Pocit identity jednotlivého člověka s nějakým větším, jej přesahujícím celkem je založen na citu, jímž se dotyčný cítí být částí tohoto celku. Jenže v materialistické době se prakticky nepíše o tom, že typy takového ztotožnění jsou dva. Jeden typ je založený na příbuzenství těl, tedy na materialistickém základu. To je identita rodinná, rodová, národní a rasová. Druhý typ sounáležitosti je odvozený od sdílení společných nehmotných idejí, které jsou hybateli duchů lidí. To je typ identity lidí projevující se členstvím ve fanklubech, v názorových hnutích, náboženských pojetích světa, ve sdílení společných etických principů a politických cílů.

K této identitě váže jednotlivce nejrůznějšího původu energie dotyčné vůdčí ideje. Nejnázornějším příkladem tohoto typu ideové identity je křesťanské hnutí, v němž je od prvopočátku rodový a rasový původ podřazený až k bezvýznamnosti. Všichni stoupenci Ježíšovi si mají být duchovními bratry a sestrami.

Obraťme nyní pozornost k evropské unii (EU) a v ní tak hledané a potřebné celoevropské identitě obyvatel členských zemí. Na možnost existence takové celoevropské identity, přesahující identity národní, jsou dva názory. Mluvčím prvého typu názorů, že taková identita vlastně neexistuje a existovat ani nemůže, je ze známých osobností český prezident Václav Klaus. Říká, že občané členských zemí EU se necítí být Evropany, ale Němci, Francouzi atd. Má pravdu, ovšem pouze v rovině materialisticky pojímané identity. Mluvčími druhého názoru, že taková evropská identita existuje, že je to identita s evropským kulturním okruhem, odvozujícím se od křesťanství, antické vědy a kultury a židovství, jsou nejčastěji představitelé katolické církve. Mají také pravdu, ovšem zase jen v rovině působení sil nehmotných idejí. Oba diskutující se tedy podobají šachistům v diskuzi hrajícím proti sobě – jeden na bílých, druhý na černých políčkách. Oba se ovšem v rovině svého vidění světa cítí být vítězi.

Ponaučíme se z neúspěchů?

Zamysleme se nyní nad východisky ze současné nepřehledné koncepce a nejistými perspektivami trvání EU jako celku. Abychom to mohli učinit, musíme se k poučení obrátit do historie sjednocování Evropy. Nikdo nemusí být příliš velký myslitel a jasnovidec, aby z dosavadních dějin evropských válek ihned nepoznal, že další rozvíjení a posilování nacionalistických identit jednotlivých evropských národů je jistou cestou do kontinuálního a kontinentálního rozvratu. Takového, který byl dosud pro Evropu charakteristický a dlouhodobě zbídačoval a ničil. Od doby mocenského pádu římské říše, prvního to úspěšného sjednocení kontinentu. Po jejím vojenském pádu se však ukázalo, že římská říše měla naštěstí základ i v duchovní rovině. Ten přetrval, a tak ještě po třinácti stoletích po vyvrácení Říma barbary lze v Evropě kulturně a zvykově jasně rozeznat, kam sahala její kultivující moc a vliv. Ostatně nostalgie po harmonizaci úsilí evropských národů v nějaké takové "římské říši", která by Evropu sjednotila hospodářsky, kulturně a nábožensky, je vlastně skrytou ideou vzniku současné Evropské unie. Nutno ovšem dodat, že v uplynulých 13 stoletích těchto pokusů o znovusjednocení Evropy bylo mnoho, ale vždy neúspěšných (poslední napoleonský, hitlerovský a stalinský).

Právě z příčiny těchto neúspěchů je možné si vzít ponaučení. Všechny pokusy sjednotitelů-dobyvatelů měly jedno společné: byly založeny na mocenském, tedy materialistickém pojetí identity. Nedbaly Bismarkova poznatku, že bodáky (silou) se dá moc dobýt, ale nedá se na nich sedět. Hrubá síla nikdy nemůže natrvalo sjednotit rozhašteřené evropské národy, není to použitelný nástroj sjednocení, není to "materiál" pro vytvoření celoevropské identity. Jakmile tlak dominantní mocenské síly poleví, je spolkem podřazených sil rozložena a neutralizována. Je zabit, jako ochabnuvší, vůdce smečky v živočišné říši. Hrubá (vojenská) síla je svou povahou součástí pochodů hmotnosti a podléhá tedy působení času, není v ní trvalost.

