Vesnice Prenden leží asi 50 kilometrů na sever od Berlína. Nic nenaznačuje, že by měla být něčím výjimečná. Kostel, hospoda, obchod, domky a kolem les a jezera. Všechno, jak tomu má na vesnici být. Co mě překvapilo, byl až nápaditý klid.

Právě v této vesničce bylo postaveno jedno z nejtajnějších zařízení proti atomové válce v bývalé Německé demokratické republice. Nejdůležitější obranný objekt proti zbraním atomovým, chemickým i biologickým.

Studená válka

Od začátku roku 1970 se stávalo nutností reagovat na nebezpečí doby. Kubánská krize na začátku 60. let minulého století zřetelně ukázala, že studená válka by se mohla stát horkou. Změna znamenala hrozbu vojenského vypořádání mezi světovými velmocemi. Původní dlouhé "časy varování" v délce kolem 30 minut, které odrážely časy nasazení raketových zbraní dlouhého doletu, se "parkováním" raket v bezprostřední blízkosti nepřítele scvrkly na 5 minut. Proti raketám vyslaným nepřítelem se nedalo v podstatě vůbec nic dělat. Let byl příliš krátký, než aby se nechaly sestřelit antiraketami. Co bylo možno udělat, bylo odpálit rakety na nepřítele a jít se schovat. Z těchto časů pochází přísloví – kdo první vypálí, žije déle, nebo je mrtvý až druhý. Dilema, ze kterého vyplývalo, že ten druhý už nemusí raketu vůbec vypálit. Aby se tak nestalo, vyhnal strach zbrojení na světě do neuvěřitelných výšek. Zbrojením bylo třeba přesvědčit nepřítele, že jeho útok by byl jeho posledním. Ke kompenzaci strachu patřila i stavba protiatomových bunkrů. Na štěstí pokračování studené války a její nebezpečné vyvrcholení lidstvo minulo. Na horkou variantu studené války se připravovalo i hlavní město NDR. Lépe politické vedení státu, Rada národní obrany. Projekční firma v Drážďanech začala plánovat stavbu protiatomového bunkru v 70. letech minulého století. První hození lopatou se uskutečnilo v roce 1978 a za 5 let přesně 13. 12. 1983 byl bunkr dokončen. Jeho "životnost" trvala do konce roku 1989.

Návštěvy nepovolaných

Bunkr s dřívějším označením 17/501 byl uzavřen od roku 1993. Uzavření bunkru se uskutečnilo ihned po využívání stavebního díla německým Bundeswehrem. Před uzavřením byly odstraněny nebezpečné látky a stavební dílo bylo dáno zčásti do původního stavu. V podstatě se to týkalo zařízení, pracovních prostorů, stolů, skříní a kancelářského vybavení. Bunkr sice nebyl funkční, ale byl k dispozici pro další záměry.

Asi v polovině roku 2002 byl vstup do bunkru ilegálně otevřen. V dalších měsících byl uzávěr znovu obnoven, ale už jen provizorně. Stejně rychle, jak byl uzávěr instalován, byl opět odstraněn. Zpráva se roznesla a do bunkru pronikali nejen zvědavci. O zařízení bunkru začali mít zájem především zloději. Jednalo se hlavně o měděné kabely a už tak "nemocné" technické zařízení se nájezdem zlodějů stávalo nepoužitelným. Od mnoha strojů a přístrojů byly demontovány určité díly, které pravděpodobně sloužily jako náhradní díly pro stejná zařízení, např. kancelářské zařízení. Odebrání částí strojů a přístrojů je udělalo zcela nepoužitelnými.

Bunkru hrozila totální devastace

Netrvalo ani rok a původní uzávěr byl opět překonán. Bylo jasné, že normálními prostředky není možné udržet bunkr před nájezdy zvědavců a zlodějů, a byly proto instalovány další dveře, které v případě nutnosti požadavku policie nebo hasičů byly vždy rychle přístupné a umožnily chytit případné zvědavce nebo zloděje při činu. Počet vloupání se snížil, protože se rozneslo, že policie mnoho zlodějů chytila přímo při činu. Sdružením berlínských bunkrů bylo dosaženo na asi 3 měsíce otevření bunkru pro veřejnost. Bunkr byl otevřen pro veřejnost do konce října 2008. U původního vchodu byla instalována "betonová" plomba, která bezpečně zamezí vstupu dalším návštěvám. Rovněž byl uzavřen vchod, který se používal pro návštěvníky bunkru od srpna do října 2008. Byl to vlastně ten zlodějský vchod. Museli jej otevřít "odborníci," kteří zřejmě znali plány bunkru a věděli o slabém místě zařízení.

