Za klíčové body našich národních dějin považuji: Existenci praotce Čecha a Přemysla oráče, dále příchod křesťanství a svatého Václava, úsilí o prohloubení křesťanství a Karla IV., krizi křesťanství a husitství, zatvrdnutí krize křesťanství a Bílou horu. Dále fakt, kdy lidská chtivost poráží křesťanství a vznik republiky. Nekřesťanský pokus o záchranu civilizace a komunistický převrat. Pád ateistického pokusu o záchranu civilizace neboli pád komunizmu. Příchod éry obnovené duchovnosti lidstva.

Materialisticky myslící lidé si myslí, že objektivní dějiny neexistují, protože ty, které čteme, píší vítězové a zaplacení historici. Správněji řečeno ? ne myslí, ale věří, protože chtějí věřit, že neexistuje konečná spravedlnost, ani pro jednotlivce, ani pro národy. Ale přes jejich nechtění ony objektivní dějiny existují, nic odehraného na "jevišti" světa hmotnosti nezaniká. Vše je uloženo v paměti boží, východní terminologií se říká v akašické kronice, do které mohou občas mžikově nahlédnout lidé ve stavu rozšířeného vědomí (orfická mystéria) nebo ve stavu hypnotické hlubinné regrese. Šířeji či úžeji, přesněji či zkresleněji. Převedením zahlédnutého do slov vznikla bible, všechny antické báje, vyprávění starců Kosmasových i nakonec těch z "Kroniky české" Václava Hájka z Libočan. Vadou tzv. vědeckých historiků je to, že jsou někým najatí a zaplacení. Jsou to jazykovědci a teoretici, kteří nikdy nevykonávali a nebyli "technologie" moci. Proto spolu s naivními věří, že to, co je někde napsané, je pravda. A souhrn napsaného je "vědecká pravda". Bohužel není. To, co bylo a je skutečně tajné, se na papír nikdy nedostane. A nepsaným dohodám a cílům se pro širší okruh pozorovatelů zásadně vytváří "legenda" neboli falešné zdůvodnění, v minulosti často náboženské.

Nyní je v oblibě zdůvodnění "vědou nebo ekonomikou", tj. zaplacenými poskoky ve vědě, bádalíky. Nejčastěji jsou to "organizátoři nebo propagátoři" společenských věd a politologové. Pokusím se nyní, jako na nikom závislý "element", nahlédnout do pozadí klíčových okamžiků akašické kroniky českého národa. Vy, čtenáři posuďte, do jaké míry se mi to podařilo.

Praotec Čech

Český národ není zatížen karmou z vyvraždění původních obyvatel - Praotec Čech našel pro svůj národ neobydlené území. Ve 4. až 6. století začalo silně kolísat podnebí na celé zeměkouli. Mimo jiné díky výbuchům velkých vulkánů, např. na sv. Heleně. Vymrštěním velkého množství prachu do horních vrstev atmosféry poklesly na celé zeměkouli celoroční průměry teplot o dva až tři stupně. Tímto klimatickým výkyvem vznikla situace, kdy pásmo dozrání obilí v Evropě se posunulo o několik set kilometrů jižněji. Posun úrodnosti polí byl faktorem, který vyvolal tzv. stěhování národů. Severněji usazené zemědělsko-pastevecké kmeny se nemohly uživit na místě jejich dosavadního usídlení a aby přežily, daly se na pochod za sluncem a teplem. Tak odešli z našeho dnešního území na jih i zbytky stálými válkami oslabených germánských kmenů Markomanů a Kvádů. V "hercynském lese" pohraničních hor tehdejší "Bohemie" přežívaly jen malé skupiny Keltů, které byly adaptované na přežití zim bez obilnin. Jejich nepočetné skupiny se živily masem, bylinami, kořínky, a lesními plody. Přesně tak, jak to dodnes nacházíme u sibiřských kmenů v tajze.

Podnebí na počátku 6. století bylo tedy na území dnešních Čech asi takové, jako kdybychom jejich současnou nadmořskou výšku zvedli o dvě až tři sta metrů a navíc nechali vše zarůst ochlazujícím pralesem.