Nosné ideje vznikající evropské civilizace

Vynořuje se však nová naděje v pokroku genetického poznání. Rozbory dědičné DNA populace národů totiž prokazují, že současné materialistické pojetí národa, postavené na domněnce genetické příbuznosti, je úplnou iluzí. Všechny evropské národy se v průběhu staletí a stěhování národů nepozorovaně staly dokonalým genetickým "gulášem". Kdo si myslí, že třeba Němci jsou podle genomu Germáni, prokazuje, že je naprostý neznalec posledních výsledků rozboru DNA populace Spolkové republiky. Geny Germánů tam má jen deset procent obyvatel. Genetické rozbory DNA se tak stávají nejlepším nástrojem na rozbourání iluzí o materialistické podstatě národních identit. Brzy se stane plně zjevným, že těžiště národních a jazykových identit tkví v nehmotné rovině duchovní. Tím se podstata válek, dosud chápaná jako boj o genetické přežití, vyjeví jako ideologický blud. Války ve smyslu boje o přežití národů se stávají tak zjevně nesmyslné, že dnes snad není možné mobilizovat masy vojáků do boje za "národní přežití". Trvalá a opravdová identita obyvatel Evropy k EU může být tedy postavena jen na jejich přihlášení se ke společným hybným ideám, jejichž síla a kvalita určí i sílu a kvalitu EU. Je více než jisté, že Evropa bude tak silná a soudržná, jak silné ideje si vetkne do svého štítu. Ony to budou, které obyvatele Evropy promění v její občany. Současný žitý ateizmus neboli víra v sílu, peníze a v absenci objektivního Řádu stvoření, to určitě nebudou! Celý problém tedy leží v tom, vyhmátnout z duchovních zákonů stvoření ty správné základní principy, nosné ideje, které z duchovní oblasti přivedou dostatek duchovní energie ke společenským procesům, jež zaujmou obyvatele Evropy, a tím trvale udrží vznikající jednotnou evropskou civilizaci. Pokusem o vznik EU nejde skutečně o nic menšího než o vznik nové vyšší kultury a civilizace, než na jakou jsme v Evropě byli dosud zvyklí.

Proč skutečně padl Řím?

Abychom se v mysli k obrysu takové ideje dopracovali, je nutno se nejprve poučit z příčin pádu římské říše, předobrazu nynější EU.

Nejprve si připomeňme přednosti tisícileté římské říše. Byla jednotným hospodářským a kulturním prostorem s jasně definovanou hlavou a sborem poradců (císař a senát), s jednotným jasně vyjádřeným právním řádem. Měla obecný nerasistický a nenacionalistický přístup, komunikační síť spojující správní střediska s přesně vymezenými pravomocemi, relativní osobní bezpečnost a myšlenkovou a náboženskou svobodu. S tím, že římské náboženství (později křesťanství) bylo sice oficiálním a muselo být všude povinně respektováno, ale kromě něj si každý mohl vyznávat a uctívat, co chtěl. A co je dále důležité, římská správa tyto místní kulty ze zákona plně respektovala! Jednou za rok tedy obyvatel římské říše zaplatil daň, byl přítomen obětování římským bohům s tím, že si mohl myslet, co chtěl. A pak v relativním bezpečí a názorové svobodě si mohl dělat, co chtěl, mimo výslovně zakázané činnosti. (Co by za "takový útlak" dali občané za komunistického "totáče", kdyby si jen jednou za rok museli povinně zajásat na Prvního máje a celý rok jim pak komunisti dali pokoj!) Jedinými potížisty v římské říši byli tak Židé, později část křesťanů, kteří účast na obětování římským bohům odmítali. Dopláceli na to často pokutami, nebo i životem. Dodnes ale je možné diskutovat o tom, zda to bylo i "z hlediska věčnosti" smysluplné (viz výrok samotného Ježíše o tom, že co je císařovo císaři, co je božího, Bohu). I dnes se zdá být zřejmé, že chce-li EU být také tisíc let stabilním útvarem, musí výše uvedené principy bývalé římské říše v hrubých rysech okopírovat.

