Položit rovnítko mezi jógou a mystikou se zajisté opovážil málokterý jogín, ale docela určitě žádný křesťan. Weinfurter pokládá Indii za kolébku mystiky, neboli za rodnou zemi "jógu", jak on píše "jog" v mužském rodě. Tak jako v katolických klášterech se pěstovala praktická mystika podle zásad Kristových, v Indii a Tibetu najdeme mnoho mystiků mezi tamními buddhistickými kněžími.

Podle Weinfurtera jsou čtyři způsoby "praktického jógu": Mantra jóga, Hatha jóga, Laya jóga a Radža jóga. V rámci tohoto rozdělení jsou Džanana jóga, Karma jóga a Bhakti jóga podřadné soustavy a v praxi se každá z nich řadí do jedné ze čtyř základních. V Mantra józe se žák soustředí na části těla, do nichž v mysli promítá písmena, slova či celé věty. Nejznámější z Mantra jógy je škola tantrická, kde se abeceda cvičí postupně promítaná do lotosů ukrytých v páteři. V Hatha józe hraje hlavní úlohu dech. Koncentrace se děje na rytmus dechu, potom na proudy prány v těle a nakonec na vnitřní světlo. Laya jóga je záležitost vnitřní hudby, vnitřních tónů, na které se žák soustřeďuje. Radža jóga bývá nazývána cestou královskou, žák se koncentruje na božského Ducha v mystickém srdci, nebo na bod mezi obočím. Do oblasti jógy nepatří uctívání Boha v symbolech, obrazech či sochách, což se nazývá murti-pudža. Přesto Weinfurter doporučuje každému mystikovi, aby měl obraz, či sošku oblíbeného božství, nebo světce, a připravil si doma malý oltářík. Takové obrazy by se rozhodně neměly věšet nad postel, a to nejen proto, že při soustřeďování se pak svatý obraz ocitá za námi místo před námi. Uctívání obrazů se někteří kritikové vysmívají jako modloslužbě, ale to je hrubé nepochopení lidí, kteří nejsou schopni "vniknout do vlastní podstaty duchovna". "Jejich duše jsou dosud uzavřeny v nižších oblastech vývoje – proto jen klidně je nechte – ať se posmívají, když jim to činí radost." Nicméně přece jen o kus dále se nám zdají být tibetští lamové, kteří si své svaté pouze v mysli představují.

Dvojí způsob koncentrace

Weinfurter hovoří o cvičení tiché koncentrace, ať již s představou, nebo bez ní, a pak o cvičení mantrickém, kdy se pracuje s promítáním písmen do části těla, přičemž se začíná se samohláskami. Doporučuje sledovat jednu metodu a bez souhlasu svého osobního vůdce ji neměnit. Tiché soustředění do nitra je oblíbenější, pěstuje se zejména v Tibetu. Mantrické cvičení zase je častější v muslimském světě. Cvičí se opakováním božího jména, nebo jiné formule. I když opakování některých modliteb nebo třeba litanií při májových pobožnostech by bylo možno pokládat za mantrické cvičení, dávali křesťanští mystikové vždy přednost soustřeďování do nitra. Tato mystika má také v jednom prvenství, nikde jinde není připisována tak významná úloha utrpení. Weinfurter to přičítá nesprávnému pohledu na mučednictví a ukřižování Ježíše. Jeho slova "Vezmi svůj kříž a následuj mne" byla špatně pochopena. To neznamená, že člověk má chtít trpět muka tělesná i duševní – k tomu Kristus nebyl příkladem; svým ukřižováním nám chtěl jen ukázat cestu mystické smrti, která se děje ukřižováním mystickým, ukřižováním vnitřního člověka. Toto ukřižování se však přenáší i na člověka zevního, a sice stigmatizacemi a jinými stavy, které patří k mystické smrti. Křesťanští světci si přáli trpět, čím více, tím lépe, a tak také trpěli. Projevil se tu zákon přitažlivosti myšlenek. Každý má jistě dostatek vlastních zkušeností, jak lze myšlenkami přitáhnout to, čeho se bojíme, ale někdy i to dobré, co si velice přejeme.