Tři čtvrtě hektaru plochy

Stavební dílo stojí na 2,4 metru "tlusté" podlaze a má rozměry 66 x 49 metrů. Postranní stěny jsou silné 165 centimetrů. Celková plocha bunkru je více než 3 tisíce metrů čtverečních. Celá konstrukce je nesena 40 sloupy o rozměru 3 x 2,4 metru, které spotřebují 288 metrů čtverečních plochy bunkru. To je prakticky jedna desetina plochy bunkru. Ve třech podlažích je využitelná plocha kolem 7 500 metrů čtverečních, tedy asi 3/4 hektaru. Pro stavbu bunkru bylo spotřebováno 35 tisíc kubických metrů betonu, a to dobrého betonu s celkovou vahou 8 500 tun. Dnešní cena by se pohybovala kolem 2,5 milionu euro. Beton byl prokládán 8milimetrovými ocelovými pláty. Byla to v podstatě Faradayova klec, jež nedovolovala proniknout elektromagnetickému impulzu, který proniká při výbuchu atomové bomby dovnitř bunkru. Jednotlivé vnější stěny jsou silné necelý metr, což se zdá k ostatní mohutnosti jako nedostatečné.

Písková vrstva

Vrchní vrstva nad bunkrem je betonová s tloušťkou 4 metry. Dostatečná ochrana proti konvenčním zbraním, tedy bombardování klasickými bombami. Při přímém zásahu bránila poškození zařízení písková vrstva. Pak teprve následoval téměř metrový vlastní strop bunkru. Citlivé oblasti vnitřku, jako dispečerské stanoviště, byly uloženy na obrovských šroubových "pružinách" končících v tlumičích. Vycházelo se z toho, že zařízení musí být funkční i při explodující atomové bombě s náloží ekvivalentní 1 megatuny TNT, čili při explozi srovnatelné s dobrými padesáti atomovými bombami shozenými na Hirošimu. Atomové bomby pro větší účinek obvykle explodují nad zemí. Výbuchem se země nad bunkrem velmi rychle stlačí až o 40 centimetrů. Stlačení by se dělo zrychlením až 15 g, tedy 15násobným zrychlením zemské přitažlivosti. Jinými slovy věc nebo člověk vážící 100 kilogramů by vážil 1,5 tuny. Takové přetížení člověk nemůže přežít. Piloti stíhacích strojů jsou vystaveni přetížení kolem 2 - 3 g a kosmonauti kolem 5 g, ale ti jsou ve skafandrech, v oblecích, které jim pomáhají překonat takové přetížení.

Kamery Sony

Chránit se musely i stroje a přístroje uvnitř bunkru, které byly životně důležité pro jeho správný chod. Pružiny byly konstruované tak, že zachytily zrychlení a zredukovaly jen na 1 g. Neuvěřitelně "vymakaná" konstrukce. Z celkové plochy byla odpružena asi 1/6, čili asi 500 metrů čtverečních. Aby byla zachována možnost přežití i v případě delšího nutného pobytu bez přísunu životně důležitých komponentů zvnějšku, byl bunkr vybaven vším potřebným. Byla rovněž instalována nejmodernější spojová technika té doby, tedy 70. let minulého století. Telefonní ústředna byla na tehdejší dobu moderní. Reléový systém byl produktem firmy Robotron, tedy firmy NDR. Na její správnou funkci dohlíželo kontrolní zařízení západoněmecké firmy Bosch. Výrobci kamer, které sledovaly pohyb uvnitř, byly firmy Panasonic a Sony. A kontrolní funkce na dispečerském stanovišti převzalo zařízení americké firmy IBM.

