Inkarnace zavražděného mládence { -- cat: 77 -- }
-
Vytvořenopátek 26. červenec 2024 17:45
-
AutorPetr Frank
-
Oblíbené2559 Inkarnace zavražděného mládence { -- cat: 77 -- } /setkani-2012-lipno/220-nadprirozeno/2559-inkarnace-zavrazdeneho-mladence.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Koncem sedmdesátých let jsem se jako psycholog věnoval problematice agresivity mezi nezletilými delikventními chlapci, kteří byli rozhodnutím soudu dlouhodobě umístěni ve výchovném ústavu poblíž Děčína.
Agresivita obecně je nesmírně zajímavý psychický produkt, protože je současně prospěšná i škodlivá, bořící i tvůrčí, patologická i přirozená. Agrese totiž každého z nás současně utváří a zároveň částečně znehodnocuje a osobnostně tříští. Kvůli ní jakžtakž zvládneme vnější okolnosti svého života, ale jsme jejím prostřednictvím rovněž ovládáni či dokonce zotročováni jinými. Agresivita je vyjadřována doslova všude například oplzlými obrázky sexuálních symbolů na nárožích, postoji řidičů autobusové přepravy, zuřivě zvonícími tramvajemi, ale je beze všech servítků vtělována i do mezinárodních smluv a zákonů a jsou jí rovněž denodenně plné noviny. V takřka každém dnešním daňovém dokladu je zmínka o penalizaci, což je zjevná pohrůžka příští agresí. Agresivitu jednotlivců lze samozřejmě utlumovat či vhodně transformovat, ale jen do urči-té míry, protože naprostý nedostatek agresivity je stejně psychosomaticky škodlivý jako její nadbytek. Například nedávno bylo prokázáno, že lidem s příliš nízkou agresivitou se kazí zuby dříve a rychleji než osobám s vyšší agresivitou.
Nadměrná agresivita, zjištěná objektivně standardizovanými metodami, se vyskytovala u většiny ze šedesáti chovanců zmíněného ústavu. Ti zároveň agresivitu produkovali a současně jí trpěli, takže její stupňování a škodlivé odreagovávání se pedagogicky nedalo téměř zastavit. Růst mimořádné agrese chovanců, namířené proti věcem i osobám, u nich ještě podporoval fenomén zvaný proximita (fyzická blízkost), který zde představovala nadměrná nahuštěnost chlapců v objektivně příliš malém prostoru. Jeden druhého zde totiž téměř nepřetržitě, ač neúmyslně omezoval při pobytu a pohybu v úzkých chodbách, v poddimenzovaných hygienických zařízeních, v miniaturních šatnách, v malých klubovnách a v nedostatečně rozlehlých ložnicích. Kdyby zde měl každý chovanec pro sebe sto či dvě stě čtverečních metrů, asi by ostatní agresivně nenapadal. Nelze si však dělat iluze, že by se z něho potom stal nějaký budha. Svoji nadměrnou agresivitu, jež je charakterizována především schopností akumulace a transformace, by v tomto případě zřejmě obrátil vůči sobě. Buddhy (slovo buddha znamená v sanskrtu osvícený) se totiž můžeme stát pouze v případě, když samotnou prapříčinu agresivity, kterou je naše ego a egocentrismus, definitivně vykořeníme z vlastního nitra, jako se to podařilo Kristovi nebo Buddhovi...
