Ticho hor, prales a lákající dávná svatyně. Ještě nedávno to bylo ideální místo pro meditaci. Nemohlo být nic lepšího. Tomu však byl kvůli "turistice" učiněn konec. Rozpadá se nejen ticho věčnosti, ale i celá památka. Odlupují se i kusy zeminy. Železnice, která ještě nedávno vedla k památnému místu, byla zrušena. A existují dokonce názory, že byl se měl u památky omezit provoz, a dokonce padly návrhy místo oplotit, anebo památku dokonce uzavřít. A to i přesto, že jde o nejnavštěvovanější místo Jižní Ameriky.

Spektakulární stavba

Pevnost Inků není třeba nikomu představovat. Nejspektakulárnější stavba Jižní Ameriky leží v nadmořské výšce 2450 metrů a za rok ji navštíví půl milionu turistů. V evropském pojetí je to místo stejně navštěvované jako egyptské pyramidy. Machu Picchu však není připraveno na současné turistické zatížení, není proto divu, že pod turisty se propadají nejen cesty, ale i místa v památce samotné. A reakce? Z peruánské strany se objevuje snaha o záchranu památky. To je chvályhodné. Na druhé straně Machu Picchu je ekonomicky řečeno "slepice snášející zlatá (pardon dolarová) vejce". Peruánci stojí proto před podobným dilematem, jaké řeší obyvatelé evropských Benátek, nebo restaurátoři Velké čínské zdi. Místo uzavřít, nebo omezit návštěvnost turistů. Dilema bez odpovědi. Není divu. Památka je navíc zapsána na Seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. To už je lákadlo samo o sobě. Peruánská vláda to rozhodla šalamounsky. Neuzavírat – ale jen v době hlavní turistické sezóny. První příznaky omezování se už projevily. V poslední minutě byl zastaven projekt lanovky, která měla k památce dopravovat pohodlnější turisty. A další krok peruánské vlády? Po sezóně bude do památky "napumpováno" asi 100 milionů dolarů, tedy asi dvě miliardy korun, a bude tak důkladně připravena na nápor příští turistické sezóny.

Důvod stavby – neznámý

Základní otázkou je, proč bylo město Machu Picchu postaveno vysoko v andských horách?

Stavitelé museli vědět, že v horském masivu dochází k častým zemětřesením. A navíc, proč se Inkové rozhodli vystavět majestátný komplex na místě velice horkém, vlhkém a téměř v deštném pralese? Bylali stavba chápána jako ochrana proti válečnickým kmenům, pak to byl dobrý výběr. Lepší místo ani nemohlo být zvoleno. O městě panuje mnoho legend. Podle jedné bylo Machu Picchu klášterem, ve kterém žily "Panny slunce." Dnes bychom řekli dámy pro lepší společnost. Nebo měl tento komplex ukrýt všechny ty, kteří utekli před svými nepřáteli, ať to bylo v kmenových válkách, anebo před španělskými conquistadory.

Úžasní stavitelé

Tvůrci Machu Picchu byli úžasní stavitelé. Stavěli z kamení, ale bez malty. Vlastně ne tak docela. Bloky do sebe zapadaly perfektně jako v dětské stavebnici. Do spár mezi kameny se sotva vložilo ostří nože. Tak těsné byly spáry. Studium ukázalo, že kámen byl získán v nedalekém lomu a odtud valením po kmenech dopraven na staveniště. Mimořádnou zručnost v opracování ilustrují bloky kamenů. Jsou přesně otesány a zasazeny jeden do druhého tak, že úzkou štěrbinou mezi nimi přerostl i mech. Andské hory znamenaly pro stavbu neoddiskutovatelné nebezpečí. Proto stavitelé kladli mezi velké balvany malé kamínky, které při otřesech působily jako tlumič. Tím byla stavba chráněna před zemětřesením, které "navštěvovalo" andské hory velmi často. Důsledek? Stavba je bez totálního rozebrání neopravitelná.

