V krajině brdských lesů se rozkládá malá vesnice Pičín. Na kraji obce, blízko barokního kostelíka, stojí dům s velkými prosklenými dveřmi, které ho propojují se zahradou. A v tom domě a v té zahradě naplňuje Vítězslava Klimtová, spisovatelka, malířka a ilustrátorka – přičemž jedno nevylučuje druhé, svůj sen o Pohádkové zemi. Sobě i druhým pro radost. Ten dům a zahradu jsem znala ještě dřív, než v nich zhmotnila prvního skřítka. Skřítkové tam byli už předtím, ještě dávno před Pohádkovou zemí. Jenomže se skrývali v trávě, v pařezech, ve stromech, které Klimtovi zasadili.

Stačilo vyjít do ranní rosy. Vzduch voněl po květinách a jehličí a po jahodách a po houbách. Všude ticho, jenom ptáci zpívali a kolem vrat neprojelo jediné auto. A právě v těchto okamžicích probouzejícího se dne, kdy zeleň měla tisíce odstínů, až po večer, kdy se z blízkého kostelíka rozezníval zvon a zahradu prozářilo narůžovělé světlo zapadajícího slunce, jsem cosi pochopila. A právě ten den také zachytil můj fotoaparát něco zvláštního – jakoby ze světla a stínu utkanou podivnou bytůstku. Ukázala jsem ten snímek paní Klimtové a začala se vyptávat…

Věříte na skřítky?

Samozřejmě, ale záleží na tom, co si kdo pod tím pojmem představuje. Každá země, každý světadíl, každé období lidských dějin má svá strašidla, která lidem pomáhají, nebo jim škodí. Prapředci chodili ke stromu pohladit jeho kůru, položit misku kaše a džbán piva, zaklepat na kmen a pozvat nymfu obývající strom k hostině. Odtud také ono známé poklepání na dřevo. Dnes už ani nevíme, že tím prosíme ducha stromu o ochranu.

Svá bádání o strašidlech jste shrnula do tří dílů Lexikonu ohrožených druhů strašidel a sedmi dílů Malého lexikonu strašidel. Přitom jste použila názvosloví podle zoologické nomenklatury Carla Linného a zdánlivou důvěryhodnost dotvořila latinským názvoslovím. Byla jste v tom první. Prakticky jste zavedla systém. Dokonce jste prý přednášela o strašidlech na akademické půdě. Je to pravda?

Ano a bylo to v červnu 1999, když se konala v Luhačovicích etnicko-ekologická konference Mezinárodního kongresu UNESCO. Akademie věd mě tehdy vyzvala, abych přednesla zprávu o výskytu strašidel v Čechách. Přednáška měla být zpestřením a odlehčením programu celé konference. Pochopitelně s tlumočením do angličtiny.

A jak to dopadlo?

To mezinárodní vědecké shromáždění jsem bavila víc jak dvě hodiny. Celé zasedání se málem rozpadlo. Druhý den, když jsme byli na exkurzi v Bílých Karpatech, za mnou chodili páni vědci s různými dotazy, například jestli je možné skřítky vysazovat… Bylo to fantastické… Lidskou duši nemůžeme donekonečna živit jen tím, co se dá prokázat, co je hmatatelné. I kdyby byl člověk sebelépe technicky vybavený, disponoval nejmodernější a nejdokonalejší technologií, bez fantazie ztrácí životaschopnost. Jako bez vitamínů. Navíc věda jde k poznání daleko pomaleji než instinkt, fantazie a intuice. Ostatně mnoho světových objevů a vynálezů vzniklo ve snu.

Co pokládáte v životě za nejdůležitější?

Umět se radovat.

Kdosi vás nazval ženou kultovní, vytvořila jste svět bytostí zčásti přírodních, zčásti lidských, které neznají zlo a neslouží mu. Jaká je filozofie vaší Pohádkové země?

Nejsou to jen pohádkové bytosti, je to soužití s něčím, čemu nerozumíme, s tajemnem. Je to především prostor pro pochopení a poznání smyslu naší existence, našich radostí a trápení, oné každodennosti, kterou bychom bez fantazie nedokázali unést.

Nejdřív jste své bytosti kreslila, která byla první?

Upírek šatní nejmenší, v latinském názvosloví Desmodontidula minima vestis. Našla jsem ho ve staré skříni v kapse starého kabátu. Tam odpočíval, když před tím plašil moly. Je to užitečné stvoření. Dala jsem mu na talířek kapku medu, protože nesaje lidskou krev. Většinou se živí šťávou z pokojových rostlin. Od té doby jsem objevila desítky dalších. Jenomže pomalu ztrácejí svou moc. Dnešní člověk se jich už nebojí, takže si připadají neužitečná. Z obávané Meluzíny se stala povětrnostní situace. Máme hrací stroje, počítačové hry, děti sedí před televizí a ze života se vytrácí hravost a romantika.

Dá se k tomu vrátit?

Měli bychom se k tomu vrátit, protože naše civilizace je čím dál agresivnější. Ta, co nastoupí po ní už bude zázrakům rozumět a nadpřirozeno brát jako přirozený jev. Osobně pokládám jasnovidectví a léčitelské schopnosti za sílu myšlenky, což je de facto určitý druh energie.

