"Dítěti je planetou jeho matka a jiné planety dítě v okamžiku zrození nepotřebuje," tvrdil již před pěti sty lety lékař, mág a filozof Theophrastus Paracelsus. Jeho originální přístupy k léčbě pacientů, studium alchymie, magie a v neposlední řadě jeho pohnutý život z něj učinily také literární postavu, na které své pero obrousili spisovatelé, kteří dosáhli i vyšších horolezeckých Parnasů.

Philip Aureole Theophrast Bombast von Hohenheim zvaný Paracelsus se narodil v roce 1496 v rodině lékaře v městečku Einsiedelnve ve švýcarském kantonu Schwyz. Prvé zkušenosti získal již pod vedením svého otce, později snad studoval na italských univerzitách. Jeho akademické vzdělání není hodnověrně doloženo – spíše máme před sebou obraz poutníka, který procházel zeměmi Evropy a pobýval přitom na jejích univerzitách. Když konečně v roce 1527 získal, na základě prokazatelně úspěšných výsledků v praktické léčbě, místo profesora na lékařské fakultě univerzity v Basileji, uvedl se způsobem vskutku netradičním.

Horlivý kritik

O svatojánské noci, kterou u ohňů slavili studenti zdejší univerzity, vmísil se do všeobecného veselí nový profesor a k překvapení všech přítomných začal do ohně metat knihy Avicennovy, Galénovy a dalších lékařských autorit středověku. "Všechny univerzity a všichni staří spisovatelé dohromady jsou méně nadaní než vousy mé brady a temeno mé hlavy," volal přitom sebevědomě.

Paracelsus odsuzoval teoretickou učenost, jejímž sídlem byly univerzity. Za svých cest celým Německem, Uhrami, Středomořím, Španělskem, Francií, Anglií, Skandinávií, Litvou a Polskem zpozoroval, že rozmanité přírodní síly na obyvatele té které země působily jinak než na něj, procházejícího cizince. To ho přivedlo k přesvědčení, že "v jedné každé zemi roste její nemoc sama, její léčivo samo, její lékař sám".

Nemoci nelze pouze studovat na univerzitách, ale "lékař musí k nemoci jako kráva k jeslím". Na svých více než dvacet let trvajících cestách si všímal podnebí, hornin, rostlin a termálních vod. Svá pozorování shrnul do teorie, podle níž budova lékařského umění spočívá na čtyřech disciplínách: filozofii, astronomii, alchymii a etice.

Filozofií myslí v podstatě renezanční chápání přírody. Příroda je základem lékařského umění, protože člověk je extraktem, kvintesencí veškerého stvoření a všech sil, které proudí světem. Bůh stvořil člověka z "hlíny země", ušlechtilé látky, která je výtažkem z oblohy a ze všech živlů.
Proto je druhým sloupem lékařského umění astronomie.

Přitom Paracelsus odmítl šarlatánské sestavování horoskopů, které využívá touhy lidí poznat svůj budoucí osud. Astrologické předpovědi považuje za nedostatečné, neboť se děje mnohé, co předpovězeno nebylo a co je většinou důležitější než to, co předpovězeno bylo.

Hvězdy mají svůj vlastní život a štěstí člověka spočívá v něm samém a ne v hvězdných konstelacích, které působily v okamžiku zrození. Podle Paracelsa je dítěti planetou jeho matka a jiné planety, neboť hvězdy dítě nepotřebuje.

Lékař a astrolog

Svět však tvoří jednotu, která je dána prvotní příčinou – a tou je Bůh. Postupně dochází k rozrůznění a věci nesou stopy vlivu jednotlivých planet, kterých v Paracelsově době bylo známo sedm. Mezi těmito planetami a orgány lidského těla existují vztahy, které Paracelsus nazývá korespondencemi. Slunci odpovídá mozek, Měsíci plíce, Merkuru zuby, Venuši ledviny, Marsu krev, Jupiteru játra a Saturnu slezina. Význam těchto korespondencí spočívá v tom, že při podávání léku je podle Paracelsa potřeba přihlížet k vhodnosti postavení planet. Paracelsus jako první dospěl ke dvěma zásadám, které jsou běžnou součástí dnešní lékařské praxe, ovšem bez dobového astrologického pozadí: podávání léku má být lokální, vztahující se k určitému tělesnému orgánu, a má být časově určené.

