Všichni v sobě nosíme kód ke štěstí (1)
-
Vytvořenoúterý 3. březen 2020 8:32
-
AutorZdeňka Jeníčková
-
Oblíbené465 Všichni v sobě nosíme kód ke štěstí (1) /setkani-2016-tuchlovice/221-psychologie-a-vztahy/465-vsichni-v-sobe-nosime-kod-ke-stesti-1.htmlKlikněte pro přidání
Známý duchovní zákon praví, že kdesi v podvědomí má člověk zabudovaný obraz všeho dobrého, co si přeje zažít v reálném životě. Jinými slovy, pokud nebudeme vědomě naladěni na zdraví, štěstí a úspěch, nemůžeme jich nikdy dosáhnout. Nejdříve je totiž nutné dostat tyto hodnoty do našeho podvědomí, teprve pak lze očekávat výsledky. Není to vůbec tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nástroj, kterým to můžeme udělat, nosíme všichni ve své hlavě. Jsou jím naše myšlenky.
"Mysli pozitivně!" slýcháme dnes velmi často v nejrůznějších kontextech. Obvykle bohužel v situacích, kdy chceme někoho popíchnout, nebo přímo naštvat. I přes svou značnou zprofanovanost však v sobě toto tvrzení skrývá velkou pravdu. Ano, člověk by měl myslet pozitivně, ale tuto radu nelze nahodit jak lákavou návnadu na udičku a čekat, co se stane. Nejprve musíme vědět jak na to. To je i cílem této dvoudílné úvahy, v níž se pokusím podat stručný a srozumitelný návod, jak se této metodě, která, budeme-li opravdu chtít, od základů promění náš život, můžeme sami naučit.
Nejdůležitější duchovní zákon
Výchozím bodem následujícího pojednání nám bude duchovní zákon, který již od pradávna zdůrazňovali moudří tohoto světa a jenž je zároveň nejdůležitějším ze všech duchovních axiomů: "Myšlenka je příčina, události jsou důsledky." Dlouhá léta jsem žila v mylném přesvědčení, že vnější svět je objektivní skutečností, která existuje mimo mě a nezávisle na mně. Z této domněnky jsem logicky vyvozovala, že jsem pouhou obětí vnějších okolností, které nemohu nijak ovlivnit. Tomuto omylu podléhá celá řada lidí. Avšak není tomu tak – takzvané vnější události jsou vždy jen důsledkem nějaké příčiny – a tou příčinou je myšlenka. Stejně jako v případě fyzikálních zákonů platí, že je nemožné, aby důsledek nastal bez určité příčiny, také v duchovní dimenzi musí všechno odněkud vzejít. Fyzikální zákony popisují a řídí chování fyzikálních jevů, duchovní zákony popisují jevy duchovní. To, že většina lidí duchovní zákony nezná, neznamená, že neexistují. Naopak, jsou tu odjakživa a fungují, ať jsme si jich vědomi, nebo ne.
Software pro naši mysl
Jakmile poznáme, že duchovní zákony existují, můžeme je začít používat. Nejprve musely být objeveny zákony, na jejichž principu vzniká elektřina, a teprve poté z ní lidstvo mohlo mít nějaký užitek. Totéž platí u duchovních zákonů. Musíme je nejprve poznat a pochopit a pak tuto sílu můžeme využít ve svůj i obecný prospěch. V tomto smyslu se mi zdát být velmi trefným přirovnání, které ve svých knížkách používá dánská autorka Barbara Bergerová. O lidské mysli hovoří jako o hardwaru, kterým disponuje každý z nás. Jestliže jej však chceme efektivně využívat a zužitkovat jeho sílu ve svůj prospěch, musíme vlastnit také ten správný software. A tím je pochopení duchovních zákonů. Až je důkladně poznáme, budeme schopni svou mysl ovládat. V současnosti neexistuje příliš mnoho lidí, kteří jsou tímto nezbytným softwarem vybaveni, většina z nich totiž duchovním zákonům nerozumí. Jejich pochopení je však nutnou podmínkou, aby mohli svůj hardware (svou mysl) využívat.
Sen, nebo tvůrčí záměr?
