Ekologická katastrofa dneška: z přírody mizí děti
Jak již bylo před časem napsáno, děti a staří lidé jsou těmi nejohroženějšími a nejdiskriminovanějšími skupinami obyvatel, protože se nemohou o sebe brát. Na rozdíl například od lidí na vozíku, nevidících, neslyšících apod. nemohou psát stížnosti, připomínkovat zákony, demonstrovat před ministerstvy, najímat si právníky... nemohou nic. Tím větší povinnosti k nim má společnost. Péče o ně je měřítkem její humanity.
Z dálav nebeských sem sestoupila duše zcela očištěná. Ještě ji provázejí nebeské bytosti, ale jejich hlas už slábne, časem umlká. Sestup sem do zemské tíhy bývá horší, než odchod odtud na onen svět. A už to začíná. Nehybné hlubiny nebes, které si sem dítě přineslo a které halasící okolí netuší, se pomalu ztrácejí. Průzračné prameny pro ně bublají na stále vzdálenějších planinách. Dítě přestalo být bytostí sfér, a i když nějaký čas ještě žije „ze zásoby“, je na zemi už majetkem rodičů, prarodičů, hádajících se či jásajících, po kom z nich to či ono zdědilo, jako kramáři na trhu. Mnohý blahosklonně do sebe zahleděný by rád v dítěti viděl málem svého klona. Jásají nad tímto novým majetkem do rodu, novou ozdobou své osobnosti, a do hávu lásky a slavnostnosti často halí svá ega. Jásají či štkají štěstím srdečně, leč i z hojnosti srdce mohou být vynášeny věci nedobré. Z jejich často dávno umrtvených, už jen nabalzamovaných srdcí vychází halasná imitace, atrapa lásky. Dítě v rukou těchto nájezdníků křičí hrůzou, nevolí a bezmocí. Co jiného může?
Kdyby je tak napadlo tiše onu svébytnou dušičku přivítat zas v zemském prostředí, poděkovat jí, že si ze své lásky vybrala tyto rodiče, přát jí odvahu i čistotu, věrnost svým předsevzetím, poprosit pro ni o trvalou vyšší ochranu před nízkostí, vyslat jí zafixování oné ochrany a požehnání natrvalo, poprosit o dodání odvahy ke správnému nesení osudových břemen... každý podle svého. Pak by to bylo sesterství a bratrství duší i skutečná opora, byť tichá, nezveřejňovaná. A lze to vysílat i před narozením. Když to třeba i jen prarodič takto udělá, pak je prospěšnějším dědečkem či babičkou, než když ulupuje kočár s vnoučetem pro nakrmení své potěchy. Bývá to tristní, když se dělá z mimina senzace a atrakce, kdy se na jeho nevinný účet rozplizávají samolibě obě strany – rodičovská i návštěvnická. Je to analogie supů, ale v opačné situaci: ti se slétají nad mrtvým, tihle nad narozeným. Dítě potřebuje kolem sebe měkké jitřní světlo. Obzvláště v prvních letech si ještě nemůže uvědomovat a uhajovat svou identitu. Obzvláště „hodné“ dítě. Pak je lepší dítě vzpurné, to bývá asi jeho jediná možná obrana. Ale mimino nemůže nic, než se nechat zahlcovat výšlehy cizí aury. Jsou to zločiny sobectví, vydávané za lásku.
Kam zmizely děti?
V knize Andrease Webera: „Víc bláta! Děti potřebují přírodu“ (nakl. Malvern) je jedno z šokujících a pravdivých konstatování, že největší ekologickou katastrofou dneška je, že z přírody vymizely děti. Téměř se v ní neobjevují. Píše, že děti ve skutečnosti reprezentují psychickou stránku základních ekologických souvislostí.
Vysedávají li před svítící obrazovkou, pak jsou všechny souvislosti zpřetrhány. Živoucí pletivo, kterého se účastní všichni lidé, nejen ti nejmladší, se začíná rozpadat. Podle stručné anotace čtenářky jsou mezi zajímavými tématy knihy třeba myšlenky o významu lezení dítěte na strom až do jeho koruny bez dozoru dospělého. To, jak je důležité prožít si to jako malý kluk nebo holka nerušeně, s plnou odpovědností jen sám za sebe, bez jištění starším, zkušenějším. Vybírat si správné podpůrné větve, hrbolky, přemýšlet nad úchopy, zvládnout nejistotu, balanc nebo i obavu z výšky... a postupovat po kmeni trpělivě stále nahoru – právě tohle simuluje pro další léta pomyslný „strom života“ – jak samostatně se jím člověk pak v dospělosti prostoupá až ke stáří. Vysvětlují tam, že se tohle dětské samostatné stromolezectví podložené důvěrou dospělých zapouští hluboko do podvědomí jedince, vytváří sebejistotu a dobrý vklad pro rozvoj kognitivních funkcí a jejich udržení ve stále dobré kvalitě až do pozdního stáří.
