Jen málo mostů má v sobě tak zakódovanou historii jako most Karlův. Pamatuje povodně, války i vnitřní rozbroje. Tudy procházely průvody, které podtrhovaly významné okamžiky našich dějin, průvody korunovační i pohřební, které se měnily, jak se měnil čas a doba. Pamatuje slavné cesty jeho zakladatele, pamatuje i jeho cestu poslední. Tudy provázel Rudolf II. mrtvé tělo svého otce Maxmiliána II., tudy prchal Ferdinand Falcký, Zimní král. Pamatuje korunovační průvod Marie Terezie i Leopolda II., pamatuje pohřeb Masarykův i Heydrichův vpád na Hrad. S mostem je však spojen ještě jiný průvod, pozoruhodný průvod světců…

"Snad nikde na světě než na Karlově mostě se nesetkáme s takovým případem sepětí vrcholných uměleckých děl, plastik s architekturou i s celým organizmem historického jádra města. Každý sochař by mohl minulým tvůrcům závidět umístění jejich plastik proti řece a proti Hradčanům. Setkáváme se tu se ztělesněním neustálého zápasu s hmotou, s úsilím vést ducha směrem vzhůru k absolutním hodnotám, vyjádřit myšlenky nadčasové platnosti. Umělci tu soutěžili nejenom mezi sebou, ale i s pohledem těch, kteří přijdou po nich," píše PhDr. František Dvořák ve svých dvaceti zastaveních Po Karlově mostě.

Dlužno říct, že ne vždy a ne každý přijímal tuto kamennou galerii s obdivem. Tak například Georg Forster, významný přírodopisec, účastník Cookovy cesty kolem světa v roce 1784, napsal, že "… četné podoby křesťanských model, ponejvíce velmi špatně zpracované, znešvařují jinak krásný most…"

"…veliký most by byl krásný, kdyby krásné byly ty četné sochy, jež jsou určeny za ozdobu..", míní v roce 1794 Friedrich Leopold hrabě Stolberg.

Opravdu nevlídně se o něm vyjádřila anglická cestovatelka Hester Lynch Piozzi, když prohlásila, že je to " zvlášť šeredný most, na němž se tísní skupina neforemných soch… " V tomto směru šlo však spíš jen o výjimky. Naproti tomu Arthur Schopenhauer zaznamenal "… přes Vltavu vede nadmíru krásný most, na němž stojí mnoho náboženských soch, dílem velmi krásných." Auguste Rodin a E. A. Bourdelle most a jeho sochy obdivovali.