Před šesti lety jsme s rodinou prožívali dosti náročné období. Narodil se nám druhý syn, přestěhovali jsme se do nového bytu a manžel si našel práci v Praze (cca sto kilometrů od našeho tehdejšího bydliště). Soužití s novými sousedy nebylo právě harmonické a já hořce litovala, že jsme nezůstali v původním místě; navzdory malým prostorám a schodům, které jsem denně vyšlapávala do třetího patra s nákupní taškou v jedné a korbičkou s miminkem v druhé ruce. Když jsem se s dětmi vracela z odpoledních procházek, snila jsem o tom, jak by bylo hezké mít vlastní dům. Své krásné a bezpečné soukromí, kde vás nikdo každý měsíc nevytápí, nepořádá do noci hlučné večírky, ani vám sprostě nenadává, když se vaše děti nahlas smějí nebo jim na zem spadne komín z kostek. Nedaleko našeho domu byla půvabná vilová čtvrť, kde jsem se ráda procházela a těšila se pohledem na široké parapety s barevnou záplavou křehkých petúnií, roztomilé malé zahrádky a pečlivě natřené sloupky dřevených teras. Co bych za to dala, kdyby mi patřil třeba jen nejmenší z těch krásných domků…
Ta myšlenka se stávala čím dál neodbytnější, ale její realizace mi připadala zhola nemožná. Byla jsem již pátým rokem na mateřské dovolené a peněz nazbyt jsme rozhodně neměli. Jak bychom si tedy mohli dovolit vlastní dům? Jednoho dne jsem si však vzpomněla na to, co říkal ve svých knihách dr. Murphy: bez ohledu na stávající překážky uvažujte tak, jako byste danou věc již měli. Proč to nezkusit? Místo toho, abych nápad s domkem pustila z hlavy a "vrátila se zpátky na zem", jsem se začala stále více utvrzovat ve svých představách a vysněný domov jsem si kreslila před svým vnitřním zrakem v těch nejmenších detailech.
Konečně u cíle…
Svůj sen jsem měla před očima takřka neustále, při procházkách s dětmi, doma při práci, večer před spaním i ráno po probuzení. Rok se s rokem sešel a my jsme se jednoho dne skutečně přestěhovali do půvabného rodinného domku nedaleko Prahy. Byl to on, dům z mých představ, přesně takový, o jakém jsem snila. Poznala jsem to již ve chvíli, kdy jsem prvně stanula před starobylými dřevěnými vraty. Byl prostorný a zároveň nesmírně útulný, s krásnou malou zahrádkou obehnanou ze všech stran kamennou zídkou, vzbuzující pocit soukromí a bezpečí. Přímo před okny se rozprostíral park s nádhernými vzrostlými stromy s desítkami ptačích hnízd, jejichž čiperní nájemníci nás až dosud každé ráno probouzejí svými veselými písničkami. Bydlíme tu již pátým rokem a jsme zde velice spokojeni. Lidé jsou tu milí a vstřícní, děti si našly nové kamarády a já dokonce pár opravdových přátel. A co víc, s našimi sousedy vycházíme přímo skvěle. Jsou to všechno starší lidé, kteří milují děti. Rok co rok u nás zazvoní s koši plnými jablíček, meruněk a ořechů, aby naši malí raubíři měli dostatek vitaminů.
Pozornost je energie
Že to zní jako pohádka? Snad, ale nenechte se mýlit. Kdo by si myslel, že nám nový dům vyrostl do rána na zelené louce, ten by byl opravdu zklamaný. Takhle to vážně nebylo.
