Jó, to jsem ještě žil
-
Vytvořenopátek 30. prosinec 2022 10:57
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené1900 Jó, to jsem ještě žil /setkani-2012-lipno/222-esoterika-a-vira/1900-jo-to-jsem-jeste-zil.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Je to jedna z nejkrásnějších písní, jaké znám. Koho z českých básníků či textařů by napadlo zpívat za duši padlého vojína v první osobě. Spolu s další písní – Tulipán – zpíval Jiří Suchý tyto své texty proti násilí a válce dříve než světoznámý "vynálezce" protest songu Bob Dylan.
Když jsem to v útlém mládí slyšel zpívat autora v nabité Lucerně na tehdejším velikém "Srazu spřízněných duší Jiřího Suchého", bylo to cosi jako mohutná pobožnost tisíců lidí. Na rozdíl od Dylana nebyl Suchý permanentně naštvaný na svět, nejezdil v nejluxusnějším Rolls Roycu s barem, televizí a postelí na koncerty kritizovat chudobu, zachoval si vždy svůj úsměvný a poeticky laskavý postoj k životu i smrti. A jsme u mého tématu. Mám připravenou knížečku, spíš příručku Provázení stářím a umíráním (aneb Inspirace pro pečující – profesionály i laiky, aneb Co potřebuje tělo a duše seniora). Něco si tu na toto téma tentokrát, a třeba ještě i někdy později, povíme. Když jsme s kolegyní uspořádali o těchto věcech nedávno na Krajském úřadu v Českých Budějovicích konferenci nazvanou "Provázení", následovaly zajímavé ohlasy, třeba ve stylu: "Škoda, že jsem tohle nevěděla před pár lety, když mi umírali rodiče." Skladba účastníků však byla vypovídající: ze školství nikdo, ze zdravotnictví dva lidi, všichni ostatní ze zařízení sociální péče o seniory. Zároveň byly po rozeslání pozvánek i reakce těžce materialistické – "Nekažte mi s tím náladu", nebo – "Jak se opovažujete o tomhle vůbec mluvit". Opovážili jsme se a budeme se i nadále opovažovat v našem projektu "Provázení" asi i v jiných krajích a na dalších platformách (nemocnice, zdravotní školy apod.) alespoň pro ty, kteří chtějí naslouchat. A proč? Staří lidé jsou spolu s dětmi dvě nejdiskriminovanější či alespoň nejpřehlíženější skupiny obyvatel. Nemohou se brát za svá práva. Různé skupiny osob s postižením – lidé na vozíčku, nevidící, neslyšící, diabetici, myopati, lidé s roztroušenou sklerózou aj., mají dnes organizace k hájení svých zájmů. Mohou svobodně demonstrovat před ministerstvy, psát petice, připomínkovat zákony, najímat si právníky, jednat s poslanci…, jen malé děti a staří lidé, tedy ti bezmocní na obou okrajích lidského života, se o sebe brát nemohou, neozvou se. Nikdo často neví, jak a co bolestně prožívají. Mnohdy ani nemohou vyslovovat přání, neboť nemají v okolí nikoho, kdo by je vyslechl a přání splnil. Jsou vydáni napospas okolí. Je to silně opomíjená povinnost společnosti.
Kdysi bylo dětství víc dětstvím a stáří víc stářím
Jsme dnes svědky jakési postpubertální kultury, kdy se starší křečovitě bojí stárnutí, a tak jednají jako mladí: Dospělost si vytvořila životní styl, kdy mnozí dospělí se pomocí bezuzdné spotřeby všeho, co "frčí", snaží zapomenout na svůj věk. K němu by ale měly patřit i odpovědné postoje. Kdysi byla idea stáří spojena s jistým druhem důstojnosti. Dnes je porušen tradiční životní cyklus. Dospělí se "omlazují" teenagerským odíváním, slovníkem, prací bez disciplíny, hromaděním věcí bez účelu, jistotou bez pochybností, životem bez odpovědnosti. Oslabuje se uvědomělé občanství ve prospěch bezstarostného konzumu. Naopak mladí chtějí být staršími, žít jako oni a mít věci jako oni, dětství se zkracuje. Soutěžení s druhými, kdo má lepší předměty (mobil, auto, věci na sebe atd.), honba za bohatstvím, která je zbavena duchovního a etického kontextu, se však stává pouhým sportem a jako droga vyžaduje stupňování.
