V každém člověku dřímají schopnosti získat poznatky o vyšších světech. Mystik, theosof, hovoří vždy o duševním i duchovním světě, jež jsou pro něj tak skutečné jako svět, který můžeme vidět fyzickýma očima a hmatat rukama. Každý má právo v kterémkoli okamžiku si říci: "To, o čem se mi tu vypráví, mohu zkusit i já, rozvinu-li v sobě jisté dřímající síly." Návod k tomu ovšem mohou poskytnout jen ti, kdo už takové síly mají. Tak alespoň soudí antroposof Rudolf Steiner, známý jako zakladatel Waldorfských škol a velký znalec duchovních věd, žijící na konci 19. a počátku 20. století. Antroposofie je velmi slibná nauka, a tak v této době počet zájemců o ni stále vzrůstal.

Steiner vyjmenovává podmínky úspěchu na duchovní cestě a jako první hovoří o tzv. "stezce úcty." Úcta k pravdě a poznání by měla být vštěpována člověku od mládí: "Výsostí ducha dosáhne jen ten, kdo projde branou pokory. Vědění, které má skutečnou hodnotu, můžeš získat jen tehdy, když se také naučíš si ho vážit. V naší době je zvlášť důležité soustředit na tento moment pozornost. Naše civilizace je náchylná spíše ke kritice, k přísnému hodnocení, k odsudku, ale jen málo k oddanému uctívání. Ale každá kritika nebo odsudek zapuzuje sílu duše k vyššímu poznání, zatímco oddanost a úcta naopak tyto síly rozvíjí." Steiner ujišťuje, že nejde o postoj stavící se proti kritice vůbec, vždyť sebevědomému úsudku vděčí lidstvo za "velikost dnešní kultury". Bohužel však přemíru kritiky jsme často zaplatili úbytkem vyššího poznání a duchovního života. Podle Steinera musí člověk k tomuto postoji úcty sám sebe vychovávat: "Potkám-li člověka a kárám jeho slabosti, připravuji se o sílu k vyššímu poznání. Jestliže se však pokusím s láskou se dobrat jeho předností, potom tuto sílu nabírám. Proto je důležité hledět všude a vždy na to, co je ve věcech dobrého, a zdržet se odsuzujícího úsudku. Na duchovní cestě musíme usilovat o to, abychom v sobě chovali a opatrovali myšlenky pokory a úcty vůči člověku, ale hlavně vůči pravdě a poznání."

Tiše a nepozorován vstupuje žák na "stezku poznání"

"Není třeba, aby si někdo na něm všiml změny. Koná své povinnosti jako dříve, k proměně dochází u vnitřní stránky duše, skryté před vnějšími zraky. Nejprve ozáří vnitřní život člověka pocit pokorné úcty vůči všemu úctyhodnému. V tomto jediném pocitu nachází celý jeho duševní život svůj střed. Jako slunce oživuje svými paprsky vše, co žije, tak úcta ke světu oživí duši. Zprvu člověk těžko uvěří, že pocity jako úcta, uznání atd. mohou mít něco společného s jeho poznáním. Měli bychom však uvážit, že je to duše, kdo poznává. A pro duši jsou city a pocity potravou. Úcta a poznání ji činí zdravou a silnou. Naopak podceňování všeho, co si zasluhuje uznání, způsobuje ochromení a odumírání duchovní poznávací činnosti." Nejlepší podle Steinera je, přidá-li se k postoji úcty ještě vhodné vnitřní naladění, které se dostavuje tam, kde se člověk nežene od jednoho vnějšího zážitku ke druhému a vjemy pociťuje do vnitřní hloubky. "Teprve to, co prožíváme v nitru, dává nám správný klíč ke krásám vnějšího života. Někdo jede přes moře a má jen málo vnitřních zážitků, zatímco jiný při takové plavbě procítí věčnou mluvu světového ducha. Vnější svět je ve všech jevech naplněn božskou nádherou, ale to, co je božské, musíme nejprve prožít ve vlastní duši, chceme-li to nalézt kolem sebe. Každá květina, každé zvíře, každé konání nám pak odhalí netušená tajemství. Žák se tak stále zušlechťuje pro svět. Požitek je pro něho zvědem, který mu podává zprávu o světě. On však postupuje dále k práci. Neučí se, aby to, čemu se naučil, hromadil jako své vlastní vědění, nýbrž aby naučené postavil do služeb světu.