O novém společném bydlení začal časem uvažovat také manžel. Nakonec jsme dospěli k závěru, že stěhování je nezbytné, už jen kvůli tomu, aby rodina mohla být pohromadě. A tak začalo usilované pátrání a hledání a hlavně složité finanční kalkulování. Objížděli jsme s manželem desítky různých domů a obcházeli všechny možné banky kvůli hypotéce. Občas to bylo velmi úmorné a byly chvíle, kdy jsem si říkala, že by bylo snazší nechat to plavat. Když jsme se konečně rozhodli jeden dům koupit, uzavřeli jsme předkupní smlouvu a složili zálohu, jeho majitel si to rozmyslel. Byla jsem zklamaná a zoufale unavená celým tím nekonečným kolotočem. Ale svůj sen jsem měla stále před očima a nemohla a hlavně nechtěla jsem se ho vzdát. Nakonec se to přece jen povedlo a my jsme stáli před svým novým domem. Zvládli jsme to i finančně, za pomoci manželových rodičů. To, čemu bych ještě před pár lety nevěřila, se stalo skutečností. Na počátku všeho stála myšlenka. Myšlenka na vlastní dům, kde se budeme všichni cítit spokojeně. Cesta k dosažení cíle byla sice poněkud obtížná, avšak rozhodně reálná. Za pomoci svých přestav a odhodlání jsme přiměli vnější okolnosti, aby pracovaly pro nás. To je podstatou i dalšího duchovního zákona, který říká: "Na co se soustředíme, to roste." To je objev dalekosáhlého dopadu. Protože pozornost je ve skutečnosti energie, znamená to, že dodáváme energii právě tomu, na co se soustředíme. Naše pozornost dokáže "uvést v život", tj. vytvořit z rozsáhlého pole nekonečné energie, čili pouhých možností, jakoukoli zkušenost, jíž věnujeme trvalou pozornost.
Zákon svobodné vůle
Mnozí nás v našich snahách podporovali, ale našli se i tací, kteří nás od našeho záměru zrazovali s tím, že riskujeme finanční nejistotu, nevíme, co nás na novém místě čeká, budeme daleko od rodičů, a uváděli mnoho dalších důvodů, proč bychom to měli vzdát. My jsme ale přesně věděli, co chceme, a na žádná, byť upřímně míněná upozornění a varování jsme ani v nejmenším nedbali. Ne snad kvůli tomu, že bychom tvrdošíjně chtěli stát za svým, ale jednoduše proto, že jsme byli přesvědčeni o správnosti svého počínání. Zde se dostáváme k dalšímu zákonu, jenž praví: "Člověk má svobodnu vůli a pouze on sám se může pro cokoli rozhodnout." To je úžasná věc. Znamená totiž klíč ke svobodě. Vždyť právě schopnost zvolit si, o čem budeme přemýšlet a na co zaměříme svoji pozornost, z nás činí svobodného jedince. Nikdo jiný se nám nemůže dostat do hlavy a přemýšlet za nás. Ani lidé, kteří dokáží druhé přinutit říkat či dělat různé věci, tohle nedokáží. Nezáleží na tom, co ostatní tvrdí, že musíme říkat nebo dělat – přes to všechno si můžeme myslet, co nás napadne. Ať se kolem nás děje cokoli, ať si říká, kdo chce, co chce, my a pouze my si zvolíme, čemu budeme věnovat pozornost, o čem budeme snít, čemu budeme věřit.
Své problémy si vytváříme sami
Nyní již víme, že myšlenka je příčinou všech hmotných dějů a utváří naši realitu. V této souvislosti je dále důležité si uvědomit, že je nezbytné prozkoumat své myšlenkové procesy. Lidé tráví většinu času přemýšlením, ale nejen to – své myšlenky obvykle nemají ani trochu pod kontrolou. Jejich myšlení je chaotické a nahodilé, v mnoha případech ovládané podněty, které dotyční přijímají z okolí. Například tím, co říkají nebo dělají jiní lidé, co dávají v televizi, co píší v novinách atd. Málokdy potkáme někoho, kdo si vědomě vybírá, o čem bude přemýšlet. Nemáme-li však pod kontrolou vlastní myšlenky, nemáme pod kontrolou ani vlastní život. Znamená to, že pravděpodobně žijeme v realitě, kterou jsme si sami vědomě nevybrali, a prožíváme život na hony vzdálený tomu, jaký bychom si přáli. Kdo však za to může? Jelikož si své životy vytváříme vlastním chaotickým myšlením, je odpověď jasná: můžeme si za to sami! Právě nedostatek této vnitřní kontroly je důvodem, proč si mnozí z nás připadají jako oběti, vláčené vnějšími událostmi. Problém je v tom, že to není pouhá domněnka, ona je to pravda. Nyní snad již chápeme, proč tomu tak je, a víme, co s tím udělat.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.