Každý čtvrtý Čech může nalézt ve své rodině legionáře. Známe jednotky bojující na italské, francouzské a ruské frontě. Většina z nich ale bojovala na různých místech ohromného ruského prostoru. Domů se vrátilo více jak 60 000 ruských legionářů

Dějiny Evropy 20. století se na příkladu jednotlivců jeví jako dějiny zvláště šílené. Mnozí si museli připadat jako na houpačce. Známe tisíce případů, kdy hrdinové druhé světové války po návratu do vlasti během několika let byli arestováni a mnozí z nich zahubeni. Celé rodiny evropských Židů byly systematicky vyhlazovány v koncentračních táborech. Političtí protivníci byli umlčováni popravami, v lepším případě vězením. Celé to ovšem začalo první světovou válkou, která jako by spustila hráze morálních zábran a mimo jiné urychlila politický vývoj Ruska. Tam také vznikla první diktatura tohoto století – proletářská.

Také našinci se nevyhnuli důsledkům sarajevského atentátu na rakouského následníka trůnu. Po vypuknutí války rukovaly celé ročníky, které byly nasazovány na srbské, italské a ruské frontě. Většina z nich nesdílela nadšení a neměla víru v rakousko-uherský celek, kde české země byly přehlíženy, byť tvořily průmyslově nejrozvinutější jeho část. Populární myšlenka panslavizmu, šířená od druhé poloviny 19. století, v mnohých pak probouzela nechuť střílet na bratra Rusa či Srba.

Od myšlenky k činům bývá někdy jen krůček, a tak registrujeme od sklonku roku 1914 četné přeběhy jednotlivců, ale též celých jednotek, které padly do ruského zajetí. Celkem se uvádí počet 150 000 zajatců, kteří byli internováni v zajateckých táborech na Ukrajině a evropském Rusku. Většina z nich byla nasazena na práce v zemědělství, průmyslu nebo na opravách poničených komunikací. Zklamáním pro mnohé bylo odmítavé stanovisko ruské strany k požadavku bojovat po boku české družiny a později čsl. brigády proti rakouským a německým jednotkám. V hlavním ruském vojenském štábu totiž panovala nedůvěra, kterou rozptýlila až naše brigáda u Zborova (2. 7. 1917), jež zde zaznamenala pozoruhodné vítězství, a kde poprvé naše pluky bojovaly pohromadě. Také ovšem bojovaly proti dvěma českým plukům na straně rakouské, které se během Kerenského ofenzivy na tomto úseku fronty právě nacházely.

Následná změna stanoviska ruského velení potvrzená Kerenského rozhodnutím o náboru československých zajatců do čsl. brigády znamenala během léta 1917 příliv kolem 25 000 zajatců-dobrovolníků. Z nich pak vznikla v Borispolu (východně od Kyjeva) II. Čsl. divize s pluky č. 5, 6, 7, 8 a byla též doplněna I. Čsl. divize na čtyři pluky. Nábor dobrovolců pak pokračoval po celý rok 1918 a byl zastaven až začátkem roku 1919, neboť panovala obava, že noví zájemci mohou být až příliš ovlivněni bolševizmem, či přílišnou vypočítavostí. Pozdější armádní sbor čítal tři divize s celkem dvanácti pluky.

Život v legiích

Byl strastiplný, plný nástrah a nepřehledných situací postihujících jak velitele, tak prosté vojíny – střelce. Z osudů mnoha mohu uvést jeden – příběh mého dědečka, četaře Václava Černého, kterého jsem sice nepoznal, ale o kterém jsem se dozvěděl v nedávné době z historických pramenů řadu podrobností. Byl zajat na Ukrajině u obce Kolky v říjnu roku 1915. Prošel zajateckými tábory na Ukrajině, aby vstoupil v Borispolu (25 km východně od Kyjeva) dne 11. 7. 1917 do služeb 8. Střeleckého pluku – Slezského. Tento pluk byl právě vytvořen a začal prodělávat výcvik, přičemž již koncem roku vykonával v Kyjevě strážní službu uprostřed občanské války nastartované petrohradskou říjnovou revolucí. Poté musel opustit Ukrajinu kvůli razantně postupujícím německým jednotkám, které již nemohly být zadržovány samovolně se rozpadajícími ruskými vojsky morálně rozloženými bolševickou agitací.