Věříte na osud?

Věřím a jsem přesvědčena, že všechno máme zapsáno v osudu. Moje propojení se Španělskem bylo dávno před tím, než k němu fakticky došlo. Už v sedmašedesátém, když jsem si na jednom kostýmním večírku ve stylu minulého století dala za pseudonym jméno Victoria del Torro. Nevím, jak jsem k tomu jménu přišla, byl to impulz. Prostě mě napadlo a nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Pochopila jsem to až o třicet let později, když jsem přijela se svými syny do Španělska, a vystoupila z autobusu v místě, kde později koupili byt. To město se jmenuje Torrevěcha a mně tam říkají Viktoria, protože Vítězslava se dá těžko vyslovit. Takže jsem Viktorií z Torra.

Píšete ve španělštině, vycházejí vám tam knížky…

Španělsko je moje druhé doma. Nijak jsem o to neusilovala, bylo napsané v mém osudu. O tom, že budu psát a malovat, jsem věděla už od dětství, ale ne to, že budu mít dva syny, kteří se usadí ve Španělsku.

Vaše pohádkové bytosti mají společný základ – keltská božstva a mýty…

Uvědomila jsem si až po přečtení knížky o Bójích, že řada věcí vychází právě odtamtud. Například – vždycky jsem kreslila Zimní královnu s malým opeřencem v dlaních. A pak jsem zjistila, že hlavní keltskou bohyni zpodobňovali s ptáčkem v ruce. Zřejmě v tom hraje roli tisíciletá paměť, kterou máme uloženou někde uvnitř, která je neprozkoumaná, a proto považovaná za smyšlenku.

První nakreslenou strašidelnou bytůstkou byl Upírek šatní nejmenší. A vaše první trojrozměrná postavička?

To byl Bukvínek. Měl vyšívanou košilku a čepičku. Zkrátka všechno, co měl mít. Po něm následovaly další a další bytůstky.

Kolik je jich dnes?

Přes pět set. Právě od nich se dovídáme, proč některé věci jsou takové, jaké jsou, a proč se dějí tak, jak se dějí. Například Vrzáč zápražní. Bydlí pod dveřmi a hraje na housle. Ale vůbec to neumí, takže to vypadá, že nám vržou dveře.

Se Zášupšákem jsem se seznámila jen chviličku po tom, co jsme si my dvě začaly povídat. Když mi schoval brýle… Zášupšák je skřítek s dlouhýma ručičkama a

dovede pěkně potrápit. Zvlášť, když člověk pospíchá. Schová klíče, nebo botu, prostě cokoliv, co v té chvíli potřebujete. Někdy se jen baví, ale někdy zvedne varovně prstíček a řekne: " To máš za ten nepořádek", naštěstí to netrvá dlouho.

Pohádková země v Pičíně existuje už tři roky. Bytůstky bydlí v domě, na zahradě, mají svou galerii. Jsou prostě všude.

Samozřejmě, je to země skřítků, rusalek, vodníků a čarodějnic, o kterých jsem ve svých knížkách psala, které jsem popsala, pojmenovala a nakreslila. Je to trvalá expozice pohádkových bytostí s naučnou stezkou, jejíž jedna část patří léčivým bylinám, takže se děti mohou i poučit, další je vyhrazena lučním skřítkům, vodníkům, rusalkám. Všechno tu žije a bydlí. Někteří skřítci v dutých pařezech, jiní v chaloupkách a na stromech.

Vaším spolupracovníkem je spřízněná duše, herec, muzikant, scénárista Pavel Půta. Říká, že je "generálním ředitele skřítčích oděvních závodů bez nároku na dovolenou"…

To je pravda. S Pavlem Půtou nás dala dohromady Helena Růžičková a to byla vědma. Řekla, že si budeme rozumět. Nejdřív to začalo společnými komponovanými pořady pro děti, Malované písničky. Dneska vedle nich, už víc jak tři roky ty bytůstky oživuje a dotváří.

Jednou jste řekla, že když chceme něco vlastnit, budeme také vlastněni..

Ano, dokonce jsem to v knížce Milostné hry zajíců na jizerských lukách napsala:

Chceme-li cokoliv vlastnit, budeme vlastněni. Patří nám dům, ale my také patříme jemu. Věci, které shromažďujeme a o kterých si myslíme, že jsou naše, ve skutečnosti vlastní nás. Ukusují z našeho času a našich sil. Berou si naše životy kousek po kousku. Ve skutečnosti nelze něco doopravdy mít, nic není vaše – kromě okamžiku, který právě žijete, kromě vzpomínek a kromě náručí, které se vám otvírá, abyste do něj vložili svou unavenou hlavu…" a na tom nic neměním.

Vítězslava Klimtová na svoje projekty nedostává žádné dotace. Obdržela cenu Emila Radoka za multimediální umění a současně i cenu za nejlepší multimediální dílo při prvním ročníku Best Czech Multimedia. Na výčet jejích prací nezbývá prostor. Její životní filozofie je zdánlivě jednoduchá: "Kdykoli vám osud předloží jakoukoli nabídku, tak i když se vám nelíbí, přijměte ji, protože k něčemu vede."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.