Erb je podle určitých pravidel utvořený barevný znak. Vznikl v době křížových výprav v první třetině 12. století, kdy se začala ujímat uzavřená helma. Erb byl označením rytíře, zejména na štítě zvaném wapen. Odtud je erb německy Wapen. České erb je pozdější z německého Erbe (to, co je zděděno). Podle některých názorů lze předstupeň erbů spatřovat v polních znacích. Vojenské poznávací znamení dostalo záhy osobní, dynastický a konečně politický (teritoriální) význam a stalo se státním symbolem, uvádí mj. slovník symbolů.

S doktorem Martinem Petiškou, spisovatelem, dramatikem a nakladatelem, jsme se nezamýšleli nad heraldikou jako takovou, ale především nad pomyslnými erby a nad tím, co si do nich sami vkládáme.

Naše doba posouvá erb čím dál více do oblasti umění. Jsme jím okouzleni, ale jeho pravý smysl nám pozvolna uniká. Myslíte, že se jednou úplně vytratí?

Já bych řekl, že na prahu nového tisíciletí to starodávné slovo erb a moderní slovo charakter můžeme pokládat téměř za synonyma.

Jaký byl význam erbu?

Erb především zavazoval. Byl znamením toho, že jeho nositel musí jisté věci udělat a že jisté věci nesmí udělat. Víte, já si myslím, že obojí v každé době – tedy i dnes – znamená charakter.

Být nositelem erbu, znamenalo výsady…

Nejen výsady, ale i povinnosti. Být aristokratem je sice výsada, jenomže je to výsada chovat se tak, jak zavazuje její postavení. Mít výsadu znamená mít především povinnost. Abych to vyjádřil přesněji, mělo by to znamenat povinnost, protože výsady a povinnost jsou pro moudrého člověka neoddělitelné.

Zdá se, že současná doba se od povinnosti a zodpovědnosti spíše distancuje. V jednom ze svých Heraldických esejů jste přirovnal aristokratické výsady k vlastnictví křídel, řekl jste, že skutečná aristokratická výsada v sobě nesla odpovědnost, že vlastnictví křídel není zbytečným vlastnictvím, není chloubou, že je výzvou k tomu, aby ten, kdo křídla získal, je skutečně používal, ať už je získal dědictvím po předcích, nebo za svoje zásluhy. Proč jste použil toto přirovnání?

Protože létání je výsada těch, co mají křídla. Někam doletět je odpovědnost. Křídla jsou výsadou a dosahovat pomocí nich výšky, je povinností těch, kdo je mají.

Většina těch, co je mají, je s odpovědností nijak neslučují. Jsou to výsady bez závazků.

Já bych řekl, že odpojovat výsady od povinností, od závazků, je pro budoucnost neblahé. Upustili jsme od po staletí uznávaných vztahů mezi činem a odplatou, hříchem a pokáním, stejně jako od tolika jiných vztahů, dlouhým pokolením našich předků tak přirozených, a to není dobré. Současná doba uznává výsady, i ty nezasloužené, ale na druhou stranu nepokládá za nutné brát je jako projev jistého vztahu ke světu, z něhož plynou jisté povinnosti jak vůči sobě samému, tak i vůči okolí toho, jenž byl výsadami obdarován.

Myslíte, že erb můžeme opravdu pojímat jako synonymum charakteru?

Je to přirozené. Výsady, které měly představovat erby, nejsou pýcha, ješitnost a pohrdání, těmi pravými aristokratickými výsadami jsou odvaha, smysl pro spravedlnost, milosrdenství, takže erb se může vnímat jako přirozené synonymum charakteru. Něco, co nelze vyjádřit číslicemi, ale lze vyjádřit mírou hodnot, eticky. Uznávání hodnot – pomyslný, duchovní erb.

Jinými neviděný…

Znak našeho vnitřního domova, domova lidské duše.

Ve svých esejích zmiňujete také úlohu moderní heraldiky. Jaká má být heraldika nového tisíciletí?

Myslím, že ta, která by si všímala přehlížených znaků charakteru zapsaných na niterných erbech, nejen znaků namalovaných na dávných odznacích cti. Tato etická heraldika by měla zřetelně vypovídat o vnitřní hodnotě duchovních erbů, o hodnotě vnitřního domova, jaký si člověk s sebou nese svým časem.

