…aneb – kde bychom bez svých chlupatých přátel byli? Obraz čarodějnice s černou kočkou na rameni je tak notoricky známý, že ho ani nemá cenu rozebírat. Pokud se chcete zabývat symboly, můžete přemýšlet, co černá kočka v životě čarodějnice vlastně znamená. Když si však vezmu sama sebe, musím konstatovat, že si začátky své dráhy astrologa neumím bez černé kočky představit.

Bylo to tak: když jsem se v roce 1987 přestěhovala na Písnici do dvougarsonky, v níž nyní píšu tyto řádky, ani mě nenapadlo, že bych tam mohla mít nějaké zvíře (kromě syna). Vzdor své profesi jsem nebyla životu se zvířaty nijak nakloněna. Zvíře jako domácí společník mi moc neříkalo, protože jsem pořád měla dojem, že pes i kočka potřebují především zahradu, aby měli kde volně pobíhat a kde žít životem svobodných tvorů. Zvíře se k nám však chystalo… a my o tom nevěděli.

Jednou jsem šla navštívit kamarádku (v této souvislosti dlužno konstatovat, že zanícenou kočkofilku ze stejně kočkofilní rodiny) do práce. Atmosféra, která u ní na pracovišti vládla, byla naprosto odlišná od té obvyklé. Sotva jsem vstoupila do dveří, bylo mi doporučeno, ať jdu rychle, aby neutekla. Asi jsem se moc inteligentně nepodívala, protože až za chvíli jsem pochopila, že by neutekla kamarádka, ale nádherná černá kočička, která právě velice soustředěně zápasila se závěsem. Ke kávě jsem místo zákusku dostala příběh o tom, jak byla u nějakých lidí, kteří zjistili, že ji mít nemůžou nebo nechtějí, a proto ji vrátili kolegyni mé kamarádky, která teď neví, co s ní.

Mí bližní mi občas vyčítají, že rychleji jednám než myslím a v tomto případě by dokonce měli i pravdu. Uvědomila jsem si, že maminka mého muže žije v domečku se zahradou, žádné zvíře nemá a kočka by u ní určitě našla dobrý domov. Kamarádce spadl kámen ze srdce, protože měla kolegyni znovu v provozuschopném stavu a mě nastal úkol – jak kočku dopravit z Holešovic na Písnici.

Kočka byla v krabici, kde se jí nelíbilo. Krabice byla sice dost pevná a pečlivě zavázaná, ale kočka pracovala soustředěně, trpělivě a bez oddechu. (Až později jsem si uvědomila, že mi poskytla první astrologickou lekci na téma "Co dělá Panna, když je v nesnázích"). První černá drápatá pracka z krabice vyjela někde na Tempu a než se autobus dokodrcal k nám, bylo venku celé zvíře. Kabelku přes rameno, v jedné ruce víkendový nákup, druhou rukou jsem přidržovala kočku na rameni a spěla k domovu. To, že vytáhnu klíče, jsem vzdala, a ještě dnes si pamatuju, jak jsem zvonila nosem. Otevřel můj muž, který byl už na mě zvyklý, ale tehdy poprvé vypadal, že jsem ho okolnostmi svého příchodu přece jen vyvedla z míry. Upřel dlouhý pohled na chlupaté stvoření, které po něm blýskalo jantarovým okem (později jsme se dozvěděli, že majitelka její matičky říkávala, že má oči jako zlaťáčky) a naprosto okouzleně pravil "Bože, ta je krásná!" Na tomto místě mohu místopřísežně prohlásit, že na mě se až doposud s takovým nadšením snad nikdy nepodíval.

Kočka vešla a vrhla se na jídlo, které mi její pečlivá předešlá majitelka přibalila s sebou. Následně se pečlivě umyla (zatímco my dva jsme se na ni dívali s podstatně větším soustředěním než na televizi) a uložila se ke spánku. Muž ji začal studovat a nalézal na ní stále nové krásy a kvality. Později dokonce konstatoval, že je velice zajímavá, od čehož byl jen krok k závěru, že babička tentokrát ostrouhá a kočka bude naše. Jako čerství majitelé čehokoliv živého jsme hned začali vymýšlet pravidla. Usoudili jsme, že na prvním vstupu záleží a že pořádek musí být, aby bylo jasné, kdo je doma pánem. Sendulka (což bylo jméno, které dostala ještě u maminky) usoudila stejně a zhruba za půl hodny bylo rozložení sil víc než jasné. Kotě spalo blaženě natažené v posteli u mého muže, aby se mu během noci nějak záhadně přesunulo na hlavu, kde mu hřálo dutiny a občas zaťalo drápky do vlasaté části hlavy. Přes den se kočička seznamovala s bytem a přejímala na sebe povinnosti hlavy rodiny, na kterou se okamžitě pasovala.

Tehdy jsem usoudila, že naprosto spolehlivým lékem pro partnerství, která trpí tím, že v něm jsou dvě dominantní osobnosti, které stále zápasí o první místo, je kočka. Kočka totiž zaujme první místo jaksi automaticky a dotyční dva se nemají o co hádat, protože – jak je z psychologie známo – o místa za tím prvním se nebojuje zdaleka tak vášnivě, ani tak usilovně. Kočka rostla do krásy a do moudrosti. Časem se z ní stala dokonalá celočerná kočka s bílou skvrnou na prsíčkách a nepopiratelnou inteligencí. Když jsem se začala zabývat astrologií, ležela buď na stole, nebo na efemeridách a dělala mi při mých večerních výletech do hájemství múzy Uranie velkorysou společnost. Vždycky, když jsem už měla pocit, že je něco, co opravdu nejsem schopna pochopit, mrkla na mě jantarovým okem a dodala mi sílu a chuť nejen do studia, ale i do života jako takového.

Korunu však její působení dostalo v polovině devadesátých let, kdy byla v Praze skupinka ruských astrologů. Jeden z nich se opozdil a zazvonil až později. Nevím, co se stalo, ale Sendulka mi skočila na rameno, takže jsem šla otevřít s černou kočkou na rameni. Když to dotyčný uviděl, rozzářil se a pravil: "Čornaja koška i rýžaja kalduna – vot vsjo právilno" (Pro mladší ročníky ruštiny už neznalé překládám – "Černá kočka a rezavá čarodějnice – tak je to v pořádku"). Podívala jsem se na Sendulku, která na mě spiklenecky mrkla. Všechno bylo v naprostém pořádku.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.