Protože dnes bereme člověka jen tělesně, jeví se nám stárnutí jako cosi negativního. Srovnáváme stárnoucí tělo s hrncem na smetišti. Přehlížíme vlastní hodnoty stáří – duchovní zralost a stále tvořivější duši. Dospěli jsme do paradoxní situace: Chceme se sice dožít vysokého věku, ale nechceme být staří. Takové zmatení lze vyložit jen naprostým popřením spirituálního principu. Kdyby však člověk upřel zrak na ducha, snad by si opět vybavil zážitek, jaký mívali lidé před věky – zážitek ctihodného starce. U těla znamená stárnutí počínající a postupující degeneraci, u ducha znamená zralost. I v přírodě je tomu podobně: Každá rostlina se zaměřuje na to, aby přinesla plod; ale u člověka chceme ignorovat právě to, co může přinést plody – stáří. Stáří je strastiplné, pokud člověk současně s tendencí odumírání tělesnosti neprobouzí nové vnitřní síly, ale křečovitě se upíná na své tělo, společenskou roli, prostupuje se pocity osamělosti, sebelítosti, bezmocnosti, existenciální úzkosti lidstva, stesku po ztrátě či omezení sexuality, bilancování svého života jen z té stránky, ze které mu bylo snad ublíženo atd.
Smrt jsme si navykli odsouvat do nejzazších koutů duše jako něco přímo neslušného a zmínky o ní považovat za něco nevychovaně provokujícího. Konzumní a individualistický styl moderního života nás vede k iluzornímu pocitu, že máme život ve svých rukou. Často nás zaskočí až těžká nemoc či úraz a konfrontuje nás s překvapivým faktem, že tomu tak není.
Staří Egypťané neměli slovo smrt. Neexistovala pro ně. Říkali – cesta na západ. Tak jako zapadá slunce pod obzor, zapadne i duše, aby se zas jednou zrodila, jako když slunce znovu vyjde. My jsme jiní. Běžné konvenční představy o smrti jako nejstrašlivější události na zemi jsou do mnohých z nás pevně protisknuty. Avšak – nejen kvůli provázení druhých, ale i kvůli postoji k vlastní smrti je dobré si stanoviska s tím spojená promýšlet a zapouštět do sebe už mnohem dříve.
Zatímco středověk tabuizoval sexualitu a smrt byla věcí veřejnou, ba slavnostní, dnes je tomu naopak
Ve společnosti, kde je smrt tabu, ba snad i cosi neslušného a pohoršujícího (jako kdysi sexualita), kde rozhovory o ní jsou odmítány jako něco morbidního, jsou děti odháněny od těchto situací, "šetřeny", krmeny trapnými vytáčkami a podobně. Často však pro děti i umírající rodiče či prarodiče je tím nejblahodárnějším právě ono osobní rozloučení, i kdyby nebylo v tu chvíli plně psychicky zvládnuto. Dřívější takzvaná poslední hodinka mívala svůj moudrý rituál, vycházející ze zkušeností generací.
Jak připravovat na konec života člověka v beznadějné situaci, například s rakovinou? To, co by leckdo považoval za selhání, je možná to správné: jen vyslechnout, plně, co nejhlouběji, a třeba neříct nic. Jen aby druhý viděl, že to sdílíme. Víc mnohdy nelze. Žádné utěšování, balamucení, slibování, jak na jaře půjdou znovu sázet česnek nebo si dají frťana… "Milosrdná lež" může být naopak krutá, protože uloupí odcházejícího o cenné období přípravy na přechod. Diagnózu lze sdělit s láskou, pravdivě (empatie dovolí nelhat), ale najít formu, která nevezme úplně všechnu naději – třeba: lékaři dělali, co mohli a jak nejlíp uměli, uvidíme. Když už je jasná, nevymlouvat blížící se smrt, ale pomoci ji přijmout. Zůstat s takovým člověkem v jeho bolesti. Najít v sobě sílu a neprchnout před jeho pláčem, zoufalstvím, nešťastným křikem duše. Klidně dát najevo i svou bezmocnost, a když jsou vyčerpány všechny možnosti léčby a nalezeny všechny podpůrné prvky praktické pomoci v dané situaci, pak už jen setrvat vedle něj a sdílet se s ním, nést s ním jeho trápení, pomoci mu kousíček poponést jeho kříž a pak mu ho zase vrátit, aby ho do cíle donesl sám.