Vnitřní klid

Pro žáka na počátku kromě stezky úcty a rozvoje vnitřního života jsou tu i praktická pravidla, která se opírají o staré zkušenosti a vědění. Obsah těchto pravidel je prastarý, i když nebyla oděna vždy do stejných slov. Jedno z prvních pravidel zní asi takto: "Vytvoř si chvíle vnitřního klidu a uč se v nich rozeznávat podstatné od nepodstatného." Tyto krátké chvíle, v nichž se žák odloučí od svého denního života, jsou velmi důležité. "V této době nechť se úplně vytrhne ze svého všedního života a nechť dává míjet před svou duší svým radostem, bolestem i starostem, zkušenostem i činům. Oč bychom se měli snažit, je, abychom se na vlastní prožitky a činy dívali a posuzovali je, jako by je prožil někdo jiný. Dosáhne-li toho žák, ukážou se mu vlastní zážitky v jiném světle. Dokud je s nimi spjat, souvisí s nepodstatným právě tak jako s podstatným. Postavíli se k nim člověk s odstupem, zármutek i radost, každé rozhodnutí se začnou jevit jinak. Dospějeli k vnitřnímu klidu, oddělí se podstatné od nepodstatného. Hodnota takového vnitřního, klidného pohledu tkví mnohem méně v tom, co při tom objevíme, než v tom nalézt v sobě sílu, která je s to vytvářet takový vnitřní klid dlouhodobě. Ve vnějším životě žáka se nic nemusí měnit. Dá se však říci, že bude postupně stále více vůdcem sám sobě a stále méně se nechá vláčet okolnostmi a vnějšími vlivy. Přestane se zlobit kvůli věcem, jež ho předtím rozčilovaly, a nesčetných věcí, jichž se dříve obával, přestane se nyní bát. Osvojí si úplně nový vztah k životu."

Vládce v sobě

S růstem vnitřního člověka rostou i vnitřní schopnosti vedoucí k vyšším poznatkům. "Žák začne sám rozhodovat, jak na něj budou působit dojmy z vnějšího světa, například zaslechne-li třeba slova, jimiž ho chce někdo zranit, nebo rozzlobit. Dříve by se byl skutečně rozhněval, nebo se cítil dotčen. Nyní je schopen odejmout slovu jeho zraňující osten dříve, než slovo najde cestu k jeho nitru. Nebo jiný příklad. Někdo snadno ztrácí trpělivost, má-li čekat. Ve chvílích klidu si nyní uvědomí, jak bezúčelná byla mnohá netrpělivost, a při nové příležitosti zpřítomní tento pocit. Netrpělivost, která se užuž chtěla dostavit, zmizí, a čas čekání je možno zaplnit užitečným pozorováním. Tak se "vyšší člověk" stane "vnitřním vládcem". Pokud záleží na něčem jiném než na mně, zda se rozzlobím či ne, pak nejsem pánem sama sebe, nebo – lépe řečeno – nenalezl jsem dosud "vládce v sobě." Musím rozvinout schopnost nechávat k sobě dojmy z vnějšího světa přicházet jen způsobem, který určím já sám, teprve pak jsem dobrým žákem. Zrozením vyššího člověka je však charakterizována jen jedna stránka vnitřní činnosti." Steiner dále hovoří o životě duše v myšlenkách, nazývaném meditace, která je základním prostředkem k nadsmyslovému poznání. V meditaci si žák "začíná tvořit nové představy o skutečnosti. Všechny věci pro něj získávají novou hodnotu. V žádném případě se tím neodcizí světu, ani svým každodenním povinnostem. Učí se však hlouběji chápat, že i ten nejnepatrnější zážitek, který se mu naskýtá, je spjat s velkými bytostnými základy vesmíru i událostmi světa. Nyní ví, že vše, co při své práci koná, případně čím trpí, činí pro duchovní souvislost světa. Tak vyvěrá z meditace nikoli netečnost, ale síla k životu. Kdo se meditací pozvedne k tomu, co člověka spojuje s duchem, začíná v sobě oživovat to, co je věčné, co není ohraničeno zrozením a smrtí. Tak je meditace cesta vedoucí k poznání, k vidoucímu vnímání věčného a nezničitelného jádra bytosti člověka. Duchovní věda hovoří o prostředcích vývoje duchovních očí i uší a o rozžehnutí duchovního světla. Prostředky jsou rozděleny do tří stupňů: příprava, osvícení a zasvěcení. Příprava rozvíjí duchovní smysly. Osvícení rozžehuje duchovní světlo. Zasvěcení navozuje styk s vyššími duchovními bytostmi.