Podle planetárních korespondencí existují i vztahy mezi jednotlivými tělesnými orgány, kovy a minerály. Renezanční filozofie považovala celý vesmír za živý organizmus a Paracelsus, který se v mládí na vlastní pěst seznamoval s prací horníků v rudných dolech v Korutanech, znal jejich rčení o tom, že zlato roste v hoře.

Větší význam však v Paracelsově díle zaujímá práce o "lázních zdraví" – minerálních pramenech. Na mnoha místech své pouti provádí jejich rozbor z hlediska účinnosti při léčbě nemocí a stává se jedním z předchůdců moderní balneologie. Zdůrazňuje přitom, že účinek lázní musí být doplňován patřičnou dietou a že ani nejlepší lázně nemohou zaručit naprostý úspěch, protože neexistuje žádný lék zcela účinný za všech okolností. Žádný recept se nehodí pro všechny nemoci, a proto "lékař nesmí všem nemocným jednu a tutéž píseň zpívat".

Hledání všeléku

Univerzální všelék ale hledala alchymie a podle některých jím byly různé "vitrioly", zpravidla síran měďnatý rozpuštěný v "arabské gumě", do kterého se namáčely obvazy nasáklé krví z ran a vše se vystavilo působení slunečních paprsků.

V Paracelsově době se velké popularitě těšila léčba rtutí – zvláště při léčení choroby zavlečené z Ameriky – syfilis. Tato nová nemoc vyvolala hrůzu a šířila se způsobem připomínajícím dnešní pandemii AIDS. Byla považována za trest boží za všeobecnou bezbožnost a nemravnost, ale pouhé moralizování nepřinášelo proti ní obranu.

Užívání rtuti zavedli lazebníci, kteří tak léčili úspěšně řadu kožních chorob. Paracelsus ale rozpoznal, že v případě syfilidy se jedná o onemocnění chronické a léčba rtutí může mít jen účinek podpůrný. Navíc intenzivní užívání rtuti, která je prudce jedovatá, mělo za následek vyšší úmrtnost na otravu rtutí než na následky choroby samé.

Paracelsus přípravě rtuti věnoval velkou pozornost, a protože rtuť byla považována vedle síry a soli za hlavní substanci používanou alchymisty při jejich práci, prohlásil alchymii vedle filozofie a astrologie za základní pilíř lékařské vědy. Cílem alchymie je v lékařství podle něho příprava léku, který je čistý a ryzí. V každém alchymistickém procesu jde o oddělování upotřebitelného extraktu od neupotřebitelné strusky, o destilaci směřující k ryzosti. Vytlačováním šťáv z rostlin a jejich destilací získával Paracelsus kvintesence, z nichž míchal tinktury, oleje a balzámy. Směsi byly sestavovány se zřetelem k astrologickým korespondencím a na základě podobnosti tělesného orgánu a tvaru bylin. Proti jaterním chorobám sloužily například léky z jaterníku – rostliny, jejíž listy mají tvar jater. Za svého putování Evropou pracoval Paracelsus na svém "Bylináři". Před drogami dováženými ze zámoří dával přednost užívání bylin, které rostou v prostředí, v němž nemocný žije. "Kde nemoc, tam lék" bylo jeho heslem. Také lékař je kusem přírody své země, a proto může úspěšně léčit jen v té zemi, jejíž povaha se stala jeho povahou.

