Nedělní rozhlasové pohádky to býval rituál. Tam byla ta pravá ezoterika, i když jsme ještě neměli žádné její vykladače. Pamatujete na pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel? Míval jsem ji nejraději. A jak k němu má přijít i jiný obyčejný človíček?

Obyčejně myslíme, že to může udělat jen někdo vyvolený či mimořádný. Někdy za to schováváme i svou pohodlnost. Kdepak. Všichni jsme obyčejní, všichni jsme měli stejnou "startovací čáru" a na nás záleží, co s tím uděláme. "Všecko si dělám sám", říkal Drtikol. Často jsem si stěžoval, že nemám dost "duchovních" schopností, znalostí či vloh atd., a hlavně času cosi "rozvíjet" či "prohlubovat". To bylo falešné. Nevěděl jsem ani, co bych vlastně chtěl "prohlubovat". Ani dnes to nevím, takže nic "neprohlubuju". Zbavil jsem se různých rádoby duchovních keců.

Každý ale víme o mnohém, co můžeme zlepšit, na co vynaložit námahu, co dělat pravidelněji, co poctivěji promyslet, jakou zbytečnost odložit… Když si člověk neváží toho poznání, které má, nedostane se mu vyššího. Práce na sobě, i s přijetím sebe, je ta nejtěžší. Ale jakmile se čehosi nedobrého či přebytečného vzdáme, hned nám za to dá Bůh desetkrát tolik.

Jde o to poznat se a přijmout, jací jsme, bez přikrášlování, ale i bez nervozity a netrpělivosti, spěchu či beznaděje, a pracovat trpělivě, s laskavostí k sobě i ke druhým, s ideálem před očima. Těch pádů bývá dost, ale když z nich nešílíme, tak z nich sílíme. Vše berme jako zkoušky, které nám Bůh staví do cesty, k jejich rozeznání a projití jimi. Někdy to štěstí až fetišizujeme a zapomínáme, že štěstí oceníme, jen když poznáme i bolest. I ke štěstí máme teď konzumní uživatelský vztah. Ale nezapomeňme: radost - v sobě, a proto nehledá. Bolest hledá své příčiny a cesty ven, vede k prohloubení a zcitlivění. Bolest proto otevírá mnohé cesty, které by radost nenašla.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".