Dekontaminace

Po vstupu do bunkru padne na návštěvníka stísněná nálada. Přes tapety a závěsy na vás dýchnou 70. léta minulého století. Na začátku vstupu byly na podlaze dvě čáry, zelená a červená. Normálně se chodilo po zelené. V případě nukleárního výbuchu a potřebném vstupu do bunkru platila čára červená. Na začátku červené čáry byla dekontaminační sprcha. Konečnou fází sprchy bylo sprchování po dobu 15 minut zcela studenou vodou. Proč? Aby se uzavřely póry na kůži. Potom následovala zkouška krve a v případě, že osoba nebyla kontaminována, mohla dovnitř. V opačném případě se sprcha opakovala.

Byl dotaz, co kdyby příslušná osoba druhé kolo, tedy sprchu odmítala? Odpověď byla sice překvapivá, ale pochopitelná. Tak se příslušné osobě snížil objem přiváděného vzduchu, a ta si už rozmyslela vzdorovat. Tak pravil průvodce.

Vymakané dveře

Na vstupu byly dvoje dveře, velmi masivní, uzavírané takovým kolem jako jsou na hydrantech. Jedny dveře měly chránit proti vysoké teplotě při explozi, která při výbuchu atomové bomby dosahuje přes 1500 stupňů Celsia. Při této teplotě už se "svařuje" ocel. Proto na doléhajících plochách mezi hranou dveří a "futrem", aby se ocel nesvařila, bylo hliníkové těsnění. Hliník při vyšší teplotě vytekl, ale dveře se nechaly otevřít. Druhé dveře už byly neprodyšné, aby zabránily proniknutí radiace do bunkru. Myslelo se i na případné netěsnosti bunkru. Po atomovém výbuchu byl v bunkru tlak, aby vzduch netěsnostmi unikal z bunkru, a nikoliv vzduch z okolí do bunkru.

Po atomovém výbuchu

Při atomovém výbuchu se na dispečerském stanovišti přestavil režim manuálně, nebo automaticky na "atomový výbuch". Dělo se tak zcela obyčejnou pákou, jako je rychlostní páka u automobilu. Ochranu před atomovým výbuchem zajišťovala docela obyčejná "šaltpáka". Páka se přestavovala ručně, nebo automaticky. Když jsem páku viděl, působilo to velice úsměvně. Bunkr se neprodyšně uzavřel a nastartovaly se dieselové motory, které zásobovaly prostřednictvím alternátorů veškerá zařízení elektrickou energií. Dieselových motorů bylo celkem pět. Požadovanou spotřebu elektrické energie pokryly tři dieselové motory s třemi alternátory, které vyráběly elektrický proud. Čtvrtý komplex byl jako záloha v případě, že by na některém komplexu bylo třeba provést pravidelnou údržbu. Pátý komplex, jak se vyjádřil průvodce, byl v podstatě luxus. Ale při atomovém výbuchu šlo o život, a tak to byl "rozumný" luxus.

Soběstačnost na 36 hodin

Dieselové motory měly palivo na celých 36 hodin, a nejen palivo, ale i vzduch. Po 36 hodinách bylo nutno napájení vzduchem přepnout na vzduch z okolí. Je pochopitelné, že to byl vzduch radiačně zamořený. To přece dieselovému agregátu nevadí. Vzduch po 36 hodinách pro dieselové motory byl filtrován klasickými filtry, protože radiace se snížila na míru, kterou už filtry zvládají. Lidé v bunkru měli k dispozici nadále vzduch ze zásobníku. Vzduch na dýchání je filtrován a znovu připraven k použití obyvatel bunkru. V případě, že bylo nutno provést opravu na dieselovém motoru v rozmezí prvních 36 hodin, uvede se dálkově do provozu čtvrtý, nebo pátý dieselový agregát.

V případě opravy dieselového motoru po 36 hodinách opravu provedl příslušný pracovník. Prostor od motorů opouští dveřmi, které vedou na vstup do bunkru za dvojité dveře rovnou do sprch. Prodělává stejnou proceduru jako při příchodu ze zamořeného prostoru.

Zplodiny hoření

Pak zbýval ještě problém se zplodinami hoření a chlazení. I to bylo zabezpečeno. Výfukové plyny se vedly do nedaleké teplárny, kde byl skutečný komín. Byla to falešná teplárna. Měla patřičný počet budov, a dokonce i skládku uhlí, která se časem měnila. Teplárna byla oficiálně vyrovnávací, a proto pracovala jen občas.