Plánovaná architektura

V podstatě to nebylo město v pravém slova smyslu, neboť jeho život se odehrával na kamenných terasách a schodištích. Machu Picchu byl v podstatě komplex chrámů, paláců, observatoří a byl domovem – dnes bychom řekli – aristokracie. Byl vybudován na skalnaté horské terase s obrovskými srázy po obou stranách a výtečným rozhledem do údolí řeky Urubamby. Machu Picchu je úžasné dílo plánované architektury. Je to kamenná symfonie postavená tak dokonale, že ani pět století dotírající peruánské džungle ji nedokázalo připravit o více než došky a rákosové střechy. Architektonická forma, jak se domnívají někteří architekti, je až netypická pro stavby Inků. Šlo to tak daleko, že se objevily pochybovačné hlasy, zda se skutečně jedná o stavby Inků. Uvědomme si, že Inkové neznali ani písmo, ani kolo a vytvořili komplex jakým byl Machu Picchu, rozložený mezi horskými velikány "Mladým štítem" – Hyauna Picchu a "Starým štítem" – Machu Picchu. Proti nepřátelům nabízely ochranu skalní stěny na obou stranách horského sedla. Z výšky bylo možno přehlédnout celé údolí řeky Urubamby, kterým nepřátelské vojsko jdoucí od Cuzca, hlavního města Inků, muselo projít. Inkové byli po technické a vojenské stránce srovnáváni dokonce s Římany. A nejen to. Vybudovali říši, která se táhla jak do andských výšin, tak i do délky téměř čtyř tisíc kilometrů.

Příchod Španělů

Stačila hrstka vojáků v čele s Gonzalem Pizzarem, aby byla dobyta celá peruánská zem. Napomohla k tomu zřejmě skutečnost, že incká říše byla oslabena občanskou válkou. Ale je také pravdou, že peruánští pěšáci nemohli soupeřit se španělskou kavalerií. Roku 1536 uprchl poražený vladař Inků ze svého sídla v Cuzcu a založil město zvané Vilcamba, kde incká dynastie přežila dalších 36 let. Odtud vyzval k odporu proti Španělům. Inkové pokračovali v dalším boji. Po jeho smrti vedli boj proti Španělům jeho synové. Znám je Tupac Amaru. Jeho odpor byl však marný. Podařilo se mu utéci a s několika dalšími bojovníky našel úkryt u jednoho indiánského kmene poblíž Amazonky. Zradou byl však vydán Španělům a 24. září 1572 na náměstí v Cuzcu před zraky mnoha indiánů popraven. Byl to poslední indiánský náčelník.V témže roce Španělé město Vilcamba, poslední inckou pevnost, srovnali se zemí. Hiram Bingham Binghamova první cesta do Jižní Ameriky byla ve funkci zástupce Spojených států amerických na 1. Panamerickém kongresu, který se konal v Chile v roce 1908. Bingham byl fascinován zemí i obyvateli a zcestoval velkou část kontinentu na hřbetu koně. Hledal stopy Šimona Bolívara. Při jedné z investigativních cest se dostal na koloniální trasu vedoucí z argentinského Buenos Aires do peruánské Limy, kde slyšel o legendárním pokladu Inků, jenž nebyl dosud nalezen. Podle legendy měli Inkové velkou část pokladu ukrýt před Španěly do bezpečí. Mělo to být ještě předtím, než se "přesunuli," lépe ustoupili před Španěly do města Vilcamba. Bingham se rozhodl tento poklad najít a začal studovat historické prameny, včetně starých kronik a španělských archivů. V roce 1911 je Bingham v Peru. Oficiálně zde měl studovat geologii. Existuje však zdůvodnitelné podezření, že chtěl najít poklad, vlastně město Vilcamba. Domníval se, že je tam uložen bájný poklad.

A je to ještě komplikovanější. Nebylo to zřejmě ani tak jeho soukromé rozhodnutí, ale celou výpravu mu měl podsunout rektor univerzity v Cuzko, který údajně také chytil vítr o pokladu Inků ve Vilcamba. Tak Bingham místo toho, aby studoval prameny, nelenil a rozhodl se rychle opustit archivy a vydat se do terénu. Asi jej k jeho rozhodnutí dohnaly nezaručené zprávy, že o objevení pokladu usilují i jiné expedice. To se sice nakonec nepotvrdilo, ale není vyloučeno, že expedice nevyrazily jen proto, že Bingham byl rychlejší.

Objevitel Machu Picchu, americký archeolog Hiram Bingham, potřeboval k tomu, aby se v červenci 1911 dostal z Cuzca údolím řeky Urubamba na úpatí památky, celých pět dní. Ruiny slavného místa Inků byly zarostlé křovím do poloviny výšky staveb.