A tak nastala pro všechny naše legionářské jednotky anabáze, když se všechny začaly posouvat na východ, aby zformované mohly vzdorovat na nové východní frontě vojskům ústředních mocností. Jaké rozčarování jim ale přinesl pak Brest-litevský mír, jenž znamenal konec tohoto cíle. Smysl jejich dalšího trvání hned ale nahradila myšlenka prosazovaná Československou národní radou (ČNR) v čele s T. G. Masarykem, aby všechny jednotky byly co nejdříve přesunuty na západ Evropy – na francouzskou frontu. Tento plán se také začal hned realizovat, a tak v květnu 1918 se až do dálného Vladivostoku přesunulo po sibiřské magistále 15 000 legionářů. S nimi také Václav Černý – příslušník 4. roty 8. pluku, když během šesti týdnů urazil s ešelony (rozuměj vlaky) dráhu od Kyjeva přes Penzu, Omsk, Irkutsk až do Vladivostoku dlouhou více než 8 000 kilometrů.

Lodě pro přepravu vojáků však stále nepřiplouvaly, zato přibývalo hojně konfliktů kolem Penzy a Čeljabinska s bolševiky. Agresivní postup Trockého proti našim legiím požadující jejich úplné odzbrojení s následnou integrací do vznikající Rudé armády, mimochodem podporovanou českými komunisty a zběhy z našich legií (jedním ze zběhů byl např. spisovatel Jaroslav Hašek), zdvihl u našich vojáků vlnu odporu. Přestože spojenci (Francie a Anglie) v tu dobu podporovali myšlenku odzbrojení, usnesli se vojáci legionářského sjezdu konaného v květnu právě v Čeljabinsku, také na základě zachyceného telegramu Trockého o likvidaci každého českého legionáře přichyceného s puškou v ruce na magistále, o přesunu do Vladivostoku se všemi zbraněmi a vlastním pořádkem. Kupodivu právě toto rezolutní rozhodnutí a následná jasná vítězství našich v Povolží nad bolševiky, rozhodly o započetí intervence spojenců. Ti své rozhodnutí opírali také o sílící ruskou opozici.

A tak se vynořuje další cíl pro ruské legie – držet bolševická vojska na uzdě u Volhy, než z východu dorazí vojska spojenecká. Naše pluky byly nasazeny na severouralské frontě, kde po boku ruských vojsk dobývaly strategický Ural. Mimochodem celé této frontě velel český generál Gajda. V listopadu zde byl nasazen u Nižného Tagilu v rámci 8. pluku také Václav Černý, když předtím dobýval od rudých Vladivostok, Nikolsk Usurijsk a překonal v ešelonech směrem na západ stejnou trasu, tentokráte o něco kratší – cca 7 000 km. Se svým plukem také dobyl v prosinci Kungur, když předtím byl povýšen na šikovatele.

Boje našich vojsk na uralské frontě, kde panovaly až 45 stupňové mrazy, trvaly do února 1919 a byly úspěšné. Následně byli naši vyčerpaní vojáci nahrazeni ruskými a obdrželi nový úkol – totiž obsadit a chránit transsibiřskou magistrálu. V průběhu března 1919 kontrolovali již legionáři úsek od Novonikolajevska až po Irkutsk dlouhý 2200 km včetně odboček drah Altajské, Tomské a Kolčuginské. Jednalo se sice o týlovou službu Kolčakovovy armády, ale ukázalo se, že organizované bandy rudých potulující se Tajgou a Sibiří dokážou být velmi nebezpečné. Doplatila na to svým životem celá řada legionářů a jejich vítězný duch uvadal, množily se protesty, vzrůstala nespokojenost se setrváváním na místě uprostřed občanské války. Touha vrátit se domů do nově vzniklé republiky byla totiž obrovská.

