Nemůže být pochyb o tom, že v současnosti globální imperiální politiku provádějí ve světě USA, kde je NATO a Evropská unie jejich nejbližším spojencem. A sledujeme-li politický vývoj u nás, česká politika je již mnoho let aktivně proamerická. Jako bychom dávali světu na srozuměnou, že jsme si opět našli "Velkého bratra".

Svým způsobem je to logické. Ve světě rostoucí ekonomické a politické globalizace nemají malé země nějakou svou "neutralitou" příliš možností se prosadit, natož pak ubránit silnějšímu nepříteli. Přimknout se k nějaké větší alianci, či "Velkému bratrovi" je řešením, jímž reagujeme na politický vývoj ve světě i na změny, ke kterým v něm dochází. Naší prioritou by ale mělo být na prvém místě "evropanství" a nikoli "amerikanizace", což se plně projevilo právě v diskuzích kolem umístění amerického radaru na našem území.

V přeneseném slova smyslu se totiž o tomto radaru dá hovořit jako o americké základně v České republice, neboť jeho vojenský charakter a význam je nezpochybnitelný. Kdyby se jednalo o radar NATO, možná by diskuze kolem jeho dislokace nebyly tak bouřlivé. Jsme přece dnes členy NATO, takže by šlo o akt v rámci tohoto vojenského uskupení, což by naši občané zřejmě snadněji akceptovali. Debaty kolem amerického radaru však celý náš národ rozdělily na jeho odpůrce a zastánce.

Pomineme-li argumenty, že jde o zásadní zásah do naší suverenity, nebo že zde opět budeme mít cizí vojáky, že je záření radaru pro nejbližší okolí zdraví škodlivé, nebo že tento radar nebude tak účinný, jak se očekává, stejně jako argumenty typu, že jde o posílení naší bezpečnosti a o obranu proti terorizmu, nebo že se jedná o akt spojenectví s USA a demokratickým Západem, jeden aspekt zůstává naprosto rozhodující a nezpochybnitelný. Tento radar má pro USA (a potažmo i pro NATO) hlavně význam vojensko-strategický! A to dokonce prvořadé důležitosti, protože má sloužit k navádění balistických raket na předem určené cíle z americké raketové základny v Polsku.

Jde tedy o logistický systém, který má sloužit především k obraně evropského kontinentu před jakýmkoli nečekaným útokem ze vzduchu. Tak se to alespoň většinou vykládá.

Posílení amerického vlivu v Evropě

Problém je však v tom, že jakýkoli podobný obranný systém se dá v případě potřeby změnit i v systém útočný a v takovém případě se nepochybně jedná o posílení amerického vlivu i vojenské přítomnosti v Evropě, což je pro současnou imperiální politiku této světové mocnosti velmi podstatné. Je to zároveň svědectvím toho, že Česká republika, ale i Polsko stále tvoří v Evropě geopoliticky důležitou oblast tak, jak s ní kdysi kalkulovala sovětská vojensko-strategická doktrína. A tím se dostáváme k meritu celé věci.

Argument, že umístění amerického radaru zvyšuje naši bezpečnost, je sám o sobě vcelku pochybný. Sice se jedná o vojenskou základnu prvořadé důležitosti, ale eventuální teroristický útok, nebo první válečný úder případného nepřítele by mířil právě na ni. Cílem by bylo vyřazení "očí" navádějících raketové střely. To za prvé. Za druhé pak ze současných poznatků víme, že teroristické útoky lze sotva očekávat ze vzduchu, ty se dějí jinými způsoby. Například by to mohlo být odpálení tzv. špinavé jaderné bomby, nebo použití chemických a bakteriologických zbraní. Raketový atak patří dnes mezi ty nejméně pravděpodobné varianty, protože země, odkud by takový útok mohl přijít, leží navíc tisíce kilometrů od našeho území.

Mnohem realističtějším se proto jeví, že umístění amerického radaru v České republice i americké raketové základny v sousedním Polsku má za cíl zvýšit vojensko-strategické postavení USA v této geopoliticky a v minulosti vždy politicky i vojensky velice citlivé evropské oblasti. Nejblíže pravdě nejspíš bude, že oba tyto americké vojenské komplexy jsou ve skutečnosti motivovány obavami z Ruska, které by v budoucnu mohlo začít hrát v mocenské rovnováze světa i Evropy daleko aktivnější imperiální úlohu.

Rozpad SSSR a jeho impéria v 90. letech minulého století vytvořil ve světě zcela novou mocenskou situaci

"Ruského medvěda" se podařilo dostat na kolena politicky i ekonomicky, ale demokratickému Západu se nepovedlo to hlavní – zbavit tuto bývalou komunistickou mocnost jejího jaderného potenciálu. To znamenalo, že si Rusko i po rozpadu jeho evropské komunistické soustavy udrželo velmocenský statut i svou imperiální ideologii a politiku. Navíc nelze ani opomíjet rostoucí sílu jiné komunistické velmoci – Čínské lidové republiky, která v budoucnu může na světovém velmocenském fóru hrát velmi významnou úlohu.

Demokratické změny před dvaceti lety přinesly jisté uvolnění ve vnitropolitické oblasti Ruska, dostavila se ekonomická deprese, spojená s hospodářskou krizí, ale vojensky tato mocnost příliš neutrpěla. Ruský vojensko-průmyslový komplex má dodnes stále silný vliv na utváření ruské zahraniční politiky a tato imperiální jaderná mocnost tak zůstala i nadále zemí, která musí být jinými světovými mocnostmi respektována.

