Po našich vzdálených předcích z rodu Homo zůstalo jen nemnoho kosterních, většinou neúplných zbytků. Po nejvzdálenějších prapředcích Homo erectus, tedy člověku vzpřímeném, prakticky v naší zemi vůbec nic, ani kostička. Zanechali tady pro další pokolení jen zbytky své dávné práce na úsvitu lidských dějin. Myslím, že právě ty pocity, které současný člověk-sběratel má, když drží v ruce kámen nebo předmět, který vyrobil před tisícovkami let jiný člověk, jsou úžasné a vyvolávají nejrůznější představy a dohady.

Jaké měl starosti pračlověk, co ho zajímalo?

Měl čas jen tak na uhájení vlastního života jako lovec a sběrač potravy? Naučil se opracovávat kámen k své potřebě a s pomocí nástrojů. A už jak vzal do ruky první hrubý kamenný úštěp a pochopil, že si ho může upravit pro svoji potřebu, začal jako první vyrábět klasické pěstní klíny. Hladký křemencový oblázek několika údery jiným kamenem upravil do špičatého hrotu a první nástroj , pravěký pěstní klín byl na světě, I tyhle památky se dají nalézat různě na polích, ale jejich identifikace je neobyčejně obtížná. Čas a eroze zahladily stopy po opracování a na druhou stranu právě eroze určitých kamenných úštěpů napovídá , že jsou to prastaré pěstní klíny nebo sekyry. Že člověk vzpřímený používal opracované kameny, je dokázáno. Že ovšem náhodně nalezené erodované úštěpy jsou artefakty, je už nejisté. Část vědců se domnívá, že jde o pouhé náhodné naturfakty, tedy přírodními procesy vzniklé tvary, a část vědců je naopak přesvědčena o opracování lidskou rukou. Je to ovšem spíše víra a přesvědčení než dokázaný vědecký fakt. Samozřejmě v našem mírném podnebním pásmu se dochovalo málo míst s kosterními zbytky předchůdců neandrtálců, tedy erectů. Zdá se, že i zbytek stoličky z Přezletic u Prahy není z člověka, ale z medvěda. A to je asi ten rozdíl mezi amatérským sběratelem a skeptickým vědcem. Já třeba vloni nalezl při výkopech na Pankráci, mezi náplavem zřejmě pleistoceních křemencových a křemenných oblázků, dva kameny, podle mého názoru odpovídajících tvarem pěstním klínům ze starší doby kamenné. Nebo možná ještě starších. Když jsem je doma umyl, tak jsem náhle hleděl do tváře jakési opice s očima i nozdrami.

Je to náhodný výtvor přírody?

Ty otvory při prohlídce silnou lupou nesou stopy jakoby vytloukání a rozhodně nejsou do křemence vyvrtané, jsou totiž čtverhranné. Také lícní části nesou po obou stranách jakoby stopy retuše jiným kamenem. Tak teď nevím, mám v ruce unikátní předvěkou kamennou plastiku z dob, kdy žádné podobné skulptury ještě neexistovaly? Nebo je to jen obyčejný bezcenný "šutr", který vznikl přirozenou cestou a přírodními procesy. To je udivující věc a už slyším erudované odborníky, jak s patřičnou dávkou skepse a nadhledu tuhle věc odsoudí jako opravdu obyčejný přírodní kámen. Někdy je lepší nevědět, nebo nemít jistotu o podstatě předmětu. Pokud je to náhodná hříčka přírody, nebo velevzácná plastika, je to pro sběratele jednoduché. Je to zajímavé, je to krásné a je to něco, co potěší nejen sběratele, ale i na stejnou vlnu záhadna naladěné přátele. Ostatně podívejte se dobře na fotografii, vidíte tvář jako já? Měl jsem štěstí, že tisíce lidí, kteří denně projdou ve spěchu na autobus nebo metro po pankrácké pláni, si tohohle kamínku nepovšimli.

Ovšem jsou i nesporné hříčky kamenné přírody, které nepotřebují vědecké vysvětlení a jsou ve své podstatě jen udivujícími útvary. Někdy je potřeba více a někdy méně fantazie. A jsou vlastně pouze krásné a ozdobné. V jednom kamínku lze bez velké potřeby fantazie vidět klasického ducha z dětských knížek. Je to vápenec z pobřeží Jadranu. Z druhého konce Evropy z mysu Cap Arcona je pazourková soška Venuše, která už trochu fantazie potřebuje. A do třetice je to vyleštěný průřez rohovcovou peckou z Polska, která vypadá jako portrét dívky s kloboukem do čela a se štíhlou šíjí. Skoro jako secese, až na to, že vznikla asi před šedesáti milióny let. Ze všech těchto " pouhých kamenů" vyzařuje kouzlo a tajemství, které jim dodává auru výjimečnosti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.