V souvislosti s cvičením radí Weinfurter adeptům, aby před každým cvičením i po něm opakovali, že se vzdávají výsledků a nežádají ovoce cvičení pro druhé, ani pro sebe.

Cvičení představivosti

Při cvičení do nitra lze vycházet z vnějších představ. Kdo měl možnost a zkusil si vytvořit doma oltářík, může na něj přinášet v duchu květinové oběti, nebo zapalovat svíčky. Sebe sama může vidět jako kněze, nebo zase jako oběť, která se klade na oltář. Cvičení představivosti konali například kdysi uctívači slunce. Podle dochovaných záznamů si představovali kamenný oltář a nad ním zářící slunce. Weinfurter doporučuje, aby žák cvičil denně a nesledoval příliš úzkostlivě výsledky. Kdo cvičí vytrvale a trpělivě, probudí v sobě vnitřní vidění, jaké při mystické praxi potřebuje. Podobně jako Patandžali (indický "otec jógy") i Weinfurter přislibuje svým žákům, že budeli soustřeďování plynulé, dostaví se mystické vjemy, které budou přicházet pod božím vlivem. Dále adept dostane pomoc od Mistra, který může být živý, ale možná už zesnulý, a třeba ho po celý svůj život nemusí spatřit. Je ale také možné, že se s námi setká osobně, anebo ho spatříme ve vidění. Naproti tomu je-li žák roztržitý, má-li sklon k blouznění, nebo je pyšný na své začátečnické zážitky, může vidět i různé nežádané obrazy či tváře z astrálu. Tehdy se doporučuje přejít na pozorování běžných předmětů. V Tibetu doporučují míč, nebo hůlku. Žáci jsou také nabádáni, aby své fantazie nepřeháněli, a také aby nepřeháněli dobu soustřeďování. Nemůžeme se přirovnávat k jogínům, kteří svůj život zasvětili pouze zření do nitra. V čem lze napodobovat mistry, je časté zírání do dálky. Tak o mistru Maharišim z Arunačaly bylo známo, že často upíral zrak do dálky. Takový pohled totiž odpoutává od hmotného světa. Naproti tomu pohled zblízka – pokud nemá duchovní motivaci – nás spíše k zevním věcem připoutává.

Pronikání do hloubky

Chceme-li proniknout do vlastního srdce, jako bychom klesali stále hlouběji. Weinfurter toto hledání přirovnává ke kopání studny. Stane se, že při nejlepší vůli vidíme před sebou stále jen tmu. Tuto překážku je nutno překonat a s důvěrou pokračovat. Pokud se objeví opakovaně strach či úzkost, je pak lépe cvičení zanechat. "Nemáš-li úplnou důvěru ke svému Bohu, že tě ochrání za všech okolností, když přece nechceš nic jiného než vyplnit jeho rozkaz a hledat Ho, raději zanech Cesty, aby ses nestal svatokrádcem!" Jiný žák možná pocítí cosi jako posvátnou hrůzu, avšak je mu přitom dobře a chtěl by zůstat. Svatá Terezie napsala, že "kdo vstoupil do vnitřního hradu, nezapomene nikdy." Myšlenky žáka se zastaví "a jeho představa stojí bez pohybu jako plamen svíce, chráněné průvanem." V Indii se tomuto stavu říká dharana. Dostaví se nepopsatelný klid a mír. Weinfurter se domnívá, že to je ono odpočinutí vyjádřené v Genesi v Písmu sedmým dnem Božího odpočinku. To je také sváteční den sabatu, stav naprosté nečinnosti. Takový zážitek se nepodaří každému a vždycky, nýbrž až po dlouhých letech bojů. Musíme pokorně prosit o milost, ale také si být vědomi, že na tuto svou snahu nejsme sami. Nezapomínejme na Ježíšova slova "Hledejte nejprve království boží a vše ostatní vám bude přidáno." Anebo "Proste a bude vám dáno, klepejte a bude vám otevřeno." Podle názoru některých mystiků je na cestě do nitra třeba překonat sedm bran, a někdy se to dokonce musí dít násilně. "Chtěj rozbít nebesa a otřást peklem", napsal Jakub Böhme, známý laický mystik. "Nazvěte to, jak chcete, ale musíte vniknout tak hluboko do svého Já, že hlouběji již nemůžete. Jenom se neklamte domněnkou, že jste již ve svatyni, když máte před sebou ještě dvoje, nebo troje dveře!"