Prominentní pacienti

Aby se lépe přiblížil místním podmínkám, stýkal se Paracelsus i se společenskou spodinou, ke které byli počítáni Židé, Cikáni, lazebníci, nevyhýbal se ani kontaktům se všeobecně opovrhovanými katy. Styk s těmito lidmi na společenské periférii, kteří měli blízko k tomu, co bychom dnes nazvali "lidovým léčitelstvím", mu umožnil proniknout ke konkrétním poznatkům, na kterých založil svoji léčbu. Že to byla léčba úspěšná i tam, kde selhávaly prostředky současné medicíny, nasvědčuje také množství jeho prominentních pacientů, mezi něž patřil například i známý německý humanistický spisovatel Erasmus Roterdamský či švýcarský tiskař a nakladatel Frobenius. S léčbou těchto "prominentů" je spojen i Paracelsův pobyt v Moravském Krumlově, kam byl povolán v roce 1537 k loži nemocného dědičného maršálka Českého království pana Jana z Lipé. Podařilo se mu ho vyléčit, ale netajil se tím, že onemocnění vzniklo "hýřivým způsobem života". V Moravském Krumlově Paracelsus pilně pracoval, dokončil tu třetí díl své knihy "Grosse Wundarznei" a první díl spisu "Astronomia magma".

Bohužel, léčba maršálkova syna Bertolda z Lipé, který trpěl nějakým očním neduhem, skončila tím, že po Paracelsově zákroku oslepl na jedno oko a manželka Jana ze Žerotína, která trpěla silnými bolestmi v podbřišku, po požití Paracelsova léku v křečích zemřela. Paracelsus byl nucen Moravu opustit a zanedlouho umírá za nevyjasněných okolností v Rakousku.

Posmrtná sláva

Paracelsus byl generačním souputníkem Georga Fausta (asi 1480 - 1540), který se rovněž zabýval medicínou, astrologií a alchymií. Pověst zázračného a nadpřirozených sil přecházela na oba doktory, byla ještě vystupňována fantazií lidu. Oběma bylo společné vypořádání se a zúčastňování s ostatními učenci tehdejší doby.

Konec obou je zahalen rouškou tajemství a hádankou. Paracelsus umírá překvapivě na vrcholu svého života jako chuďas, Faustova cesta se ztrácí v temnotě a o jeho konci víme jen ze zpráv, které se rozbujely až do smyšlenek, pověstí a fantazie," napsal ve své studii "Paracelsus v krásné literatuře" Jaromír Tesař. Faustovská látka ovšem již v roce 1587 vyzrála v onu slavnou ve Frankfurtu vytištěnou knihu "Historia von Dr. Johann Fausten", opřenou o ústřední motiv smlouvy s čertem a hrůzyplný konec hříšníka, jímž se humanizmus a renezance vrátily ke středověkému motivu "paktu s ďáblem".

Tak připadl větší díl posmrtné slávy Faustovi, ačkoli v nesmrtelném zpracování této látky, kterou je Goethův Faust, se hlavní hrdina daleko více podobá historickému Paracelsovi než Faustovi. Goethovo dílo však inspirovalo v roce 1835 anglického básníka Roberta Browninga k napsání dramatické básně "Paracelsus".

Prvé vydání sebraných Paracelsových spisů vycházelo v osmi svazcích v Basileji v letech 1589 - 1591 a je kompletně zastoupeno v zámeckých knihovnách na Křivoklátě a Mnichově Hradišti, jeho Astronomia magma se nachází v zámeckých knihovnách na Křivoklátě, Opočně, Českém Krumlově a ve Slavkově.

Nejbohatěji jsou Paracelsovy spisy zastoupeny v zámecké knihovně vybudované rodem Valdštejnů v Duchcově, která je od počátku minulého století uložena na zámku v Mnichově Hradišti. S Paracelsem se ale setkáváme i v zámeckých knihovnách Solca, Kunín, Nové Hrady v jižních Čechách, Mladá Vožice, Doksy, Roztěž a Chotěboř. Paracelsova Aechidoxa obsahující i jeho "okultní filozofii" vyšla ve Štrasburku roku 1574 a nacházíme je například v zámecké knihovně Herálec, jejich basilejské vydání z roku 1582 se nachází v zámecké knihovně Mnichovo Hradiště. Ve dvacátém století vyšla řada kritických vydání Paracelsových děl: 14 svazků Paracelsových sebraných spisů vydávaných v letech 1922 - 1933 v Mnichově se nachází v zámeckých knihovnách Budíškovice.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".