Reakce Ruska na plán výstavby amerického radaru v České republice a raketové základny v Polsku byla velice podrážděná a dodnes se jeho politická reprezentace staví k tomuto americkému záměru odmítavě. A my se musíme ptát, zda Rusko tak nečiní právě proto, že má s postkomunistickými zeměmi ve střední Evropě nějaké své vlastní plány a zda se nebude snažit v budoucnu umocnit svůj politický vliv v satelitech, které ještě před dvaceti lety tvořily jeho východoevropské impérium. Pokud by tomu tak mělo být, hrozila by středoevropskému prostoru nová politická destabilizace a americká vojenská přítomnost v této oblasti by mohla být právě tím faktorem tvořícím nejen brzdu těmto ruským imperiálním záměrům, ale za určité situace i rizikovým bezpečnostním faktorem pro Českou republiku.

Je pak zcela logické, že naváděcí radar pro raketové střely i americká základna v Polsku by se stávaly účinnou protiváhou jakýmkoli válečnickým plánům Ruska. Dvousečnost tohoto faktu však spočívá v tom, že tento radar by se zároveň stával terčem třeba jen lokálního vojenského úderu, majícího ovšem pro potenciálního, či skutečného nepřítele prvořadou důležitost. Ten, kdo by takový úder provedl, by se automaticky dostával do války s USA a český národ by se v takovém případě stal rukojmím válčících stran.

Zřejmě právě to si řada našich občanů uvědomuje. S přítomností cizích vojáků navíc nemáme dobré zkušenosti, protože to vždy vedlo k tragédiím. Motivem odporu našich občanů proti americkému radaru nejsou proto jen důvody ideologické, potažmo pacifistické, jak se jim to snaží mnozí podsouvat, ale v zásadě velice realistické. Jsou to obavy o naši budoucnost v příštích desetiletích. Ve světě se může stát cokoli, může dojít z různých příčin k narušení stávajícího mocenského status quo v Evropě, může dojít k vážným ekonomickým, politickým krizím, to vše nelze a priori vyloučit. Za takové situace by se ovšem americký radar stával faktorem, vzbuzujícím nejrůznější politické i mocenské vášně s nevypočitatelnými důsledky.

Je to scénář, který může i nemusí nastat

Ale lidé jsou opatrní a ptají se, zda to, že nastat nemůže, lze bez výjimky garantovat. A faktem je, že to garantovat nemůže nikdo. Nikdo není jasnovidcem, ani ten nejlepší politik.

O to se zdá nepochopitelnější, že soudobá vládní garnitura se brání požadavkům na celonárodní referendum, které by rozhodlo o otázce umístění amerického radaru v naší zemi. Vybudování americké vojenské základny je poměrně radikální zásah do suverenity našeho státu a může se dotknout životů mnoha našich občanů. Nemluvě o tom, že se neustále vedou diskuze na téma, jaké možné zdravotní dopady by vyzařování radaru mělo na obyvatelstvo.

Tento radar by byl umístěn v zemi s velkou populací, v zemi plné hor a kopcovitého terénu, v zemi s proměnlivým počasím a všechny tyto faktory mohou hrát z hlediska lidského zdraví nezanedbatelnou roli, protože obdobný radar je umístěn v oblasti se stálým počasím i s nízkou hustotou populace. Je tedy v provozu ve zcela jiných podmínkách. Přinejmenším meteorologických, jež právě u nás mohou sehrávat pro jeho provoz dost podstatnou úlohu.

Občané mají právo se ptát na možná rizika. A odpovědi odborníků na téma radaru a lidského zdraví se stále odlišují. Což je jistě znervózňující, i když možná i proto, že není dostatek relevantních informací, nebo že bývají hodně jednostranné.

Válka v Evropě byla pro nás vždy vážnou hrozbou. Už před čtyřiceti lety Sovětský svaz a jeho váleční "jetřábové" kalkulovali s tím, že se v případě válečného konfliktu mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem stane právě Polsko a tehdejší Československo terčem prvního úderu protivníka a jakýmsi obranným valem Ruska.

V budoucnu může hrozit totéž, ale v opačném gardu. Nestanou se středoevropské postkomunistické země podobným obranným valem pro evropské západní mocnosti? Umocní americký radar bezpečí našeho národa, nebo se může stát jeho hrobníkem? To jsou otázky, které mnohé z nás znepokojují a dostáváme na ně různé a často protikladné odpovědi. Jednoho se však zřejmě obávat nemusíme. Celonárodní referendum o americkém radaru nebude. Naše autoritativní demokracie, tvořená hrstkou politických elit, si to nepřeje, protože rozhodli za nás a vzali tak na sebe obrovskou odpovědnost.

Existují totiž obavy z toho, že by lid této země řekl americkému radaru své NE, a to by pro ně znamenalo obrovskou blamáž. Ale i kdybychom rozhodli ANO, nebude to zatím žádná tragédie, naopak referendum je vždy tím politicky nejčistším řešením jakékoli otázky či problému celostátního významu.

Jak se však zdá, v případě americké radarové základny se celostátní význam tohoto plánovaného záměru umístit k nám vojenského strašáka mezi našimi politiky jaksi vytratil. A tak nezbývá než si přát, aby americká přítomnost na našem území neměla jednoho dne opravdu fatální následky…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.