Vizualizace (pravidelné představování si toho, čeho chceme dosáhnout) může pomoci tam, kde všechny ostatní metody selhávají. Netýká se samozřejmě jen zdraví, ale i našich nejrůznějších plánů do budoucna (hledání partnera, zaměstnání, bydlení atd.).

Milionář Chris Ross, který smrtelně onemocněl rakovinou a lékaři mu dávali jen 2 - 3 měsíce života, žije samozřejmě dodnes, ale uplatňuje jiný životní styl než před svým onemocněním:

"Už jsem uspořádal majetkové záležitosti, sepsal důkladnou poslední vůli a nechal patřičně ověřit její platnost. Pořídil jsem fotokopie všech dosud tajných dokumentů, jež by rodině a dědicům ulehčily orientaci ve spletitostech mých majetkových záležitostí. Dohodl jsem se rovněž se svým lékařem prof. W. C. Rogersem, že moje bolesti způsobené nevyléčitelnou nemocí bude v závěrečném stadiu tišit drogami a že rozhodně zemřu ve svém bytě na Třiadvacáté ulici, kde jsem se před necelými padesáti lety narodil, aniž by mě na žádost kohokoli, vznesenou třebas i z útrpnosti, povolil převézt na městskou kliniku. Navázal jsem dokonce kontakt s pohřební firmou, která před necelými pěti lety zařizovala pohřeb mého otce, vyplatil jí zálohu a zadal tak přesné instrukce, aby se při mém pohřbu rozhodně prosadila jen moje poslední vůle a veskrze moje představa skromného pohřebního obřadu. Rovněž jsem nechtěl, aby můj popel spočinul v urně, také jsem si nepřál žádný pomníčkem označený hrob. Po smrti jsem chtěl zůstat stejně anonymní jako před narozením. Chtěl jsem zmizet definitivně, protože i za života mi každá definitiva přinášela úlevu. Samozřejmě, že umírat se mi nijak zvlášť nechtělo, i když myslím, že jsem neměl ani tak strach ze smrti, jako spíše obavy z nesnesitelných bolestí. Pro každý případ jsem si obstaral jed, aby se moje umírání zkrátilo, pokud by utrpení bylo nad moje síly. Nechtěl jsem samozřejmě dobrovolně opustit svoji milovanou rodinu, svoje kamarády, svoje koně a psy, svoji práci, svůj po světě rozstrkaný majetek, svůj ranč a svoje peníze. Stále jsem si proto sugeroval, že materiální statky, jichž mi Prozřetelnost dopřála tak hojně, jsem měl pouze dočasně pronajaté a propachtované, abych se příliš netrápil, že si je nemohu vzít s sebou do hrobu.

Na místo strachu se dostavil stud

Ve vědomí se mi totiž rozestřel pocit, jako bych všechny svoje příští pozůstalé svým umíráním a svou smrtí zradil. Věřili mi, ale já je zklamal, protože jsem příliš brzy umřel a ponechal je po své smrti vlastně ve vzduchoprázdnu, myslel jsem si. Vždyť mnoho mých blízkých založilo svoji materiální, společenskou i profesionální existenci na spolupráci se mnou a potřebovalo mou pomoc. Zlost mnou doslova cloumala, když jsem si uvědomil, jak špatně jsem svou ženu a děti připravil na řízení rodinných podniků a jak se v důsledku "péče" rozmanitých lidských šakalů záhy ocitnou v potížích. Co se dalo výhodně prodat, to jsem prodal, abych rodinu zabezpečil hotovými penězi, jenže se vskutku těžko prodává výhodně, když všichni vědí, proč chcete prodat. Hodně mi vadilo, že moje smrt poskytne zadostiučinění a také nebývalý prostor mým konkurentům, nepřátelům a závistníkům. Moje smrt znamenala navíc kromě nepříjemnosti definitivního konce také můj opravdu největší životní neúspěch, strašlivé selhání, definitivní pád a drtivou porážku. Ti všichni, které jsem v různých profesních nebo osobních kláních během svého života porazil, měli totiž zůstat po mé smrti naživu, tedy vlastně nade mnou v posledním klání zvítězili. Mohli se dmout pýchou nad mou mrtvolou, protože ta se už nemohla bránit, nedokázala oponovat, prohrála v každém případě; naopak kdekdo o mně mohl mluvit neobjektivně, neuctivě či po mně směl s gustem a bez následků plivnout. Neměl jsem mnoho důvěrných přátel, možná ani jednoho, protože jsem byl příliš úspěšným člověkem, který navíc kdekomu viděl až na dno duše. Umět prohlédnout lidi, to je ovšem danajský dar, protože všichni jsme přece nedokonalí a lišíme se jenom tím, jak svoje vlastní nedostatky dokážeme skrývat a jak bystrozrace je na druhé straně odhalujeme u druhých. Lidé nemají rádi, když v nich čtete jako v otevřené knize, a čím víc nectností mají, tím víc vás za to nenávidí. Kromě toho člověk nemůže být oblíben, když se mýlí méně než jiní, když je bystřejší než ostatní, vtipnější a zábavnější, inteligentnější, bohatší, a navíc má či měl úspěchy u žen. Utěšoval jsem se myšlenkou, že kosmické hodiny běží strašlivě rychle a že smrt už brzy vyretušuje ze šachovnice života všechny vznešené, bezvýznamné, směšné i seriózní figury, které ovládnou herní pole po mém definitivním odchodu.

