Jednoho podzimního slunečného dne se pod rozhlednou Hlavaticí poblíž Turnova sešlo podivné společenství. Lidé s rýči, výtvarníci, studenti, písničkář Vladimír Merta či spolupracovník Phoenixu Karel Funk. Docela si rozuměli. A co tam dělali? Symbolickým zasazením Rohanova buku a několika lip v Den stromů obnovovali kousíček poničené české krajiny. A jak to dělali? O tom pojednává tento článek, sestavený především z materiálů podkrkonošské výtvarnice a waldorfské pedagožky Ivety Sadecké a jejích studentů.

Když uhyne strom, zmizí s ním kousek světla, které kolem sebe shromažďoval, zmizí vůně listí a jeho tichý šepot. Když zmizí kus vzrostlého lesa, náhle vše utichá; nechá zde obnažené stromy, které byly po celý svůj život zvyklé na ochranu svých silných druhů, kteří odolávali vichřicím a všem hříčkám přírody, ale ruce člověka se ubránit nedokázaly.

Příběh začíná v roce 2006

Pod rozhlednou Hlavatice, která se tyčí nad Turnovem a je na počátku zlaté stezky Českého ráje, byl hrubě vykácen kus lesa. Bez smyslu a hlubšího pohledu na krajinu. Při vichřici Kyril byla část zbylých stromů vyvrácena a vznikla tak velká nerovnováha v organizmu místa. Z rozhledny je nyní sice výhled na malebný horizont Jizerských hor, Krkonoš i Máchova kraje, avšak kdo ulpí pohledem na paseku pod sebou, tomu se začne jeho srdce bolestně vzpírat. Z prvotní bolesti nad zničením krajiny a z touhy opět obnovit její sílu vznikl projekt Brána do Českého ráje. Má uvést poničenou krajinu opět do stavu, kdy bude působit harmonicky a opět začne v lidech vzbuzovat úctu a obdiv, navrátí se jí její původní ráz. A tak se v mystické době na svatého Jana sešla skupinka geomanticky pracujících lidí, léčících pomocí litopunktury krajinu. Skupina vytvořila kosmogram – pravzor, který zrcadlí vnitřní identitu místa a má na toto místo a jeho okolí léčebný účinek. (Tato metoda se dá přirovnat k akupunktuře lidského těla, s rozdílem, že místo stlačení bodu na lidském těle se do krajiny umístí na příslušné místo kamenná stéla s kosmogramem.) Kosmogram vyvstal na pouti Českým rájem, kterou tato skupina podnikla, nesouc v duši přání, aby příchozí poutník, který vkročí do vyléčené krajiny, dokázal přijmout její impulz, proměnit ho ve své duši a odevzdat ho světu. Kosmogram byl vytvořen z květin, popela pokácených stromů a kamínků a následující podzim byl vytesán do pískovcové stély. Po této vnitřní práci, kde se oslovují jemnohmotné, neviditelné dimenze Země, si projekt vzalo za svůj Waldorfské lyceum.

První úkol

Úkol zněl: vnést do krajiny radost a hru, o což se nemohl postarat nikdo jiný než děti. Dne 6. září, který byl prohlášen za "Den skřítků a víl", skládaly děti pod vyhlídkou Hlavaticí mandaly z lesních plodů, vyráběly vlastní skřítky z toho, co dal les, a mnoho dalšího, co hravé děti nejvíce baví. O měsíc později se studenti waldorfského lycea vydali do tohoto místa podruhé; sekali starou trávu, prořezávali větve, a když už bylo pro ten den práce dost, usedl každý ke svému kusu pískovce a vtesával do něj to nejlepší ze svého kamenického umu. Tak se ke konci týdne sešlo na dvacet jedna opracovaných kamenů, každý s jedinečným tvarem a poselstvím. Každý z nich se usadil na své místo do kruhu, který byl vytyčen kolem vykáceného lesa, starého sadu, louky a březového hájku. V době, kdy krajina spala klidným spánkem a léčila svá zranění, se waldorfské lyceum připravovalo na další práce: umělecký projekt vytvoření sedmi dřevěných postav v nadživotní velikosti, které měly být umístěny právě do opečovávaného prostoru v Mašově u Turnova. Téma bylo jasné – každá socha měla být zhotovena z jiného druhu dřeva a bylo pro to vybráno sedm "planetárních stromů", tj. stromů, které jsou každý sám ve spojení s určitou planetou, kovem, barvou a především vlastností. Jednalo se o dub, třešeň, jilm, břízu, jasan, buk a javor. Bylo sehnáno sedm kmenů příslušných stromů až na jilm, který se nepodařilo zajistit a zastoupila jej tedy lípa. A studenti se pustili do práce na svých sochách. Každý byl rozdělen do skupiny po třech lidech k vybranému stromu, který po celý rok studoval prostřednictvím kreseb a maleb. Za krásného slunného počasí se pak mohlo vztyčit sedm dokončených soch, které stanuly pod sadem, vystavěny do tvaru kruhu. Každá ze soch vítá návštěvníka či kolemjdoucího turistu a může mu nabídnout něco ze svého poslání – zvelebení krajiny a uctění jejího původního rázu.

Často dnes lamentujeme nad mládeží. Jak je vidět, záleží na naší opravdovosti a zaujatosti, k čemu děti dokážeme přitáhnout. Dokonale kdysi vyjádřil dvojí možnosti, které dětem nabízíme, Václav Cílek: paní učitelka chtěla udělat počítačovou hru pro děti, která by simulovala procházku po lese, kde by si třeba žák kliknul na veverku a ukázaly by se mu o ní příslušné údaje. Dostala na to i grant. Jenže takový program svou atraktivitou nemůže ani zdaleka konkurovat komerčním hrám. Ale především je to bezvadný způsob, jak dětem zabránit chodit do přírody. Největším problémem totiž je, že u dětí klesá reálná znalost světa, života a přírody. Proto ideální environmentální výchova pro mě je chodit s dětmi do přírody, žít třeba týden na statku a kouknout se, jak slepice snáší vajíčka a co žerou krávy. Co je pro mě nejpodstatnější, aby škola fungovala jako jednotící místo komunity. Dnes už se lidé pravidelně nesetkávají v kostele. Možnosti setkávání se omezily na minimum jiných míst a jedním z nich je právě škola. Takže bych byl rád, aby byl vytvářen model sociální pospolitosti, která drží při sobě i díky škole. To je pro mě daleko důležitější než otázka technického vybavení "školy budoucnosti".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.