Vlastní cestou k duchovnu
-
Vytvořenočtvrtek 10. říjen 2024 17:09
-
AutorIng. Michaela Nováková
-
Oblíbené2655 Vlastní cestou k duchovnu /setkani-2013-lipno/222-esoterika-a-vira/2655-vlastni-cestou-k-duchovnu.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Mnohokrát jsem byla na dovolené v Asii tázána, zda jsem křesťanka nebo patřím k jinému náboženství. Pokaždé jsem odpovídala, že nepatřím k žádnému náboženství, ale že věřím v Boha. Nechápající pohledy na druhé straně mě nutily se nad mými slovy zamýšlet a více je druhým vysvětlovat.
Říkají nám ateisté, nevěřící, někdy též, stroze, bez vyznání. Většina naší společnosti je dle dostupných statistik bez víry. Je tomu tak ale opravdu? Nebyli jsme vychováváni k víře, vyrostli jsme v době, kdy víra nebyla moderní. Možná se nám také nechtělo slepě věřit nějakým báchorkám, jak se nám na první pohled jevily. Byli jsme vychováváni s důrazem na zdravý rozum a vzdělání, a to se s vírou, s nedefinovatelnou, neprokazatelnou vírou těžko slučuje. Je jedno, v co víra má být, jaký má název a jaké jméno Boha, zkrátka to nebylo in. Život nás tak donutil každého zvlášť urazit vlastní cestu k duchovnu. Prokousat se logickou a racionální myslí až tam, kde veškerá logika a racionálno končí. A uvěřit. Uvěřit v něco nevysvětlitelného, v něco, co nás přesahuje.
"Ale chodíte do kostelů, nebo ne?" slyším z druhé strany. Ano, chodíme, někteří často a rádi. Úžasný prostor kolem nás, ticho a vůně kadidla nás fascinují. Kolik z nás se ale při návštěvě kostela pomodlí? Ještě chvilku s místními diskutujeme o víře v Čechách, a pak přecházíme do chrámu Maitréji v Tikse, já k tiché meditaci, místní se jdou poklonit Buddhovi. Hlasitě se modlí a poklekají. Když jsem byla před pár lety v nemoci zahnána do kostela sv. Antonína v Holešovicích, upřímně jsem se modlila o radu a pomoc. Odpověď přišla hned vzápětí! Měla jsem uvěřit ve své síly a ve svou schopnost se uzdravit. To ale předbíhám v čase...
Moje vlastní cesta
Svou cestu k duchovnu jsem započala před devíti lety. Diplom v kapse, čerstvá vegetariánka a rebelka, která skončila svůj několikaletý vztah. Začala jsem hledat. Něco hlubšího než jen vzorce a definice ze školy. Možná smysl existence. Zapsaly jsme se s kamarádkou na kurzy jógy. Bylo to pro nás pro obě něco zcela nového, učily jsme se zklidnit tělo a vyprázdnit mysl. Vydržet v jednotlivých ásanách v klidu bylo náročné, ale zvládnutelné. Zato vypnout hlavu pro nás bylo zcela nepředstavitelné. "To se nám nikdy nepovede. Taky u toho vždycky myslíš na sex?" Tak nějak vypadal rozhovor dvou štírek po prvních pokusech o meditace. Netrvalo však dlouho a já začala mít při meditacích a ásanách vnitřní prožitky. Cítila jsem zajímavé, těžko popsatelné věci. Něco zcela nového. Vypadalo to jako první úspěchy a duchovní pokroky, ale mě to jen zmátlo. Při meditacích se mi začaly vynořovat různé prožitky, někdy příjemné, jindy zas nesnesitelné, a já nevěděla, co znamenají, natož jak s nimi pracovat. Pohlcovaly mě střídavě pocity euforie a hrůzy. Ptala jsem se lidí kolem sebe, ale nikdo mi nebyl schopen poradit. Připadala jsem si divná, odloučená. Stáhla jsem se dovnitř, ale hledala jsem dál.
Propadla jsem vášni
Z mého zájmu se postupně vyklubala vášeň pro duchovno. Láska. V té době jsem začala zažívat skutečně zajímavé věci. Pamatuji se na své první vize při meditacích, ze kterých jsem se sbírala několik následujících dní. Tolik probrečených hodin! Zato první spontánní telepatický kontakt pro mě byl fantastickým zážitkem. Stále jsem však neměla s kým své prožitky sdílet, a když euforie odezněla, pochybovala jsem o tom, co jsem viděla a cítila. Začala jsem hledat svou osobní cestu, potřebovala jsem se postavit na vlastní nohy. Uvědomit si, že jsem na cestě sama, abych později prožila pocit všudypřítomné všezahrnující lásky. Potřebovala jsem vše procítit zevnitř, aby byla racionální mysl roztrhána iracionálnem a donucena uvěřit. Dostala jsem se k vizuálním meditacím, automatické kresbě i telepatii a nadšeně se jim věnovala. Hledala jsem své poslání. Pamatuji se na jednu z vizí, ve které jsem léčila dotekem. Připadalo mi to tak úžasné, ale přitom tak vzdálené a nedosažitelné. A teď zpětně vím, že to byly pouze signály, co je mým talentem, čemu se mám věnovat. Jak krásně a trpělivě jsem byla vedena!
Jsem ve službě
První velká zkouška přišla vzápětí s mou nemocí. Chceš li léčit druhé, musíš nejprve uzdravit sebe. Prošla jsem! V rekordním čase jsem vstala z postele, posílena hluboko uvnitř. Trénovala jsem a vyčkávala na další impulz. Nenechal na sebe dlouho čekat. "Skoč do vody a plav," znělo mi v uších. Začít pracovat ve službě pro lidi pro mě byl velký krok. Velice silně jsem cítila, že ho musím udělat, zároveň jsem však pociťovala i strach, obavy a nevíru ve své schopnosti. Naštěstí převážila má vášeň a láska, a já se vrhla do pomoci druhým. Sebe už jsem na své cestě k duchovnu posunula, tak proč bych nemohla posunout i druhé? A tak pomáhám druhým na jejich cestě k duchovnu, k Bohu, k sobě samým. Spojila jsem svou vášeň a lásku se svojí prací. Pamatuji se na svůj dva roky starý sen v Himálaji. Před očima se mi vynořovaly jednotlivé části obličeje a jejich propojení s lidskými orgány. Nestihla jsem si ale údaje ze sna poznamenat. Jaké překvapení mě čekalo před pár měsíci na víkendu čínské medicíny, kde se přede mnou na papíru vynořil stejný obličej, zároveň s vysvětlením souvislostí s orgány v těle. A takto krásně a trpělivě jsem vedena neustále. Každý den za své vedení děkuji. Na kurzech jsem si oblíbila sdílení zkušeností z transformací, pro ten pocit, že lidé nejsou ve svých vnitřních světech sami. Tak jako jsem byla dlouhou dobu já.
Ing. Michaela Nováková
Poradenství v oblasti osobního rozvoje
www.simbis.cz
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2014.