Krajina v bezprostředním okolí proslulého italského jadranského letoviska Rimini je rovná a plochá, jako by ji v geologicky dávné minulosti také pokrývalo nedaleké moře. V horkém letním oparu působí vesnická stavení podél cesty dojmem spáče, kterého svou přítomností budíme z odpoledního neklidného spánku. Nečekaně rychle se před našimi zraky začínají zdvihat štíhlé a vytáhlé vrchy zakončené divokými skalami.

Krajina jako ze středověkých italských deskových oltářních maleb… Nacházíme se v oblasti Emiglia Romagna, která patřila papežskému státu. Ten zde dal nad vesničkou San Leo – v místě staré římské pevnosti strmě se tyčící na nedostupné skále – vybudovat pevnost, kterou Macchiavelli považoval za nejlepší ukázku vojenské architektury v Itálii a jež se stala Dantemu vzorem pro jeho Očistec. Pravým očistcem se však pevnost stala v 18. století, kdy byla proměněna v papežské vězení. V jedné z jejích zazděných kobek, téměř v těsném sousedství pokojů, kde měl v případě vážného ohrožení najít poslední bezpečné útočiště papež, zemřel hrabě Cagliostro. Byl prý uškrcen svým vězeňským strážcem, když se k papežskému státu od severu blížila francouzská revoluční vojska, z obavy, aby jimi Cagliostro, ve Francii stále ještě velmi populární, nebyl osvobozen. Dnes jsou cely, ve kterých byl Cagliostro po čtyři roky vězněn, přístupny veřejnosti, v jednom ze sálů pevnosti je výstava věnovaná jeho osudům a nalezneme zde i diplom, kterým před pár lety svrchovaný velký komandér a velmistr Velké italské lóže Luigi Danesin povýšil Cagliostra in memoriam do 33. stupně skotského ritu starého a přijatého.

"Pozoruhodný padouch"

Cagliostro byl ve své době, řečeno dnešními slovy, "mediální hvězdou" a z toho také vyplývá rozporuplné hodnocení jeho osobnosti. Když se ocitl ve spárech inkvizice, sepsal jeden z inkvizitorů, kteří ho vyšetřovali, Cagliostrovu "biografii", jež se stala východiskem pro většinu Cagliostrových životopisců, kteří ho vesměs popisují jako darebáka, padoucha a podvodníka. Měli bychom se však spíše zamyslet nad tím, jak mohl být na sklonku 18. století, v době "věku rozumu", k smrti odsouzen někdo, komu nebyl prokázán žádný kriminální čin, jenom proto, že se pokusil v Římě založit zednářskou lóži. Zachovala se i zajímavá svědectví některých proti Cagliostrovi nepřátelsky naladěných současníků, kterým však nelze upřít snahu o objektivitu. Například baronka D’Oberkirch popisuje Cagliostra takto: "Zatímco nebyl skutečně hezký, jeho tvář patřila k nejpozoruhodnějším, které jsem kdy viděla. Především jeho oči. Byly nepopsatelné, s nadpřirozenou hloubkou – celé jako oheň a současně led. Současně vás přitahoval a odpuzoval, vyvolával ve vás strach a současně vás podněcoval k nepřekonatelné zvědavosti."

Cagliostro o svém životě, pravém jménu, místě narození a rodičích nikdy nemluvil. Goethe navštívil Cagliostrovu rodinu žijící v bídných podmínkách na Via Terra delle Mosche v Palermu a pocítil soucit s poměry, ve kterých žila Cagliostrova matka a sestra v době, kdy byl Cagliostro propuštěn z Bastily; zde byl vězněn v souvislosti s "náhrdelníkovou aférou", která k sobě poutala pozornost celé Evropy. Někteří Palermští byli názoru, že podle podobizny Cagliostra poznávají jistého Josefa Balsama narozeného v jejich městě a upozornili Goetha na jednoho právníka, který prý sestavil Balsamův rodokmen. Goethe právníka navštívil a pořídil si opis rodokmenu. Podle něj se Cagliostrův praděd z matčiny strany jmenoval Matteo Martello a měl dvě dcery, z nichž jedna se vdala za Josefa Cagliostra z vesnice La Noary, vzdálené osm mil od Messiny. Goethe uvádí, že v Messině v jeho době žili ještě dva zvonaři téhož jména. Cagliostro tedy podle Goetha užíval v cizině jméno po svém prastrýci. Pocházel ale z linie první dcery provdané za Josefa Bracconieriho, jejichž jedna dcera se provdala za syna palermského tkalounkáře Antonína Balsama, který asi byl židovského původu. Jeho syn Petr Balsamo, Cagliostrův otec, udělal bankrot a zemřel ve svých pětačtyřiceti letech.

Výtečný léčitel

Cagliostro měl značné znalosti farmacie a dnes bychom ho označili za proslulého léčitele. Svým léčitelským uměním oslňoval téměř celou Evropu, některými byl uctíván, další ho považovali za podvodníka. Po Evropě zakládal lóže tzv. egyptského zednářství, do kterých byly přijímány i ženy, což je dodnes ve svobodném zednářství poměrně málo obvyklé. Současně poskytovaly tyto lóže velký prostor pro šíření tzv. hermetických, tajných nauk – v protikladu k humanitářsky orientovanému většinovému mužskému zednářství.