Dlouhodobě koncipovaný experiments hypnoterapií, jejž jsem naplánoval pro pouhé usměrňování a utlumování symptomů agresivity chovanců výchovného ústavu, jsem tehdy zahájil postupnou individuální zkouškou hypnability u všech šedesáti deseti až patnáctiletých mládenců. Zjistil jsem překvapující skutečnost: téměř 30% z nich upadalo do hypnózy somnambulního typu, 40% do střední hypnózy (hypotaxie), 25% do lehké hypnózy (somnolence) a jen zbývajících 5% bylo vůči hypnóze zcela imunních (refrakterních). Chovanci byli tedy podstatně hypnabilnější než průměr populace, což jsem si paradoxně vysvětloval jejich význačným odporem vůči autoritám, mezi něž jsem v jejich očích sám patřil. Paradoxně proto, že ten, kdo projevuje nejvyšší odpor vůči autoritě, kterou jsem představoval i já jako hypnotizér, vlastně současně pociťuje na této autoritě nejvyšší závislost. A schopnost upadnout do somnambulní hypnózy je mimo jiné projevem značné závislosti na hypnotizérovi. Příznivý efekt hypnotizace navíc obecně spočívá v nekritické akceptaci hypnotizérových tvrzení (sugescí), jež vedou k hypnotickému spánku. Zřejmě také proto byla zkouška hypnability tak překvapivě úspěšná.
Osmnáct somnambulních chovanců jsem považoval pro experiments potlačováním agresivity za nejzajímavější, protože tito mládenci se po probuzení z hypnózy nepamatovali na nic, tedy na posthypnotice nebo hypnotické sugesce, na hypnotizační procedury a tak podobně. S těmito somnambuly jsem později pracoval individuálně i kolektivně, což znamená, že jsem celou skupinu somnambulů hypnotizoval případně i najednou jediným předem nacvičeným hypnotizačním signálem, a potom jsem všem "spícím" zadával stejné hypnotické a posthypnotické sugesce, které tak či onak ovlivňovaly jejich agresivitu. Samozřejmě jsem pracoval každodenně i s jednotlivými somnambuly, a právě při této individuální práci jsem občas zjistil nesmírně zajímavé okolnosti, jež nijak nesouvisely s naplánovaným experimentem a které jsem si ve svém tehdejším metafyzickém středověku nedokázal nijak vysvětlit. Nedovedu si je vysvětlit ani dnes, ale mohu je alespoň věrohodně popsat.
Dne 15. února 1979 jsem hypnotizoval jedenáctiletého Vlastimila, jenž měl nejvyšší skore agresi-vity, která byla vyjadřována hodnotou acting-out + 18. V jeho případě jsem se tehdy snažil prostřednictvím hypnotické regrese vystopovat okamžiky, v nichž se dopouštěl agresivních činů částečně na neurotické, ale i na psychopatické bázi, za něž byl následně umístěn do ústavu. Tehdy mu bylo devět a mimo jiné střílel ze vzduchovky po dětech z mateřské školy.
Když jsem mu však zadal hypnotickou sugesci: Je ti právě devět roků, "spící" Vlastimil nijak nezareagoval. Pouze se jeho tváří mihl stín jakési nevole. Když jsem výzvu k regresi opakoval bezvýsledně už potřetí, napadlo mě, že bych jej mohl příznivě navnadit a odměnit uvedením do situace krátce po narození, kdy jsou děti většinou matkami hýčkány a kojeny. Řekl jsem tedy: Nedávno jsi se narodil a jsi právě u náručí své matky...
V mnoha předchozích případech jsem po podobné hypnotické sugesci objevil v tváři svých klientů zjevné pokusy o slastné dumlání mateřského prsu a výrazný pocit štěstí. Tentokrát se však nestalo nic z toho, co bych čekal. Opět jen zakaboněná tvář a poplašené škubání víček. Ve Vlastimilově nitru běžel prudký děj, který jsem prozatím svými sugescemi nedokázal nijak ovlivnit.
"Co se děje?" zeptal jsem se po drahné chvíli. "Chtějí mě utopit..." vyhrkl naráz. "Bojím se...? "Kde a kdo tě chce utopit?" podivil jsem se. "Jura a Sváťa Lžíčařovi, na přehradě, odtrhávají mně prsty, kterými se držím boku lodi, a potápějí mě veslem..." "Proč tě chtějí utopit?" vydechl jsem nevěřícně. "Kvůli Boženě, ze žárlivosti. Hrůza..." "Kolik je ti roků?" "Osmnáct," vyjekl jedenáctiletý Vlastimil. "A jak se jmenuješ?" "Pavel Dubský..." "O jakou jde přehradu? Kde se to odehrává?" "Kníničská přehrada, jsme uprostřed a já už se topím..." "Jaké je datum? Jaký se píše rok?" "Je červen. Tisíc devět set čtyřicet. Jsem už pod hladinou, ztrácím vědomí, to je děsné, že umírám..."