Pásmem přežití vyspělejších zemědělsko-chovatelských kmenů se v důsledku ochlazení stalo území jižně od Dunaje. Tam ovšem bylo brzy přelidněno, což vedlo k stálým kmenovým a rodovým válkám. V místech usazení dnešních Chorvatů a Srbů se tenkrát nacházela i pravlast rodu praotce Čecha. Z místních byl zřejmě nejméně bojechtivý, a proto toužil po vlasti s mírem. Obrátil se proto, jak bylo tehdy zvykem, na vlastní věštkyni s prosbou o vyhledání nové vlasti. Věštkyně udala Čechovu rodu cíl po opětovném klimatickém oteplení (kolem 570 n.l.). Vylíčila mu vytouženou zemi na severu i cestu k ní. Protože cesty pralesem byly neschůdné, stezky střežené místními bojůvkami, uskutečňovala se větší přeprava po splavných řekách - dnešním Dunaji a Moravě. Teprve z místa konce splavnosti řeky Moravy se Čechův kmen tehdy vydal strastiplnou cestou z Moravy do Polabí až k hoře Říp. (Kmen bratra Lecha ještě více na sever, do míst dnešního Polska.) Podle legendy na hoře Říp vůdce kmene oznámil, co zjistil již cestou, že země vůkol oplývá "mlékem a strdím". Navíc nikde Čechův rod nenacházel bojechtivé nepřátele. Nalezli zemi, kterou viděla věštkyně. Kronikářovu "mléku a včelímu strdí" je nutno rozumět tak, že praotec viděl z hory jak rovinaté pastviny pro dobytek a možnost zorání, tak zkonstatoval přítomnost včel. Ta signalizovala klimatickou příznivost místa a opylovače nutné pro obilí. Příslušníci kmene přijali s úlevou rozhodnutí k usazení a zemi pojmenovali spodobou praotcovy přezdívky Čechy. Jejich vůdce měl totiž jméno (přezdívku) Čich. Jak bylo tehdy zvykem, podle své osobité nadprůměrné vlastnosti - rozvinutém čichu. A čich je od nepaměti spojován s jasnozřivostí neboli intuicí. Říká se přece opisem intuici "míti čich". Od praotce Čecha tedy pochází dědičná dispozice Čechů k vytušování skrytého, "mají čich". I k hledání nových řešení v tísnivých situacích, neboli k "hledačství novot". (Zatím bohužel často včetně zlovolných.) Po příchodu do země nemuseli naši předkové vyvražďovat místní usedlíky. Nejsou tedy zatíženi karmou krve. Lze dále říci, že zemi vyhledali na radu věštkyně, tedy na pokyn sil neviditelné astrální dimenze. Byla jim tedy dána jako dar boží. Oba aspekty se jako velmi závažné klady vyjeví v událostech přicházející doby obratu.

Souhrnná symbolika legendy o Praotci Čechovi: mírumilovnost, ochota k hledání nových řešení, rozvinutá intuice.

Přemysl Oráč

Abychom pochopili okolnosti počátku vlády Přemyslovců, musíme se nejprve vcítit do způsobu tehdejšího života. Klíčem k životu byla plodnost žen a schopnost přežít se zásobami zimu. Lidé se v létě živili masem a jeho minerální nerovnováhu vyrovnávali kořínky, bylinkami a lesními plody (zeleninou). Jí-li člověk jen maso, kumuluje se v těle prvková nerovnováha a nutně onemocní. (Ve středověku tak dokonce úmyslně nechali umírat "přirozenou smrtí" významné zajatce. A aby na věznitele nepadlo obvinění ze zabití, ukazovali svědkům, jak jsou zajatci bohatě živeni masem a vínem.) V zimě, zejména na jejím konci, se však zelenina stávala nedostupnou. Proto byla v krizových obdobích nutná výživa semeny a zrnem, aby se zabránilo nemocem. Kmen tedy přežil bez jarních hromadných úmrtí jen tehdy, měl-li dostatek zrna pro zimu a jaro. Jenže pro sklizeň zrn je třeba mnoho těžké práce, a tu vykonávaly ženy, zejména v bojovných kmenech (typický stav u Wikingů, Hunů, Avarů, Maďarů). Muži jen lovili a cvičili se v boji. Práci mnohdy považovali za bojovníků nehodnou. Bylo tedy nutné a moudré příkladem ukázat, že orba je natolik ctihodnou činností, že je hodna i knížete, ba i císaře! Tohoto "verbování" mužů k práci, k aktu posvátné orby, používali nejen antičtí hrdinové, ale i císař Josef II. a car Petr I. Proto není divu, že byl příklad knížete "oráče" vložen i do počátku vlády Přemyslovců. Je možné považovat za reálnou kronikářovu zmínku o tom, jak první vládce Přemysl "zažehnal mory" (zimní hromadné odumírání skrze nedostatek obilí k přezimování) tím, že zapojil muže do obdělávání polí. Protože lidé potřebují takovou ctihodnou aktivitu vidět na vlastní oči, postavil se sám Přemysl za pluh. A není problém jako důkaz a odkaz potomkům přiložit lýkové střevíce Přemysla oráče.