Poté, co založil několik lóží egyptského zednářství v Německu, vydal se Cagliostro do Mitavy, hlavního města Kurlandského vévodství. Vůdčí duch mitavské zednářské lóže "Zu den drei gekrönten Schwertern", říšský hrabě Friedrich von Medem, který se od mládí zabýval alchymií, přijal Cagliostra s otevřenou náručí. Cagliostro byl požádán, aby neprodleně předvedl své výjimečné schopnosti. Výzvu odmítl s tím, že takové věci se nedělají jen pro uspokojení něčí zvědavosti. Výsledkem bylo, že část bratří na něho začala pohlížet jako na člověka s nadpřirozenými schopnostmi, zatímco někteří ho pomlouvali jako šarlatána. Aby rozptýlil jejich pochybnosti, předvedl jim Cagliostro alchymistickou a magickou operaci. V symbolicky vyzdobené místnosti se sešli bratři ochotní založit lóži egyptského zednářství, bez mečů a jakýchkoli kovových předmětů. Místnost byla spojena s menší sousední místností, kde byl umístěn stůl s bílou přikrývkou. Na stole byly na trojúhelníkovém půdorysu umístěny nádobka s čirou vodou a dvě světla. Před nádobku uvedl Cagliostro, oděný v roucho Velmistra řádu, malé dítě, načež uzavřev dveře se odebral do místnosti, kde byli shromážděni bratří. Potom byly dítěti dávány otázky, na které odpovídalo, zírajíce do nádobky naplněné vodou. Cagliostro, jak vidíme, používal při svých operacích jako médium malé děti, což se shoduje s evokacemi, které popisuje slavný český egyptolog František Lexa ve své knize Čarodějnictví v Egyptě.

Náhrdelníková aféra

Mezi Cagliostrovy obdivovatele patřil i kardinál Louis-René Rohan (1734 - 1803), jeden z čelných představitelů francouzské zednářské obce. Cagliostrovi Rohan zařídil v Paříži honosný dům se zvláštním rituálním egyptským sálem. Současně se ale Cagliostrovi známost s mocným ochráncem stala osudnou v souvislosti s propuknutím tzv. "náhrdelníkové aféry" francouzské královny Marie Antoinetty a prince Rohana. Princ z vedlejší královské větve, kardinál Rohan, nalétl skupině podvodníků, kteří mu namluvili, že získá srdce francouzské královny a sestry rakouského císaře Josefa II. tím, že jí daruje briliantový náhrdelník nesmírné ceny. Samolibý princ – kardinál Rohan utrpěl nejen ostudu, ale musel opustit Francii.

V procesu s aktéry "náhrdelníkové aféry" se ocitl i Cagliostro. Cagliostrův dům byl prohledán, všechny balzámy a léčivé byliny vyházeny a Cagliostro i jeho žena byli uvězněni. Po devíti měsících byl Cagliostro osvobozen. Jásající dav Pařížanů ho přijal s voláním: "Ať žije Cagliostro!" Již nazítří však byl Cagliostrovi doručen tajný příkaz francouzského krále, aby do tří týdnů opustil Francii. Cagliostro odcestoval do Londýna, kde vydal v červnu roku 1787 provolání k lidu Francie. Vystoupil v něm proti královské moci a předvídal, že brzy ve Francii vypukne revoluce, ve které lid zboří Bastilu a popraví krále. Současně se již od roku 1787 začaly v tisku objevovat články pomlouvající Cagliostra jako šarlatána. Cagliostrova popularita začala po zveřejnění těchto pamfletů prudce klesat, začali se hlásit věřitelé a žádat o okamžité zaplacení směnek. Cagliostro odcestoval do Vídně, zde mu však bylo zakázáno léčit. Nakonec se spolu se svou ženou vydal do Itálie. Ačkoli byl varován, usadil se přímo na území církevního státu. V Církevním státě se šíření zednářství stíhalo smrtí. Cagliostro byl v okamžiku, kdy se zde pokoušel založit zednářskou lóži, zatčen a vsazen do vězení v Andělském hradě v Římě. Byl odsouzen k smrti za to, že se pokusil založit v Římě zednářskou loži a za opisování a rozšiřování spisu o egyptském zednářství. Papežská milost mu sice zachránila život, ale o čtyři roky později, 26. srpna 1795, umírá Cagliostro ve vězení San Leo.