Když jsme tedy v hrubých obrysech vyjmenovali přednosti římské říše, zdá se podivné, že vůbec padla. Bude tedy nutné a užitečné se zamyslet také nad tím, proč vlastně padla. Jaké ještě závažnější existovaly vady, které ji nezadržitelně uvrhly do zániku. A opět jasně uvidíme, že to nebyly příčiny materialistické, nacionalistické, ale duchovní, neboli ideologické. Tedy nikoliv otrava obyvatel Říma vodou z olověného potrubí, jak to vysvětlují materialističtí historici, ale pád věrohodnosti náboženství a tím mravů vládnoucí a střední vrstvy Římanů byl tou pravou příčinou pádu Říma.

Logický nástup křesťanství

Počátek úpadku věrohodnosti římského náboženství můžeme začít pozorovat v době kolem začátku našeho letopočtu. Do té doby byly podle řeckého vzoru "kompetence" rozděleny na děje v kompetenci bohů, neboli zákony (stvoření) dané bohy, a na děje v nižší kompetenci lidí. Bohové představovali síly nadlidské a žádnému člověku, ani císaři, ani nenapadlo do "her sil božských" zasahovat. I římské zákony byly rozdělené na ty, které byly dané bohy, a na ty, které vznikly lidskou úmluvou neboli výnosem senátu. Když tu pozvolna s nástupem pádu příčetnosti římské elity začalo být "nalézáno božství" u císařů. Lidští bezpáteřní přicmrndálkové, nakažení nedostatkem pokory k transcendentnímu, začali objevovat nejprve u zemřelých, pak i u živých císařů božství. Začali lidi míchat mezi bohy. Postupem času se mezi bohy ocitli i takoví úchylové, jako Kaligula nebo Nero. To mělo za následek samočinný úpadek skutečné vnitřní úcty k bohům, jak se tehdy říkalo silám Boha Stvořitele. Proto se také proti tomuto zjevnému duchovnímu úpadku mohlo prosadit opravdovostí prostoupené křesťanství, původně okrajová židovská sekta. V něm byla na rozdíl od oficiálního šaškování s "bohy" pevně zakotvena skutečná víra a respekt k transcendentnímu rozměru světa, což brzy i inteligentnější Římané poznali. Oficiální náboženství se tak postupně stalo rituálním koloritem (takovým komunistickým Prvním májem), který tehdy většina žijících brala jako zvyk a únik z jednotvárnosti (jako v současnosti většina "křesťanů"). Úředníci pozvolna ztratili etiku, armáda bojeschopnost. Říše se začala rozpadat do rajónů vlivů místních vládců. To včas rozeznal pozdější císař Konstantin Veliký a rázně zavedl za nové celoříšské náboženství právě ono opravdové a neporazitelné křesťanství. Na čas tak říši sjednotil a upevnil.

Zdeformované náboženství

Jenže původní Ježíšovo křesťanské poselství je určeno k nastartování duchovního růstu jednotlivce. Nemá "v popisu práce" organizovat pozemské říše. Ježíšovo poselství z duchovní dimenze mělo "prokvasit" masy obyčejných lidí probuzením jejich duchovní podstaty, neboli povznést jejich duchovnost. Teprve tímto probuzením se následně vytvoří lepší výchozí podmínky pro posun celé společnosti na vyšší vývojový stupeň. Ten, jak říká Ježíš v evangeliu, má přinést až Syn člověka, organizující "království boží na zemi". Dnešní terminologií vyšší úroveň organizace lidstva. Ta také přinese soud s úpadkovou částí lidstva, neboli ji porazí silou. Právě proto, že křesťanství obsahuje jen pokyny pro jednotlivce, jak se vyhnout karmě, a neobsahuje pokyny k organizaci celku, se stalo, že několik římských císařů obsah evangelií podrobně studovalo a pak je zuřivě zavrhlo. Nepochopili princip jejich účinku, který působí prostřednictvím proměny jednotlivce. Proto pak vydávali pokyny k nesmyslné perzekuci křesťanů v celé římské říši. Přesto se touto perzekucí vyjevil duchovní zákon, že co je z Ducha, není člověkem potlačitelné. Křesťanství duchovně zvítězilo a realistický Konstantin Veliký to pochopil. Jenže tehdy došlo k chybě. Aby se mohlo stát státním náboženstvím v římské říši, muselo být upraveno k obrazu náboženství vlády schopného. Tak byl na Konstantinův rozkaz svolán roku 325 koncil, který křesťanské poselství zformoval do podoby schopné stát se státním učením. Stalo se to za cenu deformace původního Ježíšova poselství jednotlivci! A takové jej – Konstantinovo křesťanství – máme až dodnes. Proto nám toto učení tisícileté království boží nepřivodilo a ani nepřivodí. Naopak, kompromisním zamlžením a rozmělněním původních antických zásad správy říše nesprávným aplikováním křesťanských zásad, určených pro jednotlivce, způsobilo, že správa říše změkla, rozplizla se, mocenská elita zdegenerovala nedodržováním pro ni příliš přísných křesťanských zásad, a tak nakonec i přijetí křesťanství římskou říši od pádu nezachránilo.