Brána do zvláštního světa

Při vstupu na most hrály věže umístěné na obou jeho koncích velice důležitou roli, především obrannou. Dnes vnímáme jejich brány jako vstup do zvláštního imaginárního světa a jen neradi si připouštíme, že Staroměstská mostecká věž není jen nejkrásnější věží středověké Evropy, věží vyzdobenou unikátními skulpturami, ale také věží, které se hluboce dotýkaly i smutné události našich dějin. Několik let byly vedle jejích ojedinělých plastik krutou výzdobou i lidské hlavy. Exekuce na sedmadvaceti českých pánech provedená 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí (začínala v pět hodin ráno) neměla být jen trestem za účast na povstání proti císaři, měla být zároveň i jejich potupou. Hlavy dvanácti z nich byly pro výstrahu a na posměch vystaveny na její římse dlouhých deset let. Šest hlav směřovalo k Malé Straně, druhých šest bylo obráceno tváří ke kostelu svatého Salvátora. Na hlavy hraběte Šlika a doktora Hauenšilda položil kat uťaté pravice, na hlavu Jeseniovu jeho vytržený jazyk. V historických záznamech stojí, že "… kat dvanáct hlav v putnách s holomky svými vnesl a to vše železnými pruty neb klamry dobře, aby žádná dolů nespadla, opatřil…" Teprve, když se spolu s pluky saských protestantů mohli do Prahy vrátit i čeští emigranti, byly tyto ostatky z věže sňaty a slavnostně pohřbeny v Týnském chrámu. K pietnímu aktu došlo 20.listopadu 1631 ve dvě hodiny odpoledne. "…Za veliké účasti šlechty, rytířů a měšťanů, osmapadesáti protestantských kněží a tisícových zástupů lidu byla každá z těchto hlav vložena do zvláštní krabice. Ke každé z nich napsal a vložil také do krabice lístek se jménem bývalý purkmistrovský písař Mikuláš Diviš, který při exekuci na Staroměstském náměstí před deseti lety vyvázl s poměrně nízkým trestem, neboť byl pouze na hodinu přibit za jazyk ke sloupu šibenice. Všech jedenáct krabic s hlavami bylo uloženo do společné rakve a ta pak za hlaholu všech pražských zvonů nesena v slavnostním průvodu se zpěvy k uložení do Týnského chrámu. Veliké pohřební kázání mistra Samuela Martinia se protáhlo až do pozdního večera, ale vlastní pochování hlav bylo tajné a konalo se až v noci za přítomnosti několika vybraných mužů, aby skutečné místo jejich uložení zůstalo katolickým duchovním neznámé…", píše v Knize o staré Praze Jiří Horák. V jiných pramenech se uvádí, že v roce 1766 byla v Týnském chrámu nalezena rakev s jedenácti hlavami (hlavu hraběte Šlika vrátili rodině rok po exekuci) a že ostatky jsou uloženy na tajném místě v kostele sv. Salvátora. A také se říká, "...že každý rok, v den výročí popravy, vstávají stíny z hrobu a putují na Staroměstské náměstí, aby se podívaly zdali orloj Mistra Hanuše pořád jde. Kdyby se jeho rafije zastavily, přihnaly by se na národ nové pohromy a toho se duchové strachují...

Ale opusťme tuto smutnou epochu a vejděme na most…

Kdo koho vlastně míjí

Jen těžko říct, v které roční době je Karlův most nejkrásnější, v kterou denní či noční dobu je jeho galerie s kamennými poutníky nejpodmanivější. Jestli navečer, než se rozsvítí lampy, nebo v noci, když jen občas zazní kroky pozdního chodce, či v zimě, když napadne sníh, nebo v létě, kdy se jeho kamenní svědci smísí se zástupy turistů… V každém čase je jiná a přitom stále stejná. Člověka občas napadne – kdo koho vlastně cestou míjí … my je, nebo to kamenné procesí nás… Umíme si most bez něho představit?. Přitom teprve v období baroka, v letech 1707 až 1714 "… sedm nejvýznamnějších pražských sochařských dílen proměnilo kamenná zábradlí mostu v jedinečné podnoží monumentální galerie soch, jaká neměla ve své době na světě obdoby," píše František Dvořák.

Osud jednoho kříže

Na kamenném zábradlí je rozmístěno třicet sousoší a soch, z nichž každá má svou historii, svůj příběh. Některý je doložený, k některému se váže jen pověst. Například víme, že v místě, kde je sousoší sv. Kříže (Kalvárie), stával už v roce 1361 kříž. Tedy za Karla IV. Jenomže v roce 1419 při tažení Žižkových bojovníků vedených Mikulášem z Husi " skácen a roztlučen byl od lidu." Po husitských válkách tam vztyčili nový, a pak ještě několikrát. Další kříž nechal odstranit Fridrich Falcký před bitvou na Bílé hoře v roce 1619. Došlo k tomu na popud jeho manželky, která se při svých cestách do města nemohla na ukřižovaného Krista dívat. Říká se, že prý neměl bederní roušku. Takže ho nechala shodit v noci do Vltavy. Jestli ji měl, či neměl, je v naší historii nepodstatné. Podstatné je, že za půl roku utíkal Fridrich Falcký se svou ženou kalvínkou z Čech. Nebýt toho, možná, že by se všechno vyvíjelo trochu jinak, kdo ví…

