Je to sice divné, ale čím jsem starší, tím raději vařím. Ze všeho nejradši vařím v domečku ve Slezsku, kde je velká kuchyň s pořádným pracovním stolem, kde je křeslo, na kterém sedí panímáma se psem, a kde mám ty nejlepší domácí pomocníky (míněno stroje). Navíc je při vaření pohoda, protože kočky jsou nahoře a nekontrolují každý kus masa, který strkám do hrnce, a nevyžadují vzorek. Pes se sice dívá smutně a očima prosí tak, že by mu mohl každý zkušený žebrák závidět, ale naštěstí je Elinka dost vybíravá a to, že by kradla ze stolu, rozhodně nehrozí. Jak ale říkával ve svých pamětech Jaroslav Seifert, musím to vzít od začátku.

Mám kamarádku, která je majitelkou obchodu se hříšně krásnými (neboť designovými) a hříšně drahými kuchyňskými doplňky. Kdysi dávno jsem tam viděla kuchyňský robot krásné vínové barvy se spoustou nástavců, nožů a jiných aparátů. Jeho cena však dost výrazně přesahovala mé finanční možnosti, a proto jsem usoudila, že bude lepší, když si ho nechám jako nesplněný sen do některého z dalších životů. Když mi však v lednu kamarádka zavolala, že má novoroční slevu, která se vztahuje na veškeré zboží, zpozorněla jsem. Když mi pak pověděla, že můj krásný mixér schovala do kanceláře pod stůl, aby si ho nikdo jiný nekoupil, vyloženě jsem roztála. Když navíc slíbila, že mě i s mixérem doveze až před dům, abych s tou krásou nemusela cestovat MHD, povolila jsem. Mixér byl můj, a když jsem si k němu ještě přikoupila pasírovač, s jehož pomocí budu vytvářet kečupy a marmelády, nadšení nemělo konce. O tom, co je to fenomén slow cooking, jsem se dočetla ani nevím, zda na internetu, nebo v nějakém specializovaném časopise, věnovaném dobrému žrádélku. Jde v podstatě o to, že se každé jídlo má vařit pomalu, jako za časů našich babiček a prababiček. Heslo pomalokuchařů (uznejte, že je to hezký český termín) zní: "Všechno má svůj čas!". V sobotu 13. června tohoto roku jsem se rozhodla, že podle jednoho z výše uvedených časopisů upeču tvarohovou bábovku, čímž zabiju dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé bude bábovka, kterou podám k odpolední kávě pod hruškou, a zadruhé vyzkoušíme nový mixér. K uvedení stroje do chodu jsem si vzala svého drahého muže, který se na mixér hned vrhl a začal ho dávat dohromady a uvádět do chodu. Povedlo se. Nasadili jsme nůž, který – jak jsme usoudili – se na míchání těsta hodí (připomínal hrabici na konci odrápkovanou) a spustili stroj. Stroj začal míchat, ale do těsta, vhodného na bábovku, měla hmota ve stroji daleko. Na hrabici se vytvořila koule z másla a tvarohu, kterou jsem s příslušným zvukomalebným komentářem čas od času seškrabovala do mísy. Nic moc to nebylo. Následně jsem přidala všechno, co bylo potřeba, takže se přece jen vytvořilo něco, co by se dalo považovat za těsto. S úlevou jsem to přendala do kameninové pečící formy (nezapomeňte, že jsem vařila pomalu a tak, jak se má) a zaklela jsem tak, že by se ode mě i tetovaný námořník poučil. Na stole totiž ležel nedotčený sáček s práškem do pečiva a zlomyslně se na mě šklebil (nevěřte tomu, že se mlčenlivé věci šklebit nemohou. Mohou! A jak!). Se zaťatými zuby jsem obsah z formy přelila zpátky do mísy, přihodila prášek a zamíchala. Následně jsem expresní rychlostí vymazala a vysypala strouhankou silikonovou formu známé značky, do ní přelila obsah mísy a vrazila do trouby. Začala jsem utírat stůl, hovořila o tom, jak je celý mixér k ničemu, protože ve svém starém ručním, koupeném za tři stovky v Těšíně na burze, bych to měla hotové už dávno a podobně – a najednou jsem ztuhla. V míse stroje se totiž nacházel pruh papíru, který jsme bez prohlížení vyndali a položili na stůl. Na něm se nacházely vyobrazené různé laskominy a nože, které se k jejich přípravě používají. V tu chvíli jsem strnula. Na míchání těsta jsem nepoužívala nůž, který jsem měla, ale hrabici, která je určena ke šlehání sněhu. Nejsem člověk nepřející, a proto jsem se o svůj poznatek podělila se svým technicky založeným manželem. Když řeknu, že nebyl hodně rád, je to jen slabý odlesk blesku, který se mu najednou objevil v očích. Mezitím se v silikonové formě renomované firmy pekla patřičnou dobu bábovka. Když jsem ji vytáhla a vyzkoušela špejlí, vypadalo to naprosto skvěle. Na špejli vlhké drobky neulpívaly, takže jsem formu vytáhla, nechala vychladnout, posléze vyklopila – a myslela, že padnu. Nechápu, jak je to možné, ale bábovka byla nahoře upečená a ve středu tekutá, což je stav, který je žádoucím u muffinů, ale u bábovky nikoliv. Když jsem se pak později podívala do toho, jak to stojí na nebi, zjistila jsem, že se k úžasné konjunkci, kterou tvoří Jupiter, Neptun a Chiron, která s lidmi opravdu činí psí kusy, přibližuje ještě i Luna. Sama mám toto stelium v trigonu na Merkura a v opozici na Pluta. V době, kdy jsem navíc se vším tímto protivenstvím osudu zápasila, se denní ascendent pohyboval koncem Lva a Pannou, kde přecházel přes velmi pomalu se pohybujícího Saturna, který se koncem května otočil do přímého chodu a který se teď, kdy píšu tyto řádky, teprve rozhoupává k akci. Na to, abych vám po mém bláznivém dopoledni dávala nějaké mravní naučení, se opravdu necítím. Když však přijde odpoledne a bude alespoň trochu hezky, uděláme si kávu a pokusíme se k ní ukrojit i kus výše uvedené bábovky. Pokud se bude dát jíst, bude to v pořádku… a pokud nebude, máme za plotem olšinu, kde žije spousta různé zvěře, která po něčem, co odpadne z našeho stolu, s chutí natáhne pařát, spár i dráp.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.