"Většina lidí mívá sny, ale jen málokdo chápe jejich smysl," začíná svou nadčasovou práci Psychologie snu Ernst Aeppli, žák a kolega zakladatele analytické psychologie Carla Junga. Nejenže většina z nás mívá od počátku života sny (podle vývojové psychologie již od prenatálního období), ale je možné dokonce tvrdit, že sny míváme všichni, protože sen představuje pravděpodobně nejjednodušší prostředek, skrze který může vědomí obdržet někdy zcela zásadní informaci z nevědomí.
Lišíme se pouze v tom, jak na sen pohlížíme, čímž přímo ovlivňujeme, zda nám sen zůstane ve vědomé paměti alespoň chvíli po probuzení do bdělého stavu, anebo si na něj nevzpomeneme vůbec, čímž se mnohdy velmi podstatná informace o nás samých a naší přítomnosti dostane pouze do podvědomí. Zpráva však může i klesnout zpět do hlubin nevědomí a tam čekat na další příležitost vyplout na hladinu našeho vědomí, a to v nejbližší budoucnosti – pokud bude tohoto sdělení třeba. Snu se nedá bránit…
Za pomoci snů lze určit, kdo vlastně jsme a kde se zrovna nacházíme na své životní cestě. Možná se to zdá logické, ale přesto to není plně zakotveno v povědomí mnoha z nás, jelikož jsme k ničemu takovému ve školních lavicích nebyli vedeni – z následujících řádků by mimo jiné mělo vyplynout proč. Než se však pustíme do odhalování historických kořenů našeho současného, někdy poněkud rozpačitého pohledu na sen, je třeba také podotknout, že i když snům moderní člověk odmítá naslouchat, mají na něj určitý vliv. A to platí dokonce i o těch nepřijatých snech; o těch zapomenutých (resp. vytlačených z vědomí do podvědomí). I takové sny mají moc nás ovlivňovat, a to minimálně ve formě emočního naladění v průběhu dne, což může většina z nás potvrdit.
Postoj ke snu dříve a dnes
Sny jako takové provází člověka již od pradávna, o čemž svědčí například nejstarší dochovaná literatura. Pokud tento fenomén zkoumáme v rámci jedné historické éry napříč kulturami, narážíme pochopitelně na mnoho rozdílů nejen v přístupu, ale samozřejmě hlavně v oblasti jeho výkladu. Jiným způsobem na sen pohlíželi starověcí Číňané, Indové, Egypťané, Arabové, Řekové, Židé, seveřané atd. Nazírání na sen se samozřejmě měnilo i v závislosti na dobovém kontextu. V tomto ohledu se zde omezíme na naše středoevropské prostředí. Pohled na snění současného moderního člověka značně ovlivnilo období, které nazýváme osvícenství, během něhož byly položeny základy moderní vědě. Zatímco za dob Slovanů a ve středověku by pro nás bylo pravděpodobně přirozené sny přeceňovat a spojovat je třeba s určitými náboženskými představami, od osvícenství se většinou ztotožňujeme s racionalistickým relativizováním tohoto psychického jevu a redukujeme jej tak na pouhý vedlejší produkt tělesných pochodů.
Západní materialistická věda si postupně vytyčila hranice svého zkoumání tak přísně, že veškerý přesah běžného módu lidského vědomí zavrhuje a odmítá se jím zabývat. Tím tyto jevy, mezi něž patří i sen, samozřejmě nemohla zničit – lidé je zažívají bez ohledu na vládnoucí paradigma. V tom stávajícím mají ale díky zažitým racionalistickým postulátům nebezpečný sklon tyto jevy relativizovat či dokonce tabuizovat.
V tomto ohledu je dnes sen vnímán v drtivé většině případů jako něco nesmyslného, a tudíž otravného. Něco, co prožíváme proti vlastní vůli a co je třeba zapomenout – sen se zdá být nepochybně tabu především díky osvícencům, kteří se snažili svým racionalismem vymezit vůči předchozí éře náboženského fanatismu. Racionální pohled byl však rovněž založen na víře, a to v základní dogmata tehdy vznikajícího newtonsko-karteziánského paradigmatu, které se dnes již také hroutí – viz současné revoluční objevy v mnoha vědních oborech, které ukazují vesmír jako živou propojenou síť na všech rovinách jeho existence.
Bylo by ovšem chybou tvrdit, že v současné populaci existuje jen jeden postoj ke snu. Přežívá stále i onen naivní přístup, jehož kořeny sahají až do středověku. Tento proud ztělesňují lidové snáře, jež jsou sice vysmývány, ale na druhou stranu také často vyhledávány v zoufalosti a v jakési duchovní vyprahlosti (srov. popularitu bulvárních horoskopů). Tato vyprahlost je možná dána tím, že oba známé modely přístupu ke skutečnosti (náboženský a racionalistický) se zdají být stejně extrémní, a tudíž v zásadě stejně slepé – ani jeden z nich už nám nestačí.
