Pohádkové putování uličkami středověkého Carcassonne jsme zakončili plavbou po Canal du Midi – jedinečné, více než tři sta let staré vodní cestě spojující Středozemní moře s Atlantským oceánem, jehož přístav se nachází na levém břehu řeky Aude v Bastide Saint-Louis. Tím byl program prvního dne naší cesty završen a my již s napětím očekávali další výlet – tentokrát do tajemného Rennes-le-Chateau…

Zkáza a následná obnova

V následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragónií. Začleněním do oblasti královského vlivu se město začalo rychle rozvíjet a během následujících dvou století získalo svoji současnou podobu. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky Aude nový městys La Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost. Chátrající zeď byla zesílena a zajištěna druhou vnější hradbou a Carcassonne získal pověst nedobytnosti.

Konec slavné pevnosti

Po pyrenejském míru roku 1659 byl k francouzské říši připojen Roussillon a Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo. V 18. století z něj zbyla pouze zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Naštěstí se starosta města JeanPierre Cros-Mayrevieille, architekt Viollet-le-Duc a spisovatel Prosper Mérimée na poslední chvíli zasadili o rozsáhlou rekonstrukci a zachránili tuto nádhernou a velkolepou památku i pro další generace nadšených obdivovatelů.

Moderní tvář středověkého Cité

Jak již bylo řečeno, Carcassonne je nejzachovalejším středověkým městem v Evropě. Jeho půvab, který jako by odolával neúprosnému proudu času, přitahuje návštěvníky ze všech koutů světa. Ve dne i v noci žije město pestrým a rušným životem. V centru středověkého Cité se nachází více než padesát restaurací, kde lze ochutnat místní specialitu cassoulet – pečené kachní stehýnko s kouskem vepřového a klobásy v omáčce s bílými fazolemi. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento pokrm, servírovaný v kameninových miskách, chutná opravdu výtečně, zvláště spolu s několika sklenkami zdejšího vína. Mnohé z restaurací pořádají pravidelná noční představení. Bývají tu koncerty, šermířská vystoupení. Kromě impozantních hradeb si lze prohlédnout také samotný hrad, který přiléhá k opevnění, románskou baziliku Saint-Nazaire, kde člověk zůstane stát v tichém údivu nad úchvatnými vitrážemi, nebo se jen tak procházet kouzelnými středověkými uličkami. Život v Carcassonne je velmi pestrý a vzrušující. Město je plné kaváren, restaurací a obchůdků se suvenýry a čilý návštěvní ruch zde neustává ani v noci. I přesto působí toto místo neobyčejně velkolepě a my jsme si odsud odnesli skutečně nezapomenutelné zážitky.

Canal du Midi

Kdo pobývá v Carcassonne nebo jeho blízkém okolí, neměl by si nechat ujít plavbu lodí po zdejším průplavu. Canal du Midi, nebo též Canal des Deux Mers, je vskutku podivuhodnou technickou památkou. Toto více než 300 let staré vodní dílo táhnoucí se od Toulouse spojuje Atlantský oceán a Středozemní moře. Přibližně 240 km dlouhá vodní dálnice byla vybudována s cílem zajistit rychlou a bezpečnou dopravu zboží mezi jednotlivými přístavy. Projekt pochází z roku 1662 a jeho autorem je Pierre-Paul Riquet z Béziers, který přesvědčil krále Ludvíka XIV. o prospěšnosti svého záměru propojit Středozemní moře s Atlantikem. Král Slunce roku 1666 odpověděl královskou vyhláškou, v níž schvaluje stavbu kanálu. Popisuje ji jako "velkou práci míru, záležející na naší píli a na naší pozornosti, schopnou zachovat po staletí památku autora, ukazující velikost, přepych a blaženost našeho kraje". Kanál byl dobudován necelých dvacet let po schválení projektu a na jeho stavbě pracovalo 12 000 dělníků. Přislíbená finanční pomoc královské pokladny však nepřišla, a tak vrchní inženýr a patron díla Riquet přišel stavbou o veškeré jmění. "Dá se říct, že to, že jsem postavil kanál, utopilo mě i moji rodinu", nechal se Riquet slyšet krátce před svou smrtí. Roku 1681 byl kanál slavnostně uveden do provozu během desetidenních oslav. Arcibiskup z Narbonne a prefekt Languedocu se vylodili v Castelnaudary v čele konvoje čtyřiadvaceti lodí plných civilního obyvatelstva i kléru. Poté se procesí rozdělilo a první lodě s nákladem pokračovaly na své cestě do Baucaire Fair daleko v údolí Rhôny. V roce 1996 byl Canal du Midi zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Oáza ve stínu platanů