Cagliostro a Casanova

Proces s Cagliostrem byl sledován celou Evropou. Daleko od Itálie, v chladných Čechách vydal jiný známý Ital Giacomo Casanova francouzsky psané drobné dílko "Samomluva myslitelova", které je kritikou Cagliostra. Zdá se, že Casanova svým odmítavým stanoviskem ke Cagliostrovi chtěl ukázat, že sám dobrodruhem ve špatném slova smyslu není a nikdy nebyl. Po bouřlivě prožitém životě šedesátiletý Casanova nalézá svého posledního příznivce v českém pánu Karlu hraběti Waldstein-Wartenbergovi, majiteli panství Duchcov, císařském generálovi a svobodném zednáři. V zátiší duchcovského zámku stárnoucí dobrodruh prožívá posledních třináct let svého života, naplněných intenzivní literární činností. Vydání svého nejúspěšnějšího díla, proslulých Pamětí, se Casanova již nedožil. Jedno z nejúspěšnějších děl memoirové – a také erotické – literatury všech dob vyšlo poprvé v Brockhausově vydavatelství mnoho let po autorově smrti. Ve stínu proslulých Pamětí zůstává množství knih i krátkých studií, které Casanova na naší půdě napsal a ve kterých se zabývá otázkami politickými a ekonomickými, zajímal se i o problematiku kvadratury kruhu a o otázku zdvojení krychle a je autorem prací o těchto matematických problémech, které vzrušovaly jeho dobu. Jak konstatoval u příležitosti výstavy konané k výročí Casanovovy smrti uspořádané v roce 1998 Národním muzeem jeden z italských historiků, máme v postavě Casanovy před sebou "italského intelektuála, který hledá uplatnění mimo území své upadající vlasti". Přesto byl Casanova řazen mezi dobrodruhy a šarlatány své doby po bok právě Cagliostrovi i záhadnému hraběti Saint-Germainovi. Oba znal osobně, seznámil se s nimi na svých toulkách Evropou.

Konec slavného alchymisty

Je-li v "Samomluvě myslitelově" Casanovův názor na Cagliostra poměrně shovívavý, nelze tvrdit totéž o jeho poměru k Saint-Germainovi, o kterém hovoří jako o špiónovi, podvodníkovi a šarlatánovi. K vytvoření legendy o muži, který byl záhadou již svým současníkům, přispěl nemálo i brněnský rodák, přítel Saint-Germaina a Giacoma Casanovy a jeden z nejvzdělanějších mužů Moravy osmnáctého století, Maxmilián Josef hrabě Lamberg. Autor řady vydávaných knih se sám zabýval kabalou a alchymií, k jeho zájmům patřily matematika, fyzika a literatura. Především ho však zajímali lidé, kteří byli něčím pozoruhodní. V roce 1769 neklidný duch a zvídavost ženou Lamberga na cesty po Itálii, Korsice a severní Africe. Dojmy ze svých cest uložil v "Zápisníku světáka", ve kterém vypráví i o "čaji Saint-Germaina", zázračném elixíru mládí, který užit jednou z urozených dam způsobil proměnu této ženy v embryo. Pod dojmem dnešních znalostí o účincích halucinogenních látek nelze vyloučit, že "čaj Saint-Germaina" byl schopen vyvolat stavy rozšířeného vědomí podobné těm, s kterými dnes pracuje transpersonální psychologie. Skutečná životopisná data týkající se hraběte Saint-Germaina jsou velmi sporá a nespolehlivá. Proslýchalo se, že je synem posledního sedmihradského knížete Františka II. Rakoszy, vůdce neúspěšného protihabsburského povstání. O prvé polovině života Saint-Germaina nevíme nic. Údajně podnikl daleké cesty po Indii a Dálném východě, kde se seznámil s tajemstvím přípravy zázračného elixíru. Účinkům tohoto elixíru se přičítala jeho dlouhověkost – Saint-Germain na otázky po svém stáří odpovídal vyhýbavě a nesnažil se vyvracet legendy, které čas od času hovořily o jeho nesmrtelnosti. Hvězda hraběte Saint-Germaina začala stoupat po roce 1758 ve Francii. Přízní Madame Pompadoure se dostává do nejbližšího okolí krále. Saint-Germain nepatří k alchymistům starého ražení, kteří se snaží přeměnit obyčejné kovy ve zlato. Bohatství se dá dosáhnout jinou cestou a Saint-Germain králi nabízí tajné prostředky na výrobu barev a barevných látek. Na zámku Chambourg mu král poskytl místo k práci a Saint-Germain se stává jedním z nejbohatších mužů doby. Později se však Saint-Germain, zvyklý na život na vysoké noze, pomalu ocitá bez prostředků, jeho jméno začíná ztrácet dobrý zvuk a sám se cítí unaven životem a touží po odchodu do ústraní. Pod jedním z mnoha jmen, která v životě vystřídal, nachází jako "alchymista" útočiště u dvora hessenského prince. Když princ konečně odhalil totožnost svého alchymisty, cítil se podveden, ale životem zklamaného a melancholii propadlého stárnoucího muže nevyhnal.

Saint-Germain zemřel roku 1784 v městečku Eckenfördu v chudobě a zapomenut, jak se na alchymistu sluší a patří. Testament, který po sobě zanechal, obsahoval i seznam "tajných prostředků", mezi nimi byly uvedeny především receptury na přípravu barviv hedvábí a bavlny, receptury na zušlechťování kovů a odstranění kazů vzniklých při broušení diamantů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".