Cvičení mantrické

Po svém zvyku Weinfurter uvádí, kde se v minulosti můžeme setkat s podobnými praktikami. Již staří Egypťané například znali tzv. cvičení písmenové a odtud je Mojžíš přenesl do izraelské kabaly. Nalezneme je i v kabalistické knize Sefer Jezirah. Přívrženci židovské sekty chasidů se dokonce věnují tantrickým cvičením, při nichž se písmena a slova promítají do třiceti míst v těle. Mantrické cvičení muslimů vypadají zcela jinak. Opakuje se v nich nespočetněkrát Alláhovo jméno nebo formule z koránu. Stopy po cvičení písmen nalezneme ve starém Řecku a odtud je zase převzaly všechny sekty gnostické. Weinfurter převzal písmenová cvičení takřka beze změny od amerického mystika Kerninga.

Pilné a vytrvalé praktikování této metody slibuje mimořádné zážitky, avšak jen těm velmi nadaným. Patří k nim například probuzení hadí síly. Žák při něm mívá zvláštní pocity v nejspodnějším konci míchy, odkud hadí síla stoupá do jednotlivých lotosů. Tyto pomyslné květy – shodující se mimochodem s nervovými centry – mají okvětní lístky obrácené dolů. Jen prošla-li jimi hadí síla a udržela se nahoře, jsou i tyto květy otevřeny vzhůru. První zážitky jsou prý pociťovány v nohách.

Dalším průvodním jevem jsou různé tóny, které slyší adept svým vnitřním sluchem. Někde se hovoří o zvucích, jaké vydává hmyz, například včela nebo cvrček. Tak ve staroegyptské knize Mrtvých se o tom píše, a nejen píše. Jsou tu nakresleny obrazy včely a dále hmyzu podobajícího se naší kudlance nábožné. U nás hovoří nejeden mystik o cvrkání, které provází probouzející se duchovní sílu. Včela se objevuje i na obrazech spisů starých Rosikruciánů. Obraz včely nalezneme i na titulním listě knihy "Serafinská květnice", obsahující výňatky ze spisů již zmíněného Jakuba Böhma. Weinfurter se věnuje detailně popisu, jak má člověk pracovat s fenoménem hadí síly. Weinfurter ji řadí mezi "dary Ducha Svatého." Doporučuje, aby žáci pilně cvičili, ale aby svým rozumem nehloubali nad věcmi, jimž stejně nemohou porozumět. "To je zbytečné a také škodlivé. Žák nemůže svou vůlí nijak působit na vnitřní duchovní vývoj, a kdyby si někdo přál rychleji mysticky postupovat, zamezí tím dokonce na dlouhou dobu svůj mystický postup vůbec."

Zde je zřejmě třeba citlivě vystihnout onu pomyslnou hranici, která dělí lidskou touhu po násilném dosažení postupu od pokorné vytrvalosti mystiky, když znovu a znovu naléhá na překonání překážek a průchod branami. Weinfurter zdůrazňuje, že "Bůh chce mít člověka naprosto nicotného, pokorného a beze všech žádostí." Rozumí se žádostí vnějšího světa. Na jedné straně tedy žádné domýšlivé očekávání, kdy už konečně zažijeme něco, co druzí neznají, a na druhé pokorná víra, jaká je výsledkem milosti. "Bez bolesti není víry a bez víry není milosti."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010