Místo před křížem bylo vždycky posvátné. Tady se modlili na smrt odsouzení před popravou, tady se vyhlašovala důležitá prohlášení. Bývalo také zvykem vždycky před ním smeknout. Také se říká, že pomáhá při obraně města, protože Švédové se při obléhání Prahy nedostali dál než k němu. Sousoší sv. Kříže, které je na mostě dnes, se skládá z několika časových úseků. Bronzový zlacený korpus od N. Brohna, odléval H.Hillger v roce 1629 v Drážďanech , protože v českých dílnách tak monumentální věci dělat ještě neuměli. Hotové dílo bylo zakoupeno za finanční podpory malíře Karla Škréty a převezeno do Prahy roku 1657. Kříž je doplněn zlatým hebrejským nápisem "kádoš kádoš kádoš", – svatý svatý svatý (Pán Bůh zástupů). Nápis okolo kříže musel nechat udělat o devět let později na vlastní náklady jakýsi pražský Žid za to, že se Kříži posmíval. Vysvětlení k této události je obsaženo v textu "Trognásobně Svatý, Svatý, Svatý, ke cti Krysta Ukřižovaného z pokuty proti svatému krjži rouhagícího se žida od slawného Královského Tribunálu Appelationum Založené Léta Pánie 1696 dne 14. září." Kamenné sochy od E. Maxe jsou z roku 1861.

Jeptiščin sen

Nejhodnotnější barokní plastikou na Karlově mostě je bezesporu sousoší sv. Luitgardy Matyáše Bernarda Brauna z roku 1710 dělané na objednávku a náklady plaského opata Evžena Tyttla, který také navrhl téma. Originál tohoto díla je dnes uložený v Gorlice na Vyšehradě. Nahradila ho v roce 1996 kopie od J. Nováka. "Braunovo dílo je hluboce mystické, dokázal vysvětlit myšlenku formou, která zaujme svou dramatičností, žádný tvar není v klidu, i pohyby záhybů mají velký zdvih. Nejde o pouhou ilustraci události, ale i o její výtvarné zhodnocení a vyjádření autorova prožitku…" píše František.Dvořák. Oskar Kokoschka o něm napsal: "Narodil se v Tyrolsku a ve vlasti by z něho zřejmě býval jeden z mnoha řezbářů, jejichž krucifixy obdivují cizinci v rakouských Alpách." Podle Rippelina "(Braun) zachycuje své postavy ve chvíli krajního vzrušení a nejvyšší zjitřenosti, kdy rozčilení a úzkost vrcholí. Rád přehání, rád líčí vichr vášní, křeč utrpení. Vlající roucha zřasená tam, kde se dotýkají těla do smělých záhybů zdrhnutých jako smyčky, zveličují neklid, štvanost figur připomínajících vratké mátohy stržené divokým vírem. Rubem této vznětlivé hybnosti, prokazující vliv Berniniho, jako kdyby bylo čiré zoufalství, jako by sochař chtěl zakrýt čpavou vůni nicoty. Braun do sebe vstřebal dramatickou látku i netrpělivost města nad Vltavou." Rippelino říká, že Braunova Luitgarda je "…roztančený kámen", a že "...obdivuhodně vyjadřuje vytržení vlámské cisterciánky oddávající se Kristu. Klečící Luitgarda drží v roztoužení kolena Kristova, rozhořelá a mroucí jako letní růže, on pak levičkou přibitý na kříži, pokládá pravici na rameno své mystické nevěstě. Takřka milostný žár a nezkrotné snění vydechující z tohoto výstupu, jemuž asistují buclatí andílci a obláčky, ještě podtrhuje asymetrické sousoší na příkrém srázu, bouřlivě se dmoucím, stejně jako bohaté splývavé rukávy rozdychtěné jeptiščiny tuniky…" I když v těch slovech zaznívá jistá básnivost, v podstatě se nemýlí. Tato barokní plastika je bezesporu nejhodnotnější plastikou na Karlově mostě.

Turek na mostě

Braunovým souputníkem byl Ferdinand Maxmilán Brokof. František Dvořák říká, že Matyáš Bernard Braun svým dílem vytvořil výrazný protějšek ke klidné a ideální formě Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Zatímco Brokof sledoval ideu, s níž už jako s hotovou přistupoval ke kameni a pouze ji z kamene "osvobozoval", Braun byl impulzivní, těžící ze šťastného okamžiku až při práci s hmotou.