Tím komínem odcházely přefiltrované zplodiny hoření z výfuku dieselových motorů. A ta skládka uhlí? Ta se čas od času přeházela. Uhlí se schovalo a pak se zase jako nové objevilo. Byla to v podstatě perfektní kamufláž. Jeden požadavek zbývalo ještě vyřešit. Chlazení dieselových motorů. Teplá voda se vedla potrubím do nedalekého jezera a zpět se vracela jako ochlazená, a nebo se na chlazení brala voda přímo z jezera.

A zbývalo už jen vysvětlit okolí, proč voda v jezeře poklesla o 10 centimetrů a náhle v jezeře v zimě nezamrzá, když se tak dělo desítky let předtím. Vysvětlení? Na jezeře se provádí teplotní experimenty související s ekologií.

Spojení se světem

Telefonní spojení se provozovalo telefonem a vysílačem. První asi 4 kilometry šly zprávy po telefonním drátě. Nebyl to klasický telefonní drát, ale byl to kabel, který byl pod tlakem. V případě, že si někdo usmyslel dráty "napíchnout," poškodil tlak v kabelu. Tlak byl přísně hlídán. V případě, že technika oznámila napíchnutí kabelu, byl rozhovor okamžitě přepojen na neporušený kabel. Kabel končil v asi 4 kilometry vzdáleném lesíku, kde byla docela malá hvězdárna pro sledování meteoritů. Jako každá pořádná hvězdárna měla satelitní antény, v podstatě antény pro další předávání zpráv pomocí rádiového přenosu.

Pistole ano i ne

V bunkru se počítalo s tím, že stísněný prostor bude působit na jeho obyvatele. Proto nebylo uvnitř dovoleno nosit zbraně. Po vstupu do bunkru se odevzdávaly. To ovšem neplatilo pro každého. Klasičtí příslušníci museli zbraně odevzdat. V bunkru byla nejen Stassi, tedy Státní tajná služba NDR, ale podle průvodce i superstassi, několik vyvolených mezi vyvolenými, kteří zbraně neodevzdávali. Nevěřila superstassi klasické Stassi? To je otázka. Jak to ale vysvětlit jinak.

Konec za 14 dní

Bunkr byl schopen samostatně fungovat po dobu 14 dnů. Proč jen na 14 dnů? Co se mělo stát po 14 dnech? Počítalo se s tím, a to mělo být, jak se vyjádřil jeden z přítomných, když nás průvodce zkoušel proč jen 14 dní, podle Brežněvovy doktríny. Po 14 dnech se předpokládalo, že bude po válce. Vojáci socialistického bloku budou za dva týdny na pobřeží Atlantického oceánu. Válka skončila, obyvatelé bunkru vycházejí třeba i do zdevastované přírody, ale živí. V případě, že vojska socialistického tábora nedosáhla Atlantického oceánu do 14 dní, pak měli být "vyvolení" z bunkru evakuováni na bezpečné místo. Co by se dělo s ostatními, to je otázka. Sám Honecker navštívil bunkr jen jednou, a to jen asi na půl hodiny. Při odchodu se vyjádřil, "velmi působivé". Vyvolení, se kterými se počítalo, že budou ochráněni před atomovým výbuchem schováním v bunkru, si sem nemohli vzít svoje rodinné příslušníky. Ani u Honeckera se nepočítalo, že by si do bunkru vzal svoji ženu Margot. Pro rodinné příslušníky vedoucích představitelů Rady a vlády bylo počítáno s jiným zařízením, už ne tak bezpečným. Erich Honecker měl v bunkru svoje "apartmá". Nijak přepychově vybavenou pracovnu a ložnici. U ostatních se počítalo, že budou ubytováni po dvou.

Dva pohledy

Na bunker je možno dívat se ze dvou stran. Z politického hlediska to znamenalo, že byli vyvolení, kteří měli eventuální výbuch atomové bomby přežít, a ostatní měli smůlu.

Při pohledu na bunkr jsem jako technik musel ocenit technické provedení, realizaci myšlenek inženýrů a techniků.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".