Překvapující na tom je, že Bingham vůbec nehledal Machu Picchu, ale právě poslední pevnost Inků – město Vilcamba. Zdálo se, že se mu splnil jeho sen. Ale sny jsou obvykle klamné. Dnes víme, že ruiny Vilcamby se nacházejí na severovýchodě Peru a byly objeveny o mnoho desítek let později.

Objevení Vilcamby

Ta pravá Vilcamba leží podle dnešních poznatků asi 35 kilometrů severozápadně od Machu Picchu ve strmých horách mezi řekami Urubamba a Rio Apurímac. Domorodci nazývají toto místo "Corihuayracamba" a objevit se jej podařilo teprve v roce 1999 britskému fotografovi Peteru Frostovi doslova při "potulování se" po horách. Zavedl do vypleněného města skupinu archeologů. Ti mimo stovky budov našli jen lidské skelety, pár nástrojů a pár předmětů z hlíny. Jestliže tam byl poklad, pak jak ukazovala "prohledaná" země, byl už dávno "odtransportován". Archeologové přesto nebyli zklamáni. Osídlení ve Vilcambě bylo kolem dolu na stříbro, který byl později uveden do provozu a fungoval do 70. let minulého století. Co se týká objevení Vilcamby, je třeba o něm mluvit jen podmíněně, neboť bylo učiněno náhodou, česky řečeno necílevědomě. Bingham věřil, že objevil Vilcambu, a zorganizoval výpravu na vykácení stromů, křoví a vyčištění prostoru. Tak bylo pro svět nalezeno město Machu Picchu, vlastně tehdy ještě Vilcamba. Pro Binghama, který zemřel v roce 1956, zůstaly ruiny Machu Picchu po celý jeho život zbytky poslední pevnosti Inků.

Štěstí přeje připraveným

Bingham nalezl Machu Picchu přesně podle hesla, že štěstí přeje připraveným. Když jeho expedice rozbila tábor v soutěsce řeky Urubamba, potkal podle legendy na vycházce domorodého sedláka, který mu měl povědět o ruinách opuštěného města na protilehlé hoře.

Hiram Bingham byl zpočátku skeptický, ale příští den se se sedlákem vydal po strmém srázu skrze hustý prales. Podle pravděpodobnějšího příběhu, hraničící téměř s jistotou, se to stalo následovně. Bingham přemluvil šéfa místní policejní stanice, aby mu dal policejní eskortu, a vydal se do hor. A měl štěstí. Byl to právě šéf policejní stanice, který mu doporučil, aby se zastavil u Melcha Alvareze a Toribia Recharte. Jeden z nich, historie už si nevzpomíná, nebo si nechce vzpomenout, který, jej zavedl k ruinám v horách. A tak 21. července 1911 Bingham objevil Machu Picchu, pomyslnou Vilcambu.

Bingham vzpomíná: "Dobrých 600 metrů nad údolím pod horou jsem narazil na kamennou terasu. Pak začaly z hustého zeleného porostu vystupovat pečlivě opracované žulové bloky, takové, které byly známy z jiných stavebních děl z Říše Inků. Pochopil jsem, že jsem objevil jedno ze starých měst Inků." V tom se nemýlil. Jeho omyl byl v tom, že jej ztotožnil s městem Vilcamba. Město v horách bylo dobře opevněné, ale opuštěné. Podle historických pramenů bylo údajně opuštěné dříve, než bylo město Vilcamba zničeno. Ruiny města, do něhož Bingham vstoupil, byly překvapivě v dobrém stavu. To bylo důkazem toho, že je Španělé neobjevili. V opačném případě by Machu Picchu stihl stejný osud jako všechna města objevená Španěly, to jest totální vyplenění. Po pravdě řečeno Machu Picchu je jméno převzaté z názvu hory, protože nikdo neví, jak se ono místo skutečně jmenovalo.