Snad nejpopulárnější plastikou Karlova mostu je Brokofovo sousoší sv. Jana z Mathy a Felixe z Valois z roku 1714. Sochu sv. Ivana zařadili do sousoší v souvislosti s oslavami zemských patronů. Všichni tři světci stojí na skále a pod nimi v zamřížované jeskyni ke skále přikovaní křesťanští otroci. Hlídá je hrozivě vyhlížející Turek s bičíkem v ruce a psem. Rodiče tím Turkem strašili děti. Sousoší objednal za klášter řádu trinitářů hrabě František Josef Thun. Úkolem tohoto řádu bylo osvobozovat zajatce. K Turkovi se váže také příběh o bohatém Zadriadovi a jeho ženě Milušce. Zadriad byl bohatý obchodník s koberci, Armén, který si vzal za ženu dceru chudého sedláře Milušku. Když se Miluška dozvěděla, že v Jerevanu zabil svou první ženu, a viděla, že Zadriad svou šavli nikdy neodkládá, začala se ho bát. Svěřila se své první lásce Toníkovi. Scházeli se, když byl Zariad v hospodě. Domů se Miluška vracela samozřejmě vždycky se strachem. Jednou večer, když pospíchala kolem hrozivého Turka, popadla dlažební kostku, mrskla s ní po jataganu a jeho kamenná čepel se roztříštila. Doběhla domů, kde už na ni čekal žárlivostí nepříčetný Zadriad. Vytrhl šavli, jenomže s překvapením zjistil, že drží v ruce jen jílec. Co bylo dál, to se však neví. Brokof na té soše pracoval v době, kdy ze střední Evropy ještě nevymizely stopy po tureckých nájezdech.

Anděl na soklu

K Brokofovým vrcholným dílům patří sousoší svatého Františka Borgiáše. Bylo mu dvaadvacet, když ho podle nákresu J. J. Heinsche dokončil. Z podnětu Františka Borgii, tak se správně jmenoval, byly v Itálii zakázány býčí zápasy. Sousoší se řadí k Brokofovým vrcholným dílům, a to zcela originálním řešením vzájemných vztahů figur a jejich spojení s podstavcem, jak ve své knize píše Fr. Dvořák.

Jednou z postav v sousoší je sedící anděl, jehož předloha se nachází v oltáři sv. Ignáce v kostele Il Gesú v Římě. Pověst vypráví, že když sochař pracoval na sousoší svatého Borgiáše, nemohl najít model pro sochu anděla. Hledal velice dlouho a bezvýsledně. Až jednou konečně potkal v kostele sv. Tomáše dívku, která ho doslova okouzlila. Načrtl si její portrét a získal svolení rodičů, aby mu stála modelem. Jenomže dívka na druhý den zemřela.Ukázalo se, že nebyla tak nevinná.Nezbývalo než hledat dál. Po nějakém čase objevil v jezuitské koleji jakéhosi studenta. Podivné však bylo, že když ho začal kreslit, objevovala se na pergamenu místo chlapcovy tváře tvář rarachova. Nakonec se přece jen vrátil k podobě té dívky. Potíž však byla v tom, že se mu ji přes veškerou snahu nedařilo zachytit. Nakonec ale postavu anděla přece jen dokončil. Teprve, když byl s dílem hotov, zjistil, že vlastně vypodobnil sám sebe. Říká se, že mu vydatně pomáhal sám sv. Borgiáš. Těžko říct nakolik se ten příběh váže k Brokofovi, spíš ne. Ale je to hezký příběh, navíc vypovídá o tom, že každý umělec, aniž tuší, zpodobňuje sám sebe…

Mostecká galerie světců, řada třiceti soch a skupin svatých, z jejichž příběhů byla uvedena jen nepatrná část, patří i nadále ke světovým unikátům. Nic se nezmění na tom, že sochy i Karlův most, zůstanou zvláštním do sebe uzavřeným světem, skutečným i neskutečným. Jak říká Miroslav Moravec: "Jsou tam po staletí a v tom je jejich tajemství."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.