Člověk by měl umírat doma
V rodině může být umírající "svůj" až do konce a bez námahy chápat, co se děje. V nemocnici netuší, jak s ním dál neznámý personál naloží. Už toto bývá často psychicky k nepřežití. Medicínská důkladnost a ustavičný spěch jsou sice nutné, ale zapomíná se, že pod přikrývkou či plachetkou je člověk, jehož duše potřebuje i vlídně odpovídat na otázky, třeba i nevyřčené, či společně se zamyslit nad uplynulým životem, jeho vztahy, výhrami a prohrami apod. A práva těžce nemocného, který se nemůže ničemu bránit? Často je mu rozhodnutím o přepravě do nemocnice odepřeno právo na jeho vlastní mínění. Poslední chvíle života však patří do režie umírajícího, jako tomu vždy bylo. Někteří zdravotníci se domnívají, že jednají profesionálně. Není tomu tak, pokud nepopřejí nemocnému sluchu, nepřihlédnou i k jeho pocitům, právům a vůli. Chtěl ještě něco důležitého říci svým blízkým? Poděkovat, poprosit za odpuštění, rozloučit se? Už nemohl, příležitost mu nebyla dána. Nemá tak silný hlas a energii, aby se čehokoliv domohl, zavolal si někoho kompetentního, vynadal, zatelefonoval. Nemůže nic. V lepším případě má fyzickou péči, ta ale nestačí. On není jen tělem. Bez blízkých a přátel to není komplexní péče. Není to skutečné doprovázení, ba žádné.
Nestaráme se často o poslední přání umírajícího. To bylo od nepaměti ctěno jako nedotknutelné. Mezi poslední přání však často patří právě umírání doma. Jistě, je to dilema – vyhovět přání umírajícího, abychom mu k tomu poskytli klid, anebo svému navyklému způsobu myšlení, kdy máme strach, "abychom něco nezanedbali a pak si to nevyčítali". Je to těžké, jako laici vždycky nedokážeme posoudit jeho zdravotní stav. Kompasem by mělo být vcítění do přání trpícího.
Je též nutné vycítit, zda by umírajícímu pomohlo setrvání u něho a třeba předčítání, nebo zda jej naše přítomnost ruší. Častou zkušeností je, že i když si blízcí moc přejí nepromeškat okamžik konce, málokdy se to zdaří. Dotyčný často zemře ve chvíli, kdy oni si odskočí pro nápoj nebo na toaletu. Ba mnohdy to vypadá, jako by na to přímo čekal nebo je i pro něco pošle. Ale uvažujme: když někdo v okolí zavaluje umírajícího mentálními vlnami pláče, zdržuje ho tím na hmotné úrovni, ze které on se už touží odpoutat jako zralý plod od stromu. Oporou trpícímu však můžeme být, jen pokud sami zvládneme jeho stav. Snažme se o pochopení odcházejícího člověka v jeho životní celistvosti. Nesprávná služba je, když si ji pečující zužuje jen na to stařecky zchátralé tělo. Nemělo by se na konci života přistupovat k dědovi nebo babičce se zapomněním na jejich celý dlouhý předchozí život. Nemáme jejich život ve své mysli při péči o ně gumovat, jako by nebyl.
Okamžik smrti
Jak je vznešený, s jakou plností světla a s jakou krásou obklopuje odcházejícího člověka, nezávisle na tom, jak žil a co bude možná muset na dalších stupních svého vývoje prodělat! Proto od něj nebudeme utíkat, nýbrž jej v naprostém klidu a úctě doprovázet. Modlitba Otčenáš, nahlas vyslovená do prostoru, vede umírajícího přes práh. A též doba po tom je naplněna posvátným klidem. Zemřelý je ještě velmi blízko, ještě je zcela zde, obrácen k duším pozůstalých. Umírání je pomalý proces, stupňovitý vývoj, který není se zástavou dechu zdaleka ukončen.
Dovršení života je dobou, ve které se člověk stahuje do sebe a odvrací ode všeho, co probíhá vně. Ve snu, v polospánku i v samomluvě vede dialog se svým životem, bilancuje. Někdo tak činí tiše, jen sám pro sebe, jinému při tom pomůže účast druhého. Pak hledá v nás prostor, aby se setkal sám se sebou, se svým životem a vzpomínkami. Snad nejlepší je pro to účastné mlčení; to mu umožní nechat vyvstat vzpomínky. Může se mu zjevit řád, souvislosti a smysl, spojující různé události, a staré viny nabudou nového smyslu. Měl by umět všem odpustit a i my bychom měli odpustit jemu. Pro své obrácení dovnitř má menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí na významu. Vstupuje do bezčasí. A i my s ním zakusíme uzdravující moc ticha; prožijeme určitý podíl na onom bezčasí, jež v sobě nese dech věčnosti. Musíme umírajícího ode všeho uvolnit, jinak mu způsobíme svým lpěním zbytečné utrpení.
A bezprostředně po smrti? Nedejme se hned do díla. Nechme na sebe působit zvláštní klid tohoto okamžiku. Dopřejme si čas na rozloučení. Ještě tři dny nás odcházející duše může vnímat, jako kdyby byla ještě v těle.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.