Posezení s kamarádkami se dají trávit lecjak. Můžete třeba pomlouvat chlapy, což je soutěžní disciplína, ze které jsem vyřazená, protože můj muž je pravý anděl. Ty, co by o tom pochybovali, si dovoluji upozornit, že déle než dvacet let by se mnou nikdo jiný než zástupce nebeské říše nevydržel. Můžete se taky bavit o hubnutí, ale to je vzhledem ke vzorkům cukroví, které máte na stole před sebou, už opravdu zvrhlé. Můžete si povídat o dětech, ale někdo taky může hodit téma, na které se ostatní chytí a rozcupují ho do poslední niti.

Při jedné z takových debat se mě jedna kamarádka zeptala, co mě v poslední době opravdu hodně, ale hodně naštvalo. Mohla jsem jí odpovědět naprosto přesně. Byl to televizní program, který se zabývá kulturou bydlení a který vysílá jistá nejmenovaná soukromá stanice s celostátním dosahem. Tam se to dělá tak, že si vyberou lidi, kteří chtějí změnit své bydlení, přijedou k nim a hned ho zkritizují, že je absolutně usedlé, neodpovídá novým bytovým trendům a že se tak nemůže nechat. Vzápětí nastoupí tým bytových designérů, kteří s gustem kopají do všeho, co se v bytě nachází, občas něco posprejují, rozbijí a ještě vysvětlí, že do bytu, který dostali k vylepšení, musí vnést ducha nové doby. Nejsem bytový architekt, ale většinou jsem měla pocit, že při svých proměnách naprosto nerespektují osobnost člověka, který tam bydlí, a to, že může mít k věcem osobní vztah. Vrchol tomu však nasadila chvíle, kdy takto měnili pokojíček mladé slečny, kterou rodiče v rámci proměny někam poslali. Mladí architekti, kteří byli nejvýše o jeden jupiterský oběh (tedy o dvanáct let) starší než majitelka bytu, se v první etapě vrhli na její plyšáky, které jsou podle jejich názoru už přežitkem, a začali je likvidovat způsobem, který bych označila jako brutální. Jednoho vykopli z balkónu, druhého rozpárali a drť sypali všude kolem – prostě mi připomínali partičku rozjívenců, kteří se konečně dostali do situace, kdy můžou beztrestně ničit, a pořádně toho využívají – aniž si ovšem uvědomují, že můžou párat věc, která má pro svého majitele kromě hodnoty věcné i hodnotu citovou, což jsou dvě občas nesouměřitelné záležitosti. Když proběhlo předávání nového pokoje, slečna sice jásala, ale já jsem měla pocit, že stejně za chvíli začne hledat své plyšáky, protože nebude mít s kým usínat.

Při této příležitosti jsem si vzpomněla i na jeden seminář. Chodila jsem totiž na semináře z oboru depresí a fóbií, kde přednášela velice příjemná paní magistra. Jednou tam přišla kolegyně a začala vyprávět, že ji nikdo neocení, že ji nemá rád, že má přítele, který je nahouby a v krizi ji nepodrží. Paní magistra ji soustředěně vyslechla a potom se zeptala, co se vlastně stalo.

Ona dotyčná rozebrala svůj partnerský vztah, kde hrála velkou roli maminka jejího přítele. Byla už dost stará, přítel byl jako jediné dítě jejím celým světem a přítelkyně měla pocit, že ona sama je až na okraji jeho zájmu. Když potom maminka odjela do lázní, usoudila, že jí na přivítanou příjemně překvapí a zároveň dokáže, že si její synek vybral dobře. Zorganizovala tedy malování, byt kompletně přestavěla tak, jak si myslela, že to bude mamince vyhovovat, na zdi pověsila veselé obrázky a nadšeně čekala příznivou reakci, která se její potenciální tchýně podle jejího názoru prostě musela při prvním pohledu na renovovaný byt zmocnit.

Reakce sice přišla, ale byla naprosto jiná, než protagonistka čekala. Sotva paní překročila práh a podívala se, co se v jejím bytě stalo, nejdříve se pořádně naštvala, potom se rozplakala. Moje kolegyňka to brala jako čirý nevděk, protože sama zorganizovala vymalování a vylepšení bytu, který podle ní posledních dvacet let malován nebyl, a výměnu starých pochmurných obrazů za nové, veselé a na první pohled vzbuzující pozitivní náladu.

Kolegyně matičce svého přítele bohužel ještě její nevděk vyčetla a rodinné drama nastartovalo nové obrátky. S přítelem to vypadalo na rozchod a ona si stěžovala vlastně proto, aby ji někdo utěšil a řekl jí, že jednala dobře a nemůže za to, že se to tak zvrtlo. Naše paní magistra se zachovala asi jinak, než čekala. Nechala ji domluvit do posledního slova a potom jí pomalu vysvětlila, že je sice pravda, že ji vedla dobrá vůle, ale že efekt byl naprosto jiný, než zamýšlela. Dotyčné starší dámě totiž vstoupila do jejího teritoria, nenávratně poničila něco, co považovala za svůj domov (odkud věděla, že jsou její obrazy pochmurné a že mohou vzbuzovat jenom depresi?) a navíc jí o tom ani neřekla, takže jí vlastně nedala prostor, aby se těšila a přemýšlela, zda mladí přece jenom neměli pravdu.

Když jsem viděla necitlivé jednání a nelaskavé posuzování mladých designérů, z duše jsem si přála, aby jim jednou překvapený člověk, který se vracel do zcela jiného bytu, než byl ten, z nějž odcházel (třeba vysokoškolský student, jemuž o proměně jeho samostatného bytu rozhodli rodiče), jednou řekl, že se mu proměna ani trochu nelíbí a že chce všechno vrátit do původního stavu.

Představa renomovaného, mladého a sebevědomého designéra, který sešívá plyšáka, kterého předtím rozpáral, mi dělá náramně dobře. Možná by tím konečně získal kousek pokory, kterou při práci, co by měla sloužit lidem, potřebuje jako sůl.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX  v měsíci únoru 2008.