Buď, anebo…

Rozhodující roli v pádu křesťanských zásad v římské mocenské elitě, císaře zejména, opět mělo přetrvávající míchání božských a lidských "kompetencí". Zcela se vytratila antická moudrost, že co je dovoleno pánovi, není dovoleno volovi! Člověk vybavený nějakou církevní funkcí se opovážil chopit pravomoci Božské a odpouštět hříchy! Zejména za peníze a zejména mocným! Tak císař a římská smetánka řádili podle své zlovůle a kněží ze špatně pochopeného Ježíšova výroku odpouštěli, zejména když se částí lupu plnila kasa církve. Ježíš pouze převedl do slov absolutně pravdivý duchovní zákon o pravomoci člověka odpustit přestupky proti sobě těm, kteří je proti jeho osobě spáchali. Právě toto odpuštění člověkem respektuje i Bůh a dotyčné nezatěžuje karmou. Nezmocnil ale někoho, aby Jeho jménem za peníze a předstírané pokání zbavoval kohokoliv karmy. Aby "křesťanští" císařové řádili stejně jako nekřesťanští, pak se vyzpovídali, pomodlili třikrát Otčenáš a Zdrávas a na rozdíl od jiných přestupců byli před Bohem čistí. Jaká opovážlivost je takové pojetí vůči Živému Bohu a jeho Spravedlnosti! Když nevolník byl nevěrný, hrozili mu peklem. Když "křesťanský" vládce měl oficiální milenky, bylo to podle zástupců Boha na zemi v pořádku. I když nechal nepotřebné manželky, jako Jindřich VI., třeba popravit. Běda lidem a říším, které sáhnou do pravomocí Božských nyní i v budoucnosti! To byla ta pravá příčina pádu říše římské, ono smíšení lidského s Božským. Zopakuje-li to EU, rozpadne se v hromadu hašteřících se čachrářů s majetkem a vlivy a nic ji nezachrání.

Buďto Evropská unie jasně zformuluje jako platné a nenarušitelné vyjmenované duchovní principy vycházející z Řádu stvoření, povinné pro všechny bez výjimky, nadřazené ostatním zákonům vzniklým lidskou úmluvou, neboli odhlasovaným v parlamentu, a tím vytvoří celoevropskou identitu občanů, nebo zanikne v chaosu! Pod vlivem takových "arcizásad" pak přestane existovat dosavadní nedokonalá solidarita Čecha s Čechem a Němce s Němcem, ale objeví se nový typ evropské identity slušného Čecha se slušným Němcem proti darebákům Čechům a Němcům. Jen procesem definování duchovní podstaty unie vznikne skutečná a funkční evropská identita jejich obyvatel, identita nadřazenosti duchovní sounáležitosti nad kmenovou.

Zabrání-li početní a mocenská převaha evropských ateistů v evropských vládách nadřazení duchovních zákonů stvoření (Božského) nad lidské myšlení, bude moc faktických evropských ateistů časem zničena a Evropu ovládne islám. Ten ji vrhne zpět k reparátu vývoje a tvrdou rukou předvede místním ateistům, domnívajícím se být nositeli "vědeckého světového názoru", že materialistické pojetí světa je jeden velký omyl, za který se tvrdě platí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".