Dítě je svým Andělem Strážcem ochraňováno
Zejména pokud je samo v harmonii. Když na ně dospělý hystericky či nazlobeně vzkřikne „nelez tam, spadneš“, může mu ten pád skutečně způsobit, protože v něm poničí to, co plyne v souladu s řádem. Při návštěvách waldorfské mateřské školy v Písku jsem viděl, jak děti skutečně lezou poměrně vysoko na stromy. Žádné nikdy nespadlo. Když se ale blížila chvíle příchodu maminek, musely děti honem dolů. A bylo zřejmé, že samy děti věděly, že před maminkami toto nemohou. Kde je chyba? U maminek. Čest výjimkám. Vypadá to, že jich přibývá.
Zmíněná kniha například popisuje příběh batolete a psa, kdy u obou došlo k originálnímu zážitku, který se do vědomí dítěte natrvalo protiskl. Stalo se, že něžné, ale důkladně zvídavé prstíky malého kloučka se s dětskou bezprostředností bezelstně zabořily obouruč do měkké, husté, chundelaté srsti psího krku. Razantně vjely hluboko do podsady. V údivu ucítily teplo, vláčnost, hladkost, jemnost psí srsti. To hmatové prozkoumání bylo umocněno důvěřivým, vyčkávavě trpělivým pohledem zvířete. Oči obou se setkaly ve stejné výšce hlav. Od té chvíle se tato zkušenost spojovala onomu človíčkovi se vším jemným, hebkým, vláčným… Samo si pro ten vjem vynašlo slůvko „ají“. Bylo li i jindy nutno ohlídat, aby jeho ručky příliš netiskly či netahaly, stačilo užít toto slůvko. Dítě pak přirozeně vědělo, že ani lidem se za vlasy ani vousy netahá, jen se do nich prstíky jemně boří a hladí. Slůvko „ají“ vše takové propojovalo s tou poučnou chvilkou, kterou mu kdysi zprostředkoval pohledem trpělivý psí kamarád.
Vítězné tažení terapie za pomoci zvířat bylo zahájeno poté, co malý pacient, který s nikým nemluvil, náhodou narazil ve vyšetřovně psychiatra B. Levinsona na jeho psa Jinglese, který tam spal pod stolem. Jingles prolomil ledy. Dítě se zeptalo, může li si ho pohladit. Brzy už spolu leželi na podlaze. Po několika sezeních, kdy Levinson nedělal nic jiného, než že dovolil kontakt mezi jeho dobromyslným retrívrem a chlapcem, mohl se svým malým pacientem navázat hovor.
Malá Emma dostala doma nevděčný úkol vykartáčovat kudrnatého křížence pudla. Ani pes, ani ona nemají rádi rozčesávání kožichu, který se rychle zplstí. Když se Emma dostala k obzvlášť zamotané zcuchanině pod bradou, pokrčila rezignovaně rameny, podívala se na otce, ukázala si na krk na stejné místo a prohlásila: „Tati, nejde mi to rozčesat, Fazolka to tady má moc zacuchané!“ Pudl také zvedl hlavu a tázavě na pána pohlédl, nejinak než jeho sourozenec-lidské štěně. Kde byla hranice mezi dítětem a psem, mezi jedním životem a druhým? Být organismem znamená být vydaný základním zákonům života. Proto si všechny organismy rozumějí. Krk, toto nejcitlivější místo, zůstává stejné u všech druhů. Proto mohla Emma, když česala psa, ukazovat na sebe a přitom mít na mysli zvíře. Chápat jiné živočichy jako své vlastní tělo proto znamená nalézt přístup ke druhému, a zároveň lépe rozumět sobě samému. Zvířata jsou magičtí prostředníci proměny. Umějí toho, kdo je miluje, vyzbrojit silami živosti. Tím, že se nevyhnutelně musíme cítit jako jejich těla, nám poskytují jedinečné bohatství bytí. A co jiného by děti hledaly, když ne bohatství života, když ne naplněný, intenzivní život? Nic lidského nemůže nikdy nahradit třeba skok delfínů, kteří vylétávají z převalujícího se vlnobití v moři s takovou lehkostí, která nám nebude nikdy vlastní, ale kterou přece jen při pohledu na zvířata pociťujeme jako svou vlastní. Všichni diváci, kteří tento obraz pozorují přimknuti k přídi malé lodi, se musejí bezděčně smát. Tváře jim září radostí, která není ničím jiným než vnitřním vnímáním delfína při skoku. Právě takové ztotožnění s živostí naše děti hledají.
Zvířata nemají žádný zájem na tom, aby člověka hodnotila. V tomto ohledu jsou taková, jako si lidé kdysi představovali Boží milost. Chlapec má pro svého psa tutéž cenu jako kamarád, ať už ve škole propadá a je trudnomyslný, nebo ať to je premiant. Tvrdá pravidla mezilidských vztahů zde do určité míry neplatí. Blízkost nějakého zvířete vždycky ukazuje, že život se nedá koupit, je nám darovaný. Štěstí v přírodě je bezplatný dar, tak jako se dává slunce rostlinám, které z jeho energie vytvářejí celou biosféru. Jeden z nejhlubších účinků zvířat na dětskou duši možná tkví v tom, že v kontaktu s nimi děti znovu rozpoznávají jako princip života toto dávání, toto už navždy darované. V našem světě plném efektivity, který vítá i ty nejmenší podle zásady „nic není zadarmo“, potřebují děti právě tuto skutečnost, aby si uchovaly svůj vnitřní svět.