Sen je patologický stav?!
Povědomí dnešních lidí je ovšem značně pozadu, opírá-li se o přesvědčení stará několik staletí, předávaná z generace na generaci. Současná společnost, a česká obzvlášť, není totiž stále dostatečně informována o empirických poznatcích hlubinné psychologie, jejíž základy položil Sigmund Freud na konci 19. století svou psychoanalýzou. Byť je Freudův výklad snů značně omezený (což bylo nakonec dáno dobovým kontextem), byl každopádně prvním psychologem, který se začal vážně zabývat sny. Zasloužil se tak přímo o to, že se sen dostal na několik desítek let do centra pozornosti vědeckého bádání. Na Freuda pak pochopitelně mnozí navazovali. Takový výklad snů stál především na pudovosti, sexualitě, vztahu k rodičům a prosazení ega.
Brzy se ovšem ukázalo, že za vědomou lidskou psychikou se ukrývá mnohem víc než jen osobní vědomí a nevědomí čerpající ze zkušenosti jednoho konkrétního života a bytí v hmotné dimenzi. Ukázalo se, že máme přístup k jakési pokladnici mnohem širšího vědomí (ezoterickým jazykem ke kronice Akáša). Jedině tak je například možné, že lidé, kteří nevědí nic o mytologii, potkávají ve snu mytologické postavy. Zásadní zlom nejen ve výkladu snů, ale v psychologii vůbec tak způsobil Carl Jung svou teorií o kolektivním nevědomí, archetypech, komplexech a svým objevem individuačního procesu. Jungova analytická psychologie souvisí úzce se spiritualitou, jež byla do té doby většinou mylně zaměňována za religiozitu. Jung zavedl do psychologického diskurzu kromě zcela nových termínů jako první pojmy typu "duše". Zdůrazňuje však, že tato psychologie není rozhodně založena na pouhých filozofických úvahách, nýbrž na empirických výzkumech.
Z výše uvedeného vyplývá, že psychologie ve Freudově materialistickém pojetí byla neucelená, takže se nelze divit, že Jungově analytické psychologii se zprvu říkalo komplexní, jak píše jeho žák a kolega Ernst Aeppli. Co se týče současné situace v psychologii a ve vědě vůbec, je na místě podotknout, že jungiánská tradice je v jistém směru i po desítkách let upozaďována. Jako bychom se stále nemohli zbavit oněch starých osvícenských předsudků a nechtěli přijmout a oficiálně zkoumat to, co údajně do vědy nepatří. Kupříkladu většina změněných stavů vědomí bývá oficiální vědou i přes svůj měřitelný charakter (např. změna mozkových vln během meditace) zavrhována a označována jako patologický stav. Pokud ovšem na sen pohlížíme jako na změněný stav vědomí, zažíváme tedy patologický stav všichni, a to poměrně pravidelně.
Jak můžeme navázat kontakt se svým vnitřním průvodcem
Ať už je dnes sen vnímán jakkoli, využívá se hojně v rámci psychoterapie, byť někdy stále pouze formou Freudovy psychoanalýzy. Zkušenost řady moderních psychoterapeutů však naznačuje, že klientům nakonec velmi efektivně pomáhá právě jungiánsky orientovaný výklad snů.
Na základě tohoto přístupu ke snu si každý člověk může osvojit určité zákonitosti a pravidla jeho výkladu, o kterých se nedozvíme v rámci školní výuky, ač jsou tolik důležité pro práci s naší psychikou. Tyto zákonitosti vyplynuly právě z psychoterapeutické praxe (například Ernsta Aeppliho, ale i později Jamese Halla), které tak vděčíme za to, že se můžeme každý učit svým snům naslouchat a objevit tím jeden z klíčových nástrojů, skrze který lze porozumět sobě samým.
První krok můžeme učinit již nyní – svým snům se jednoduše otevřít a zapisovat je. Výsledkem často je, že se nám najednou sny zdají takřka každou noc. Jakmile si jich totiž všímáme a přisoudíme jim čestné místo v našem vnitřním životě, začínají se nám automaticky lépe uchovávat ve vědomé paměti. Zapisováním získáme zprávy ze světa symbolického kódu nevědomí převedené do logického kódu vědomí a navážeme tak kontakt se spolehlivým vnitřním průvodcem na naší životní cestě.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.
A co vy a sny? Pamatujete si je, nebo se Vám "žádné nezdají"?