O čem by měl tedy duchovní erb svědčit?

Neměl by být doplňkem, ale měl by být dokladem o základním významu určitých hodnot, o tom, jak ten který člověk výběr těchto hodnot provedl a jaký vztah k nim zaujal. Duchovní erb by měl svědčit nejen o jednotlivci, měl by svými znaky svědčit tak, jak svědčívaly v posunutém smyslu i pradávné erby – o celém "rodu" těch, kdo jsou spojeni podobným vztahem ke světu, kdo tvoří určitou " erbovní rodinu". Erb není jen obraz symbolu, je to obraz zviditelněné cti. Vnitřní erb by měl v sobě nést všechny ty hodnoty, které jsou pro člověka nepostradatelné. Hodnoty, pro které se v dávných dobách pozvedaly meče, pro které dnes stačí pozvedat hlavy, nebo pozvedat i zbraně ducha.

Vydal jste už několikátý díl Almanachu českých šlechtických rodů, měl jste možnost poznávat "aristokraty ducha" i aristokraty rodem. Jednou jste řekl, že je škoda, že republika nemá možnost udělovat nobilitu, že nemůže určit hranici, za kterou je člověk vyvýšen svou prací, svými činy, a kdy je "pasován" za své zásluhy svými zásluhami.

A kdy je vyvýšen ne tak kvůli sobě, protože ti, kteří si skutečné ocenění zasluhují, o ně, jak jsem se nesčetněkrát přesvědčil, většinou vůbec nestojí. A možná by si je ve své přirozené skromnosti ani nepřáli. Udělování titulů nobility by bylo vhodné pro ty, kteří žijí kolem nich, protože by ho mohli vnímat jako zvýraznění určitých hodnot, které jsou nutné a krásné. A které bývají tak nenápadné a nepozorované. Současná doba se žene spíš za úspěchem vyjádřitelným matematicky, ne eticky – takový začíná být považován za cosi směšného, nebo přesněji, máme sklony považovat ho za něco směšného.

Co vás vlastně přivedlo na myšlenku vydávat Almanach českých šlechtických rodů?

Myslím, že v době úpadku tolika po staletí ctihodných a životadárných hodnot, že v tom tragickém úpadku vzorů, vkusu a slušnosti by bylo dobré, aby tyto Almanachy nobility vycházely. Ale ptáte se, co mě k tomu přivedlo. Tou myšlenkou jsem se zabýval už dlouho. Myslím, že jsem se o tom už někde zmiňoval. Bylo to někdy na jaře v roce 1990, kdy jsme se s MUDr. Františkem – princem z Lobkowicz sešli, abychom se poradili, jak realizovat plán, který v našich představách žil ve své dávné snové podobě už dlouho, dávno a dávno před listopadem roku 1989. Plán vydat almanach, který by v sobě shrnoval pozůstatky – jak se nám v té době zdálo – křehké trosky staré české aristokracie, úlomky šlechtické nobility, kdysi tak slavného království českého. Byl to nelehký úkol. Protože z mapy Evropy jako by jedno z jejích kdysi nejslavnějších království vymizelo. Jako by ta starobylá země nikdy neexistovala. Ale už první díl Almanachu českých šlechtických rodů prokázal, že česká šlechta nezanikla, že se jen rozptýlila do různých koutů světa. A teď, že se vrací k místům, kde měla po staletí svůj domov, který musela opustit.

Jednou jste řekl, že jemnost neznamená slabost a že povzbudivý úsměv neznamená míň než zlobný rozkaz...

A také jsem řekl, mohu-li vás doplnit, že až se slovo aristokrat stane běžnou definicí běžného člověka, tak nastane doba, ve které bude velmi příjemné žít. A že až slovo aristokrat ztratí svůj výlučný význam a získá obyčejný přízvuk běžného požadavku na lidské chování, pak dospějí lidé na vyšší vývojový stupeň a prokáží, že před nimi navzdory všem pesimistickým předpovědím ještě není ta poslední příčka vývojového žebříčku.

Myslíte, že se ta vize někdy naplní?

Na poslední otázku odpověděl dr. Petiška mlčením. Pak řekl: Ale já bych si to opravdu přál…

Čas kolem Vánoc a vstup do nového roku je vždycky časem dobrých předsevzetí a zamyšlení. Možná, že bychom se měli zamyslet i nad svými duchovními erby…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".