Opět v Peru

Na Machu Picchu se Bingham vrátil se svým týmem hned příští rok. Odstranil z ruin křoví a všechno, co zde za staletí vyrostlo a začal s vykopávkami. Překvapení nastalo hned na začátku. Objevil domy, paláce, chrámy, schodiště, terasy a kanály. Hiram Bingham nalezl ve městě mnoho předmětů z kamene, bronzu a keramiky, ale žádné zlato ani stříbro. Je nepravděpodobné, že by je ukradli Španělé, protože ti se na Machu Picchu nikdy neobjevili. Španělé každé místo, které v Peru "navštívili", podrobně zaznamenali a s tím i všechno, co "odtransportovali". Terasy, mimo obytné čtvrti, sloužily jako zemědělské pozemky. Díky promyšlenému systému zavlažování a dostatečnému přívodu vody v Machu Picchu fungovalo zemědělství.

Zpět se nikdo nevrátil

Machu Picchu bylo v prvé řadě náboženským kultovním místem. Kdy město vzniklo, se dodnes neví. Jisté je, že zůstalo španělským conquistadorům utajeno. Je možné, že důvodem byla občanská válka, nebo zohavení svatyně, či dokonce nemoc. O tom všem se můžeme jen dohadovat. Není konkrétně znám nejen důvod stavby, ale není zodpověditelná ani druhá otázka, proč bylo město tak náhle opuštěno. Mezi jednotlivými kmeny Inků existovalo nepřátelství, jemuž padla za oběť celá města. Války mezi indiánskými kmeny byly běžné a krvavé a končily mnohdy vyvražděním celého kmene. Na Machu Picchu se rozhodně nebojovalo. Nebyly nalezeny žádné stopy násilí. Druhou variantou je, že se na Machu Picchu rozšířila epidemie, na kterou mnozí zemřeli, a ti, kteří přežili, se dali na bezhlavý úprk. Zpět se nikdo nevrátil. Snad město zničila strašná morová rána. Pravděpodobně se už nikdy nedozvíme, proč bylo město Inků opuštěno. Proto nás dodnes fascinuje. Opuštěním Machu Picchu skončil čas indiánské kultury v Jižní Americe.

Intihuatana

V komplexu se nacházelo kultovní místo Intihuatana, na němž bylo symbolicky "přivázáno Slunce", aby se v příštím roce určitě vrátilo. Před tímto místem stojí hlavní chrám. Nemá střechu, a proto se předpokládá, že byl využíván jako hvězdárna k pozorování nebeských těles. Inkové uctívali Slunce a Měsíc a souhvězdí jako bohy. Inti, bůh Slunce, byl uctíván jako předchůdce vládce Inků a jeho kult se stal státním náboženstvím. V Cuzcu stál bohu Slunce zasvěcený svatostánek – hlavní sluneční chrám Coriconcha. Podle jeho vzoru se po celé zemi včetně Machu Picchu stavěly svatostánky zasvěcené tomuto bohu. Kněží se těšili u Inků velké úcty. Ve středu komplexu byl vztyčen žulový monolit, který odborníci považují za sluneční hodiny. To podporuje tvrzení, že místo bylo observatoří, kde byl uctíván bůh Slunce. Byla to zvláštní tvarová skulptura, která měla fungovat jako místo, kde se zřejmě propočítávaly sluneční fáze.

Záhadná stavba

Někdy se tvrdí, že toto dílo nemůže pocházet od Inků. Dosáhli sice vysokého kulturního stupně, ale nevyvinuli žádnou techniku na dopravu těžkých materiálů z jednoho místa na druhé. Spekulace jdou dokonce tak daleko, že v transportu měli mít údajně prsty mimozemšťané. Jisté je, že nikdo neví, jak Machu Picchu opravdu vzniklo. Machu Picchu se nachází ve výšce pro Peru nijak závratné, a přesto zůstalo před Španěly utajeno. Zatím je hádankou, proč bylo Machu Picchu ušetřeno jejich nájezdu. Problém je v tom, že incká civilizace neznala písmo, takže nebylo možné předat zprávu našim generacím. Existují prameny, které považují Machu Picchu za jakousi "univerzitu náboženství". Inkové byli jednou z nejoriginálnějších a nejtajemnějších civilizací jihoamerického kontinentu, která pochopila strategickou polohu Machu Picchu, jež může poskytnout ochranu deseti tisícům obyvatel. Po stu letech po svém objevení patří Machu Picchu k pamětihodnostem Peru, jež každý turista, který navštíví latinskou Ameriku, touží spatřit na vlastní oči.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.