Zůstat živým

Přežít, to je největší umění života a nejvyšší zásluha, myslel jsem si, jenomže já právě v tomto ohledu žalostně selhal. Neuměl jsem žít tak, abych neonemocněl, nedokázal jsem se vyléčit a zemřel jsem podobně jako ubohý opuštěný a vyhladovělý pes, přestože jsem byl obklopen houfem lékařů a materiálním přepychem. Zemřel jsem, přestože jsem měl k dispozici ty nejlepší léky a přístup k nejmodernějším léčebným metodám, říkal jsem si alespoň jednou denně.

Před lety jsem přečetl zajímavou knihu, v níž se psalo, že nemoc není vůbec vada některého orgánu, ale spíše upozornění organizmu, že si nemocný vede v jistých psychosomatických ohledech nerozumně. A že se tedy lékaři zásadně mýlí, když jen potlačují vnější projevy nemocí a vůbec je nezajímají důvody, proč se tyto projevy objevily. Když jsem už v pokročilém stadiu nemoci tuto knihu znovu vyhledal, dočetl jsem se, že rakovina žaludku, jež pak metastazuje do dalších životně důležitých orgánů, vzniká jako následek nesmírné chamtivosti a věčné touhy nemocného po nekončící eskalaci svého egoizmu. Když se totiž člověk chová jako rakovinotvorná buňka, tedy iracionálně bují, potká ho za čas osud této buňky, která však v závěrečné a úspěšné fázi bujení zemře společně se svým nositelem.

Zemřu příliš brzy, což je pro všechny, kteří tady zůstanou, důkazem, že jsem se fatálně zmýlil ve svém životě, uvažoval jsem. Zemřu, protože mi to přisoudil můj osud, uzavíral jsem svoje pochmurné úvahy ve chvílích, kdy mi podle mínění dr. Rogerse zbývalo asi šest týdnů života.

Jenže nakonec jsem se díky experimentu dr. Rogerse zázračným způsobem vyléčil, což všechny okolo mne nesmírně překvapilo, a mě pak rozhodně nejvíce. Vždyť jsem se už se všemi nezřídka až okázale a pateticky rozloučil, takže přivykli myšlence, že už nebudu – a já zde najednou zůstal. Dokonce mě jednoho dne přepadl jakýsi stud za to, že jsem nesplnil dané slovo a neumřel jsem podle svého dřívějšího rezolutního tvrzení. Já přece nikdy v životě neporušil dané slovo!

Života jsem se najednou zalekl

Moje dokonale promyšlené vize a koncepce osobního zmaru se nečekaně a šťastně zhroutily, avšak přesto jsem kromě obrovské radosti a přílivu sil pocítil rovněž něco, co by se s jistou nadsázkou dalo označit jako zklamání. Žil jsem dál, což byl fakt, s nímž jsem už nepočítal. Až jsem se nové životní možnosti zalekl, ale jsem si jist, že se poněkud lekla i celá řada osob, které jsem předtím přiřadil k houfu takzvaných pozůstalých. Některé lidi později vskutku překvapilo, že ještě žiji, když předtím slyšeli, že už jsem málem v agonii a budu brzy ležet na prkně. Je divné, jak rychle vás lidé odepíšou, když se rozkřikne, že už brzy zaklepete bačkorami. Každý se sice zprvu zarazí, někdo je i šokován, ale to jen při představě, že je ve vašem věku, nebo je dokonce mladší, a přesto by i jeho mohla "zubatá" z ničeho nic vyzvat, aby ji následoval. Jenže za pár chvil zavládne u většiny lidí lhostejnost a někdy se projeví i jisté zlehčení situace. Jako by vaši známí vlastně uvítali, že jste jim svým definitivním odchodem přepustil výhodnější místo. Podobně jsem se v klukovském věku choval já při cestě vlakem do Chicaga, když jsem si v duchu stokrát opakoval, ať už ten chlápek na příští stanici "vypadne" a uvolní mi místo u okna. Jenže ten chlápek "nevypadl"; seděl si u okna dál, až jsem sám na patnácté zastávce vystoupil, protože jsem dorazil do cíle své cesty...

A když jsem pak přežil dalších šestatřicet měsíců, dospěl jsem k názoru, že zkušební dobu svého nového života mám za sebou a že si tedy mohu být svým životem jist, pokud nenastanou nějaké nepředvídané okolnosti. Jenže co představují ony nepředvídané okolnosti? Snad všechno, co nás neočekávaně potká už zítra…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".