Krize vyvrcholila v červnu 1919, když se do Irkutska sjeli delegáti zakázaného druhého sjezdu, kteří byli podporování vojáky 4. pluku. Delegáty ale přišli zatknout vojáci 1. pluku, a tak se na okamžik zdálo, že naši legionáři budou na sebe vzájemně mířit. Složitá situace byla ale naštěstí rychle zažehnána a všech 53 delegátů arestováno posléze ve Vladivostoku. Krize postihla také legionáře Václava Černého. Nejprve byl sice vyznamenán v srpnu 1919 ruským Křížem sv. Jiří 4. stupně, ale v září byl degradován spolu s řadou dalších za neuposlechnutí rozkazu. Odmítl střílet do ruských civilistů za nepřehledné situace v rajónu Barnaul-Bijsk.

Konečně na podzim roku 1919, také pod stupňujícím se tlakem nyní již dobře organizovaných sovětských vojsk, padlo rozhodnutí o evakuaci. A tak se celý legionářský kontingent začal zvolna přesouvat po magistrále směrem na východ. Nejhůře na tom byli legionáři třetí divize, která na západě uzavírala celý voj a která se mísila s neorganizovaně a v panice prchajícími zbytky ruských vojsk admirála Kolčaka. Na ně neustále dotíraly sovětské jednotky a jen zázrakem nedošlo k velkým ztrátám.

14. dubna vstupuje v rámci 21. transportu na palubu anglické lodi Titan také Václav Černý. V říjnu předešlého roku byl přeložen k dělostřeleckému divisionu a poté k vladivostocké posádce. Značně vysílen, s nalomeným zdravím se tedy dočkal vytoužené cesty do vlasti. Ta vedla poté jižním směrem přes Šanghai, Singapore, Aden a Port-Said, kde přestoupilo všech 1 500 legionářů na loď Orotava, která je dovezla do Terstu. Následovala cesta vlakem do Českých Budějovic, kde byli 10. 6. 1920 slavnostně přivítáni. Celkem bylo vystrojeno 42 transportů, jež převezly 71 000 mužů ruské legie. S nimi také na 2 000 ruských manželek, 700 dětí a také řadu medvědů. Několik z nich bylo věnováno posléze prezidentu Masarykovi, který je umístil do Jeleního přikopu Pražského hradu a se kterými jsme se mohli setkat ještě v šedesátých letech minulého století.

A tak z pohledu roku 1920 v naší republice, kdy na podzim byli doma již všichni ruští legionáři, byli tito tříděni na ty před a po bitvě u Zborova a také na ty, kteří vstoupili do legií před vznikem Československa, tj. do 28. 10. 1918. Ostatním nebyl právně přiznán statut legionáře, což znamenalo ztrátu řady výhod, které pro ně republika vytvořila až do roku 1923. Pod těmito výhodami si můžeme představit vytváření pracovních míst v bankovnictví a státní sféře, ovšem mnohdy spíše druhořadých, a to také proto, že většině ruských legionářů prostě scházela kvalifikace. Tu ovšem mohli ve zkrácených kurzech získat jako jednu z dalších pro ně vytvořených výhod. Přesto byla integrace ruských legionářů do společnosti těžká. Oni byli totiž ze všech nejvíce vystaveni po několik let prostředí radikalizované společnosti uprostřed občanské války, kde levý či pravý extremizmus byl běžně používanou metodou v praxi. A tak se některým našim spoluobčanům v tehdejším demokratickém Československu zdáli neotesaní, až hrubí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.