I když bezpečně neznáme den, měsíc, ba snad ani rok založení Karlštejna, zaposlouchejme se při pojednání na toto téma do starší sličné podoby jazyka českého.

Ve svých "Dějinách" František Palacký píše: "I k vystavení hradu Karlštejna dala příčinu myšlenka zvláštní a původní. Karel chtěl na bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném a přece snadno přístupném místě uchráněno míti vše, co Čechy chovaly v lůně svém nejdůležitějšího, drahocenného a svatého: zejména korunu a jiné klenoty říšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, kteréž Karel již sebral byl aneb ještě sebrati měl, protože ty, které již dříve v Čechách se nacházely, bez papežova dovolení nesměly s míst svých hýbány býti. Nařídil tedy stavení onoho hradu, ke kterémuž dne 10. června 1348, v jeho nepřítomnosti, od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní, a jež vedl stavitel dvorský Matěj z Arrasu. K ozdobení jeho uvnitř Karel nešetřil zlata ni drahého kamení, ale i krásouma, zejména malířství, hojně muselo přispívati… A i podnes ještě rád putovává tam poutník krásoumy milovný, aby křísil srdce i mysl názorem nehojných, ale poměrně vždy bohatých zbytkův uměleckých těch pokladův, kteří tu někdy shromážděni byly."

Citát byl převzat z ojedinělé a vzácné knihy vlasteneckého významu – "Svatováclavské české bible národní, tj. čtení z historie české a písemnictví národního" z roku 1929.

Záhada na Karlštejně

Toto pojednání bez moderní jazykové úpravy jsem toužil uplatnit v úvodu ke "karlštejnskému" dílu kdysi chystaného televizního seriálu, který se posléze nerealizoval. Na Karlštejně se nám však při přípravě na natáčení udála zajímavá a tajemná příhoda, hodná hradního prostředí, jako vystřižená z romantického filmu. Sešli jsme se zde jednoho podzimního podvečera roku 2002. Naše malá skupinka seděla u kulatého stolu, byli jsme nyní jediní lidé na hradě. V místnosti správce hradu a kastelána, kde jsme si před filmovým natáčením povídali o osobnosti Karlově, běží na obrazovce nepřetržitě záběry kamer střídavě z různých místností hradu. Při vniknutí nepovolané osoby by se v oné hradní místnosti automaticky rozsvítilo světlo, zároveň by se spustil alarm a byla by automaticky uvědoměna i policie. Tedy trojnásobně provázané jištění. A hle: najednou se na obrazovce objevilo, jak se v právě zabírané kapli svatého Kříže – té prostorově i duchovně nejvyšší – samo od sebe rozsvítilo světlo, ač v ní nikdo nebyl. Bylo to poprvé za řadu let, kdy je zařízení v provozu, a to bez jakékoliv viditelné příčiny. A co bylo také podivné – světlo svítilo, ale alarm se nespustil a ani policie nebyla uvědoměna, což by se bylo mělo dít automaticky společně. Vše zůstalo tiché, jen ono světlo svítilo. Jeden z účastníků si pak uvědomil, že tento den – 29. listopad – je úmrtním dnem Karla IV. Spoluautor zamýšleného cyklu, husitský farář Zdeněk Krušina, zabývající se mj. ezoterními dějinami světa, který zde byl, se pak dopátral blíže, že Karlův život zhasl v 18.30. Světlo v jeho kapli Kříže se dnes samo rozsvítilo v 18.21 a samo zhaslo v 18.30. I když nikdo z nás není jasnovidný, domnívám se, že světlo duchovního poznání, světlo milosti a všech sil, které zde Otec vlasti prožil a vyzářil a které zde doposud zbytkově působí, jaksi "zaregistrovalo" poctivý a uctivý přístup naší skupinky k místům zasvěcení a jím zdynamizované příslušné bytosti neviditelného světa daly z těchto sil skupince i toto znamení či povzbuzení. Projevy zdejší posvátnosti však nemusí být vždy jen takto smyslově zachytitelné až hmatatelné. Bývají i zcela vnitřního rázu. Niterné pocity a prožitky některých citlivějších návštěvníků bývají na některých skutečně posvěcených místech obdobné, ať je to chrám v Chartres, Medžugorje nebo Karlštejn.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.