Příprava

Podle Steinera příprava spočívá v soustředění na určité děje ve světě, který nás obklopuje. Tak uvádí například zkoumání vlastních pocitů při představě vznikání, růstu a zanikání. V případě květin to je vadnutí, u zvířat umírání. Z děje uvadání "mu vyplyne pocit, který se dá srovnat s pocitem pomalu vycházejícího Měsíce. Kdo bude podobné pocity plánovitě pěstovat, otevře se před ním nový svět, takzvaná astrální oblast. Rozkvetlá květina vykouzlí před duší žáka určitou linii právě jako mládě zvířete nebo odumírající strom. Jako přírodopis popisuje podoby rostlin a zvířat, tak znalec okultní vědy bude popisovat, nebo kreslit duchovní podoby patřící k ději růstu a odumírání podle jejich druhů a rodů." Přitom není radno zabývat se přemítáním, co to či ono znamená, taková rozumová práce by ho jen odvedla od pravé cesty. Nechť si dá od věcí samých povědět, co znamenají, a pak ať se svěří svým pocitům. Místo aby řadil myšlenky za sebou s hravou nezávazností, budou se nyní v něm objevovat významné pocity a plodné myšlenky. Jeho stezka povede světem růstu a odumírání, bude následovat vše rostoucí a rozvíjející se, a na druhé straně i všechno vadnoucí a hynoucí, tak, jak je to třeba pro jeho vlastní rozvoj i pro zdárný rozvoj světa. Dalším důležitým momentem je, aby se žák naučil naslouchat druhým tak, že jeho vlastní nitro mlčí. Také "vnitřní hlas" se dostaví pouze při naslouchání mlčky, bez kritiky, i máme-li opačné mínění. Prostřednictvím slov se vposlouchává žák do duše druhého. Dlouhodobé cvičení pak vede k vysokému cíli.

Osvícení

Osvícení vychází z prostých dějů. I při něm půjde o to, aby žák dal v sobě procitnout dřímajícím citům a myšlenkám. Zprvu bude pozorovat "určitým způsobem různé bytosti přírody, například krystal, rostlinu a zvíře." Příklad: kámen má tvar, zvíře má také svůj tvar. Kámen zůstává na svém místě, zvíře mění své místo; je to pud, žádostivost, jež podněcuje zvíře, aby své místo měnilo. Podle toho jsou tvořeny jeho orgány. Podoba kamene je tvořena silou prostou takové žádostivosti. Z kamene proudí do naší duše jeden druh pocitů, ze zvířete opět jiný. Když zahrneme do pozorování i rostlinu, zjistíme, že naše pocity leží někde mezi kamenem a zvířetem. Podle Steinera přináleží k těmto pocitům jednotlivé barvy. Tak pocitové zbarvení pro kámen je modré nebo fialové, pro zvíře černé nebo oranžové. Existuje ovšem mnoho barevných odstínů. Barevné bohatství ve vyšších světech je nezměrně větší než ve fyzickém světě. Během základních cvičení pro osvícení musí žák pečovat o to, aby stále zvětšoval své soucítění se světem lidí a zvířat a také svůj smysl pro přírodní krásy. Kdyby o to nepečoval, pak by se soucítění i smysl pro krásu duchovními cvičeními jen otupovaly. Nikdo také nesmí tím, že vstoupil na okultní stezku, měnit cokoli ze svých životních podmínek. Chceme-li mít skutečné výsledky, musíme mít trpělivost, umět po několika minutách přestat a jít za svou prací. Kdo se nenaučil v nejvyšším a nejlepším smyslu čekat, nikdy nedosáhne výsledků, které mají skutečnou hodnotu.

