží v oblasti Rio Claro, asi dvě a půl hodiny jízdy autem z Rio de Janeira směrem na Sao Paulo. Jejich historie má počátky v roce l792, kdy byla založena malá portugalská osada De Capivari, kterou v roce 1842 povýšili na obec Santo Antonio de Capivari. V červnu l944 byla na památku tragického osudu české obce přejmenována na Lidice.

První československý velvyslanec v Brazílii, spisovatel Jan Klecanda-Havlasa řekl, že je těžké psát o kráse, jsme-li obklopeni její přemírou. Je ta země opravdu tak krásná?

Každý vnímá krásu jinak. Když Havlasa psal o sametové zeleni mechu, smaragdovém šeru divočiny, kaskádách horských potoků, o tisících rostlin, idylických koutech, kde se kapradě smaragdově rozkládají nad třpytivými tůněmi, a ohromných kmenech s vypaženými větvemi, na nichž jsou bromelie a orchideje, nepřeháněl. Pro mne se stává s odstupem času krásným, barevným, exotickým snem…

Souvisí s ní i vaši andělé?

I když je v podvědomí propojuji, téma bytostí se začalo vyvíjet už dávno před tím.

Proč je malujete bez vlasů?

Opět pocitová záležitost. Staří Egypťané ukládali do hrobů ke svým mrtvým náhradní hlavy v lidské velikosti, protože hlava znamená vědomí a život. To oproštění od vlasů je zcela podvědomé. Z výtvarného pohledu čistota tvaru, z vnitřního čistota duše.

Na začátku jsem řekla, že vaší oblíbenou barvou je modrá…

Nejen modrá, mám ráda i jiné barvy, ale modrá je barvou nebe a moře, symbolem nekonečna. V přecházení do bílé vytváří představu duchovní čistoty, božství. Proto jsou egyptští bohové znázorňováni s modrým vousem, v křesťanském umění je to modrý plášť Boha Otce a Panny Marie, modrá je i barva Krišny. V kombinaci se stříbrnou působí chladně, až kosmicky, v kombinaci se zlatou vznešeně. Každá barva má určitou symboliku. Bílá je nejen barvou nevinnosti a radosti, ale také duchů a strašidel, například postava Bílé paní. V asijských zemích je barvou smutku. Naproti tomu černá je symbolem temnot a zla, zelená barvou naděje, přírody, zelená ratolest v rukách světců…

Co vás inspirovalo k namalování Modrého anděla?

Zachytila jsem ho tak, jak jsem ho viděla ve snu.

Myslíte si, že andělé existují, nebo neexistují?

Na začátku jste se ptala, jestli na ně věřím. Teď mě trochu tlačíte ke zdi. Zřejmě chcete vědět, jestli jsem nějakého anděla potkala.

Víte, těch lidí, kteří vypovídají o svých setkáních, je hodně. V poslední době to připomíná spíš andělskou epidemii, fakt, který nelze popřít. Proto mě zajímá váš názor, vaše osobní zkušenost…

Nemohu ji popřít. Například, když jsem potřebovala sehnat pomoc pro jiného, a ve chvíli nejvyššího zoufalství si řekla: "Panebože, kdo nám pomůže…," k nám náhle přistoupil menší podsaditý muž v kvalitním černém obleku, který se do toho prostředí tenkrát vůbec nehodil a řekl: "Já vám pomůžu." Dodnes pro to nemám vysvětlení. Navíc jsem se s takovou situací nesetkala poprvé. Naše babičky by řekly, že šlo o "pomoc shora".

Měla bych na závěr ještě dvě otázky. Ta první se týká tarotových karet, které jsem viděla u vás doma. Věříte na karty?

Především mě zajímá jejich výtvarná stránka, ty, co jste viděla, jsou jen replikou starých karet A pokud se týká vykládání, to je tak obsáhlá záležitost, že ji nejde shrnout do několika vět. Říká se, že karty nelžou. Já říkám, že záleží na vykladači. A Vaše poslední otázka?

Máte ráda věci Olbrama Zoubka?

Jeho práce jsem znala daleko dřív, než nastal jejich boom. Měla jsem je ráda a mám je ráda, i když dnes trochu jinak…

Ptám se proto, že jsem u vás viděla sošku z jeho mladšího období. A vaše životní krédo?

Myslím, že je potřeba prožívat naplno každý okamžik a žít čistě. Všechno špatné se nám hned vrací. Pomyslíte-li na něco, už se to děje, neboť síla myšlenky je nezměrná…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".