Většina z nás může najít své kořeny na venkově a předkové se v bližší nebo vzdálenější minulosti zabývali zemědělským hospodařením. Po revoluci byla obnovena pozemková držba z doby samostatného hospodaření a mnozí z nás, stejně jako předkové, jsou vlastníky půdy.

Málokdo si uvědomuje skutečnou hodnotu tohoto dědictví. Nezdědil totiž pouhý pozemek. Zdědil půdu, která je nositelkou života.

Bez úrodné půdy by naši předkové nepřežili, a proto si jí vážili, bez dostatku úrodné půdy si sotva dokážeme představit přežití lidí v budoucnosti. Půda má výjimečné vlastnosti. Hostí v sobě nepředstavitelné množství živých organizmů, které si vzájemně pomáhají. Jedině půda umožňuje existenci suchozemských rostlin, které nám poskytují krásu i užitek v podobě potravin, dřeva, textilních vláken, obohacují vzduch kyslíkem a vlhkostí, vytvářejí přitom příjemné klima bez teplotních extrémů. Tam, kde není vegetace, střídá se nesnesitelné vedro a chlad. Půda zadržuje vodu v množství, které se blíží jejímu objemu, a jako houba ji v případě přebytku pomalu upouští. Funguje spolehlivěji než přehradní nádrže. Bez ní bychom žili v neustálém střídání sucha a povodní.

Půda je zázračná hmota a dřívější ekonomové (fyziokraté) právě v ní a v zemědělské práci viděli jediný zdroj růstu národního bohatství.

A touto půdou lidé u nás v současné době téměř pohrdají. Rádi se jí zbaví, prodají ji za cenu pouhého pozemku. Pozemku, který, zbaven života, pokryt asfaltem nebo štěrkem, bude krátkodobě sloužit pro libovolný účel.

Chápete ten rozdíl? Na půdě, věčné nositelce života, která vznikala mnoho tisíciletí, oceňujeme jen její plochu.

Půda nám byla dána...

Není to tak docela pravda, půdu si člověk tisíce let bral od přírody. Odebíral si ji od přírody tak intenzívně a drasticky, že v některých krajích obdělávané pozemky a urbanizované plochy pokrývají veškerou plochu. Půdu si člověk bral od přírody z původních, většinou biologicky bohatších ekosystémů (u nás vesměs les). Vedla ho k tomu existenční potřeba uživení. Když se stalo, že díky mechanizaci, šlechtitelství, agrotechnickým postupům nám k uživení stačí menší plocha, není to důvod k jejímu znehodnocení a zneužívání. Půdu, kterou pro hospodaření nepotřebujeme, bychom měli vrátit tam, odkud jsme ji vzali, tedy přírodě. Musí ji s námi sdílet množství ostatních tvorů.

Dva aspekty v současné době u nás a v Evropě vůbec vedou k nadbytku zemědělské půdy.

Na jedné straně je to důsledek vědeckotechnického pokroku, který šlechtitelstvím a agrotechnickými postupy radikálně zvýšil výnosy. Zemědělské technologie přinesly negativní dopad jako zvýšenou erozi na zcelených pozemcích, zamoření půdy nežádoucími látkami, nadměrné zhutnění těžkou technikou. I s těmito vlivy si technologie pravděpodobně poradí, přesto by měla platit předběžná opatrnost. Negativním směrem mohou působit i klimatické změny (kvůli většímu suchu mohou klesat výnosy, kvůli častějšímu výskytu přívalových dešťů může narůstat eroze, která znemožní obdělávání svažitějších pozemků nebo si vyžádá větší podíl protierózních mezí a slunolamů).

Druhý trend je stoupající dovoz zemědělských produktů, především z chudších zemí. Může se zdát, že vlastně v našich podmínkách není výnosné vůbec se zemědělství věnovat, a to téměř v celé Evropě. Ekonomický potenciál máme takový, že s výhodou můžeme průmyslové produkty a technologie směňovat za zemědělské výrobky z chudých zemí. Z krátkodobého a čistě ekonomického hlediska se to zdá oprávněné, dlouhodobě je to velmi nebezpečné. Výrobní prostředek, tedy půda, je velmi těžko nahraditelný a při politicko-ekonomických výkyvech není cesta zpátky. Zatímco továrna se dá postavit, zbourat a přestavět, půda se na jednou zabetonovaná místa vrací velmi těžko. Přitom zvrat dnešního politicko-ekonomického stavu se mi zdá pravděpodobný ve velmi krátké době. Dokonce nutný. Již dnes se v mnoha částech světa potravin nedostává. Přitom i nejchudší země mají prvotní zájem nasytit své obyvatelstvo. Jejich ekonomické posílení zákonitě přinese větší potřebu potravin, budou vyvážet cokoli, jen ne potraviny, které nutně potřebují. Přitom díky erozi, suchu a urbanizaci u mnoha především tropických a subtropických (pouštních) zemích jejich schopnost uživit své obyvatelstvo spíš klesá. V průběhu jedné generace se může stát, že z opomíjené a nevýnosné činnosti, jako je zemědělství, se stane činnost mimořádně výnosná a exportní. Zatímco průmyslové kapacity i intelektuální činnost se v globalizovaném světě mohou velmi rychle stěhovat, množství úrodné půdy je velmi limitované. Máme to štěstí, že jí máme ve střední Evropě dosud dostatek, její úrodnost je při vhodném obhospodařování dlouhodobá a netrpíme ani nedostatkem vody, která je druhým předpokladem dobré úrody. Půdy v Evropě patří k nejúrodnějším na světě. Při pouhém pohledu na družicovou mapu světa poznáme, že to zdaleka není běžné. Rozsáhlé oblasti trápí sucho, degradace půd, zasolování, sesuvy, větrná eroze a časté záplavy.

Pokud tento potenciál promrháme v historicky nepatrné době, čeká nás velmi nejistá budoucnost závislá na nepřízni jiných částí světa

Zdá se, že trh sám o sobě je schopen ocenit jen okamžité, nikoli trvalé hodnoty. Účinnou ochranu půdy může zajistit jen státní regulace. Zvýšení odvodů za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, které nyní projednává parlament, je krok správným směrem, avšak nedostatečným. Hodnota odnímané (rozumějte trvale zničené) půdy musí být srovnatelná s jejím výnosem v řádu tisíciletí a musí být zohledněny její funkce vodohospodářská, klimatická a estetická.

Jiným ekonomickým nástrojem by mohla být výrazně odstupňovaná daň z pozemků podle jejího využívání. Ze zastavěných a zpevněných ploch by měla být daň nejvyšší, u travnatých ploch, ať ve formě luk, zahrad nebo hřišť, i u orné půdy, by se radikálně snižovala, a lesy a jiné hodnotné ekosystémy by mohly být oceněné negativní daní.

Pokud v sobě stát nenajde dostatek moudrosti, aby půdu na svém území účinně chránil, můžeme jen doporučit soukromým vlastníkům, aby oni mysleli víc na budoucnost a byli moudřejší. Půda je totiž jeden z mála hmotných statků, který časem neztrácí hodnotu, a to ani když se do ní nevkládá energie.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.