Kontrola myšlenek a citů

Mnozí opouštějí stezku brzy poté, co na ni vstoupili, protože se jim nepodařilo zpozorovat své pokroky. Odvaha a sebedůvěra jsou však dvě světla, která nikdy nesmějí pohasnout. Zpočátku by si každý měl říci: v mém vlastním citovém a myšlenkovém světě jsou skryta největší tajemství, jenom jsem zatím nebyl schopen je vnímat. Všechno je dáno tím, že člověk si uvědomuje stále pouze své tělo, nikoli duši a ducha. Proto je důležité dát citům a myšlenkám správný směr. Uvedeme zde jednu z cest: položíme před sebe semínko nějaké rostliny. Nejprve si ujasníme tvar, barvu a ostatní vlastnosti. Potom si představíme, jaká rostlina z něj vzejde. Představíme si, že by vedle ležela umělá napodobenina, na pohled zcela totožná. Samozřejmě, že by z té umělé žádná síla země ani světla nevyvábila rostlinu. Pak by si pozorovatel měl uvědomit, že ač pro naše oči jsou obě semínka stejná, to živé obsahuje cosi neviditelného, a na to soustředíme pocity a myšlenky. Představme si hotovou rostlinu, v níž se ono neviditelné stane viditelným. V klidu, bez příměsí jiných myšlenek, musíme prožívat myšlenku růstu a musíme dovolit, aby se nám zavrtala do duše. Při trpělivém opakování představy se nám semínko bude jevit, jako kdyby bylo obklopeno malým světelným obláčkem, uprostřed fialovým a na okraji modravým. Další cvičení: postavíme se před rostlinu v plném růstu a uvědomíme si, jak tato rostlina vydá nová semínka, z nichž vyrostou nové rostliny. Opět je v ní utajeno cosi, co nevidíme. Dámeli této myšlence v sobě žít, po nějaké době si uvědomíme sílu způsobenou novým vjemem, a po čase opět duchovní útvar připomínající plamen. Podle Steinera by měl být "uprostřed zeleno-modrý a u kraje žlutavě červený." Tak se nám věci začnou jevit ve svém vznikání a zanikání. Postupně pak můžeme odhalit tajemství zrození a smrti. Jestliže jsme pomocí takových cvičení zvládli první začátky duchovních vjemů, můžeme postoupit k pozorování člověka samého. Zde se doporučuje řídit se zlatým pravidlem okultních věd: "Pokoušíš-li se ujít jeden krok na cestě za poznáním skrytých pravd, ujdi zároveň tři ve zdokonalování svého charakteru." Jen pak možno přejít k dalšímu cvičení: představme si člověka, který po něčem velmi touží, jde tu o soustředění pozornosti na žádostivost. Steiner nám dává návod, jak se intenzivně vcítit do pocitů tohoto člověka, až se nám po mnoha pokusech podaří prožít tento pocit ve vlastní duši. Současně s tím by se měl před naším duševním zrakem opět objevit plamen, tentokrát uprostřed oranžový a na okraji červenavě modrý. Steiner doporučuje o svých poznatcích s nikým nehovořit a hledět na to, abychom se takovým nezaujatým pozorováním nestali bezcitnými. Jmenuje dvě z vlastností, které jsou na cestě za poznáním důležité, a to je odvaha a nebojácnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".