Konec. Nastalo dlouhé mlčení. Hrozný niterný děj se převalil jako povodeň přes Vlastimilovu tvář. Už jsem mu nekladl další otázky. Deset minut jsem počkal, až se tvář uvolní, a pak jsem Vlastimila hypnotickými sugescemi uvedl do jeho osobnostní reality, v níž se chválabohu jmenoval Vlastimil a bylo mu právě jedenáct roků. Po delší chvíli jsem ho pomalu a opatrně probudil z hypnotického spánku.
Na nic se nepamatoval. Kladl jsem mu trpělivě četné otázky. Nevěděl, kde je Kníničská přehrada. Jména Pavel Dubský, Božena, Jura a Sváťa Lžíčařovi prý nikdy neslyšel, neznal je a netušil, komu by mohla patřit. V Brně ani v jeho blízkosti nikdy nebyl, o přehradě postavené těsně před válkou vůbec nic nevěděl. Nikdy se neplavil na člunu. Neměl rád koupání v přírodě ani v bazénech, neuměl plavat a vody se doslova štítil, bál se jí jako čert kříže, což jsem si později ověřil z několika stran. Nikdo by ho nikdy nedostal ani do nového ústavního bazénu. Měl totiž panický strach z jakékoli vodní hlubiny, což potvrdili i Vlastimilovi rodiče, prý se vody bál doslova od kolébky a běžné koupání ve vaničce se nikdy neobešlo bez plačtivých protestů a hrozitánstého křiku.
Uběhlo několik let. Když jsem někdy v roce 1982 prováděl v Brně psychologické vyšetření muže podezřelého ze závažné trestné činnosti, požádal jsem jednoho tamního vyšetřovatele, zda by se pro mě nepokusil zjistit, jestli se v červnu 1940 neutopil na Kníničské přehradě nějaký Pavel Dubský. Vyšetřovatel mi přislíbil, že se tento podivný fakt pokusí ověřit. Když mi však během mého týdenního pobytu v Brně nezavolal, byl jsem si jist, že raději mlčky rezignoval na práci v zaprášených válečných archivech z období protektorátu Böhmen und Mähren.
V roce 1986 jsem však onoho už nemladého vyšetřovatele potkal čirou náhodou v Liberci, kde se účastnil měsíčního školení. Sotvaže mě uviděl na ulici, hned na mě volal: "Ne, já jsem na vás neza-pomněl, ale trvalo to opravdu moc dlouho. Byla to práce na dlouhé lokty a pak jsem se s vámi nemohl dostat do kontaktu..."
Sdělil mi, že podle archivovaných dokladů protektorátních úřadů v Brně byl od 8. června 1940 vskutku pohřešován osmnáctiletý Pavel Dubský, jehož nenadálé zmizení nahlásili mladíkovi rodiče, kteří bydleli v Pisárkách. Podle jejich údajů se Pavel vypravil kritického dne hned ráno na přehradu, kde měl mít schůzku se svou dívkou, prodavačkou obchodního domu Brouk a Babka, Boženou Kvapilovou. Ta však prohlásila, že se Pavel na sjednanou schůzku nedostavil. Pohřešovaný mladík nebyl nikdy nalezen, vlastně jej ani nikdo příliš nehledal. Válka totiž vyvolala nesmírný pohyb obyvatelstva a také notný zmatek v úřední evidenci.
Mě pak ještě napadlo, že se zavražděný Pavel Dubský mohl zaplést do kořenů či větví stromů teh-dy nedávno napuštěné údolní nádrže, takže utopené tělo nikdy nevyplavalo a jeho pozůstatky odpočívají u dna dodnes...
Zpracováno podle knihy Největší záhady světa, autor: Petr Frank - Záhady posmrtného života
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.