Spánkový kontakt se zemřelými
-
Vytvořenopátek 29. prosinec 2023 11:53
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené2323 Spánkový kontakt se zemřelými /setkani-2012-lipno/222-esoterika-a-vira/2323-spankovy-kontakt-se-zemrelymi.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Máme-li obdélník položený na délku a zkracujeme-li jeho délku, v určitém přechodném momentě se stává čtvercem. Zkracujeme-li dál, je opět obdélníkem, ale užším než čtverec. Při opačném pohybu se na kratičký moment stává opět čtvercem. Tak jako čtverec je specifickým útvarem obdélníku, je tomu tak i s okamžikem usnutí a probuzení v našem životě.
Většinou těmto dvěma okamžikům nevěnujeme žádnou pozornost. Přesto jsou v souhrnu lidského vědomí něčím nadmíru důležitým. Vyjděme z faktu, že žijeme s odtělenými v jednom světě, jsme od nich odděleni pouze stavem a schopnostmi svého vědomí.
Předešel-li nás někdo blízký a s námi harmonický a má-li již za sebou průchod kámalokou, pak onen letmý okamžik usínání a probouzení může mít velký význam pro náš vzájemný styk. Jak osvětluje R. Steiner, při usínání můžeme klást zemřelým otázky a při probouzení jsme disponováni k nalézání odpovědí.
Kdybychom ráno ihned nepřecházeli ve smyslové postřehování, ale kdybychom dokázali s klidnou pozorností prodlít v okamžiku probuzení, byli bychom v této chvíli uschopněni přijímat myšlenky odtělených. Jen by nám připadalo, jako kdyby tato poselství, tyto zprávy vyvstávaly z našeho vlastního nitra. Proč nám to nejde? Proč se do přirozeného kontaktu s odtělenými nedokážeme snadno vpravit? Ze dvou příčin: za prvé - k probuzení nebo k usínání připojujeme ihned stav, který utlumí vše, co v tomto okamžiku prožijeme. Za druhé - tyto věci nám připadají nezvyklé, spíše až nemožné (pro někoho i "padlé na hlavu"). Ale také: nevíme či nepřipustíme, že v sobě můžeme od odtěleného něco nalézat, protože nám to připadá jako naše vlastní myšlenky. Odpověď, která se v nás vynořuje ihned po probuzení, nerozpoznáváme, protože má "podobu" naší téměř běžné myšlenky.
Tyto překážky jsou však přesto překonatelné: co v člověku probíhá při usínání jako kladení otázek zemřelým, pokračuje určitým způsobem ve spánku dále. Zatímco spíme, je tu určité neuvědomované vztahování se zpět k okamžiku usnutí a na základě této skutečnosti se pak mohou dostavit sny. Ty mohou pak být skutečnou reprodukcí otázek, dávaných odtěleným. Ve snu se jim přibližujeme mnohem více, než si myslíme. Třeba tím, že jsme o tom, co prožíváme ve snu, mluvili k mrtvým bezprostředně před usnutím. Ale sen si to vynáší z nediferencovaných hloubek duše na povrch a odtělené duše v něm mohou "číst".
Okamžik probuzení předává nám od nich "vzkazy". I tento okamžik je bezprostředně se uplatňujícím smyslovým životem ihned smazáván. Ale přece dochází také k tomu, že při probuzení, když vystupujeme z niternosti naší duše a pozorujeme-li se pečlivěji, máme v sobě něco jemného, nenápadného a laskavého. O něčem z toho máme snad dojem, že jsme to tiše a intimně pošeptali sami sobě. Je to sice již ?naše? myšlenka, ale můžeme si povšimnout, že ještě včera jsme ji takovou neměli. Je buď nová, nebo některá z našich starých alternativ řešení, která se nám nyní jeví jistěji, schůdněji, nadějněji či radostněji, nebo naopak - cítíme k ní silnější odstup, cizost. Pak se pomalu učíme rozlišovat, co nevychází z našeho obyčejného já. To jsou často sdělení odtělených. (Musíme ale, jako všude, dávat pozor, abychom za "odpověď" nepovažovali jen něco právě z našeho nižšího já, co se nám zrovna líbí jako to nejpříjemnější nebo nejméně náročné.)
Miluji-li za života, miluji i po smrti
Předpokladem pro tyto vztahy je, že jsou založeny především na tom, že "mrtví" byli s námi v životě ve spojení. Vztahy za života zakládají něco, co následuje pro naši další souvislost s nimi i po jejich odchodu. Proč to tak je? Sami vidíme rozdíl, mluvíme-li s někým lhostejně, nebo s účastí; mluvíme-li s ním tak, jak mluví člověk s jiným, který je nám lhostejný, nebo s tím, koho máme rádi, s kým rádi navzájem sdílíme své názory, nálady atd. Pěstujeme-li s blízkými intimnější vztahy a styky, které spočívají na citech a pohnutkách vůle, a uchováme-li si tyto citové vztahy, tyto zájmy k duši toho druhého, tuto "zvídavost" na odpovědi i tehdy, když jeho duše přešla "tam", nebo můžeme-li žít v reminiscencích, které nevyvěrají z představ, nýbrž ze vztahů duše k duši, pak jsme zvláště způsobilí přibližovat se v okamžiku usínání jako tázající se k jeho duši.
Ale i z druhé strany: dostat odpovědi, zprávy v okamžiku probuzení, k tomu se obzvláště uzpůsobujeme, jsme-li schopni zabývat se - jako bytosti poznávající - bytostí dotyčného odtěleného na základě znalosti jeho života. Pomysleme si jen, jak často, hlavně v přítomnosti, míjíme lidi, aniž bychom se učili je poznávat. Jak se vlastně dnes lidé vzájemně nezajímají a tedy neznají. Jsou manželství, trvající desítky let, aniž by se oba manželé opravdu nějak znali. Dalším předpokladem tedy je, že se tážeme těch, u kterých lze podle jejich zemského života předpokládat, že vědomě přejdou do devachanu a budou tam prožívat proudy vyšších idejí. Klást otázky těm, kteří zde žili uzavřeni do sebe, jen přízemně bez touhy po vyšších hodnotách, odezvu nepřinese. Neměli bychom klást blízkým duším otázky malicherné, prospěchářské či jen pro ukojení své jepičí zvědavosti. Nepřistupujme k této věci jako k zábavě, ani jako k lechtání pocitu tajemna, ale s plnou vážností. Proto je lepší si tuto oblast v sobě předem v niterním tichu a odpovědnosti nechat uzrát. Pak je teprve možné, a to nespočívá na talentu, ale na lásce, přistupovat k blízké bytosti s porozuměním, a tím o ní získávat skutečné představy. Pak se s trochou cviku a důvěry mohou udržovat, resp. navazovat kontakty i takovýmto přirozeným způsobem.
Podobně můžeme poprosit před spaním svého Anděla Strážce. Nemusí to být jen prosba o zodpovězení nějakého dotazu či problému, ale i prosba o jeho inspiraci, pomoc a posilu v těžkostech, vedení, zbavení tíhy a podobně.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2013.