Vody kanálu du Midi brázdí v současné době asi čtyři stovky malých lodí určených k pronájmu. Tyto lodě je obvykle možné zapůjčit si na dobu jednoho týdne a k jejich řízení není třeba kormidelního průkazu. Převážnou součást dnešní dopravy na kanále, který za více než tři staletí neztratil nic ze své malebnosti, tvoří turistické hausbóty. Jedním z nich jsme se vydali na romantickou plavbu s naší výpravou také my… Romantickou vodní cestu důmyslně vetkanou do půvabné krajiny Languedocu lemuje z obou stran bohaté stromořadí. Původní ovocné stromy byly později vystřídány fíkovníky, olivovníky a platany. Kdysi se zde zboží přepravovalo po vodě za pomoci koňských spřežení, jež putovala po břehu a táhla za sebou obchodní lodě. Ovocné stromky, vysázené v těsné blízkosti kanálu, tak záhy vzaly za své a byly nahrazeny z převážné části platany. Jejich kořeny zpevňují břehy kanálu a rozložité větvoví skýtá zejména v létě příjemný stín. Kromě bohaté květeny zde lze objevit i pestrou faunu. Blížíme se k prvnímu z celkem pětašedesáti zdymadel, jež dal na kanále vybudovat Paul Riquet. Některá jsou pouze jednokomorová, ale mnohá z nich jsou složitější, výjimkou není dokonce ani zdymadlo se sedmi komorami. Tento důmyslný technický systém byl na tehdejší dobu vskutku čímsi zcela výjimečným. Brána vodní propusti se otevírá a hausbót vystoupá vysoko nad původní úroveň vody. Poté pokračuje ještě asi kilometr ve své plavbě, aby se pak stejnou cestou vrátil do přístavu v Bastide Saint-Louis.

Mystické Rennes-le-Chateau

Druhý den ráno jsme se vypravili do míst opředených tajemstvím a mnoha fantastickými pověstmi – horského městečka Rennes-le-Chateau, jež se nachází asi čtyřicet kilometrů od Carcassonne, v languedockém departmentu Aude poblíž města Limoux. O jeho tajuplné historii jsme čtenáře Phoenixu již dříve podrobně informovali: Prostý kněz Francois Bérenger Sauniére (1852 - 1917), který se narodil a vyrostl v blízké vesničce Montazels, učinil během oprav zdejšího chátrajícího farního kostela před více než sto lety jakýsi blíže neurčený objev, díky kterému dosáhl značného bohatství. Spekulace o skutečné podobě Sauniérova objevu se liší. Prozaická verze hovoří o pokladu, zatímco podle mínění jiných objevil kněz něco mnohem záhadnějšího – jakousi Archu úmluvy, poklad Jeruzalémského chrámu či Svatý grál. Mluvilo se dokonce o Kristově hrobce… Část tohoto pokladu použil Sauniére ve prospěch místního obyvatelstva – nechal například vybudovat moderní silnici vedoucí přímo do vesnice a zavedl kanalizaci. Další výdaje věnoval na štědrou výzdobu zdejšího kostela, dále na stavbu věže Tour Magdala, jež se dodnes impozantně tyčí nad příkrým horským srázem, a zbudoval též rozsáhlé venkovské sídlo Villa Bethania.

Návštěvníky vítá Asmodeus

Nad přístřeškem u vchodu do kostela si nelze nevšimnout záhadného latinského nápisu TERRIBILIS EST LOCUS ISTE (Toto místo je hrozné). Další překvapení čeká ihned za dveřmi, kde příchozího vítá socha odporně se šklebícího démona Asmodea – ochránce tajemství, strážce pokladů a podle starobylé židovské legendy stavitele Šalamounova chrámu, který drží na ramenou kropenku se svěcenou vodou. Patronkou kostela je Marie Magdalena, která se zde nachází celkem na čtyřech vyobrazeních. Její jméno nese i ona již zmíněná Magdalenina věž, která Sauniérovi sloužila jako knihovna, a rovněž Villa Bethania (Betánie je biblický název místa, kde žila rodina, jejímiž členy byli Lazar, Marta a Marie).

Růže pro Máří Magdalénu

Před příjezdem do Rennes-le-Chateau vládne mezi členy naší výpravy zvláštní, slovy nepopsatelné napětí. Každý z nás sem přijíždí s jistým očekáváním, které však lze jen stěží definovat. Cestou rozmlouvám s vlídnou, usměvavou ženou, která drží v klíně krásnou rudou růži, pečlivě zabalenou v hedvábném papíře. Koupila ji v Praze ještě před odjezdem a již třetí den ji láskyplně opatruje. Veze s sebou také několik svíček. "Víte, jsou úplně obyčejné, ale na lepší jsem neměla dost peněz," říká s omluvným úsměvem a dodává: "Celý život jsem si přála navštívit tohle místo a teď jsem moc šťastná, že jsem konečně tady." V kostele pak všechny svíčky jednu po druhé zapálí. Poté se tiše pomodlí a ještě chvíli nehybně setrvá v tichém rozjímání. Nakonec rozbalí šustivý papír a jemně uchopí nádhernou růži, kterou několik dní cesty nijak nepoznamenalo. Je to dárek pro Marii…

Také já si kupuji jednu svíčku. Zapálím ji a postavím vedle těch, co už hoří. Potom se tiše pomodlím – za sebe, za svou rodinu a své blízké, za ženu s růží a za celý svět. Zřetelně cítím, jak mi tělem proudí úžasná energie a Bůh je náhle mnohem blíž než dřív. Zpáteční cesta probíhá ve znamení ticha a soustředěného rozjímání. Někteří z nás možná našli odpovědi k naléhavým otázkám a jiní se je možná právě dnes rozhodli hledat…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.