Nyní k legendě o "úhor orajícím" Přemyslovi samotném. Je zřejmé, že vládnoucí, tj. spory rozhodující soudce Krok, zřejmě keltský místní znalec a druid, neměl syna nástupce. Jen tři dcery - Kazi, Tetu a Libuši. První byly spíše vědmami, tedy obdařeny astrálními dispozicemi (včetně čarování). Třetí Libuše byla racionálního a praktického založení, proto ji rada kmenových stařešinů začala považovat za jedinou možnou otcovu nástupkyni. Jenže k získání patřičné autority bylo třeba muže. Byla tedy vyzvána, aby se provdala za vhodného ženicha. To bylo přibližně kolem roku 670 n.l. A ejhle, zčista jasna se v asi šedesát kilometrů vzdálených Stadicích objevil muž, který podle legendy oral úhor, neboli byl nově příchozí. Co asi pohnulo ke sňatku vyzvanou Libuši, aby se opakovaně dávala na cestu za tímto cizincem? Nemusíme dlouho uvažovat - jeho původ. Tehdy byla totiž společenská váha muže byla dána vahou jeho otce. Co se vlastně odehrávalo v těchto létech, je zájemcům o historii zřejmé. Asi roku 663 umřel vládce první slovanské říše Sámo, ženatý s dvanácti manželkami, vesměs dcerami náčelníků místních kmenů. Po jeho smrti vypukly v centru jeho volného kmenového svazu (zřejmě dnešní Staré město u Uherského Hradiště) spory o nástupnictví. Jeden z jeho synů - ten, jehož matka pocházela z kmene usazeného kolem Stadic, se vrátil po její smrti do domova své matky. Jakmile se vrátil, pověst o tom se rychle donesla již zmíněné soudkyni Libuši. Ta se hned vydala na cestu, aby zjistila bližší okolnosti. Nalezla zdatného muže, obdařeného rozmyslem a rozsáhlými vědomostmi, týkajícími se i okolních zemí. Uznala jej schopnostmi i původem za sebe hodna a na radě stařešinů oznámila svou volbu. To ona jej nazvala Přemyslem podle jeho uvážlivé povahy. Nikdo neprotestoval, neboť volba byla shledána moudrou. Proto bylo vysláno poselstvo do Stadic a vyzvalo orajícího Přemysla k uchopení se správy místních kmenů. V legendě je kromě hlavních i další symbolika. Přemysl pole nedooral, proto Přemyslovci nedovládli konce státu. A všichni Češi mají tendenci nedodělávat věci! Očista řídícího národního kořene by nás tedy měla dovést k tomu, naučit se od Němců důslednosti a dodělávání věcí.

Hlavní symbolika legendy o Přemyslu Oráčovi: Velký vliv žen v národě, touha po přemýšlivém a pracovitém vládci, ochota k mezikmenovému ženění, tedy vznik hereditálního efektu. (Má za důsledek větší vitalitu, ale také časté štěpení názorů. Podle genetického průzkumu jsou Češi spolu s Bretoňci, Iry, Basky a Welšany "nejčistšími" Kelty. Také podle obliby piva.)

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2014.