Každý člověk má svou horu. Toto povědomí si předávají američtí indiáni z generace na generaci. Taková hora se projevuje jako strážný anděl. Vybízí člověka k výstupům, pozvedá mysl k nebesům, léčí a podrží v těžkých chvílích života. Není třeba ji vyhledávat, přijde chvíle, kdy se sama přihlásí. Andští indiáni ji nazývají "papa" – otec nebo "mama" – matka podle její přirozenosti. Duch hory je součástí duchovního světa přírody a v jazyce indiánů se nazývá "apu". Hora stejně jako lidé je zrozencem Matky Země. Má svou energii, která se navenek projevuje jako její aura. Někdy poctí člověka tím, že se mu zjeví v lidské podobě. Zasvěcenci prý mohou na svých toulkách přírodou spatřit i "pachamamu" – Matku Země.

Naše strážní hory jsou obvykle zcela blízko našich obydlí, vídáme je denně, navštěvujeme je ve volných chvílích a o prázdninách. Může se ale stát, že na cestě za svou horou musíme zdolat tisíce kilometrů. Budu vám vyprávět příběh mé hory, která se nachází daleko na jižní polokouli v srdci jihoamerických And. Je to hora posvátná, opředená legendami. V jejím lůně jsou uloženy poklady starých Inků. Na setkání jsem se připravovala, aniž jsem to tušila, už doma v Čechách. Když jsem se vypravovala na svou druhou cestu do Peru a Bolívie, vybrala jsem si s sebou z překrásné sbírky Šulcových Indiánských bájí a pověstí právě legendu o této hoře, kterou jsem chtěla zkrátit dlouhé cestování svým českým přátelům.

Pasáčkovo dobrodružství na hoře Illimani

Každý, kdo spatří šesti a půl tisícovou horu Illimani, je okouzlen. Také prostý venkovský chlapec Juanito, který pásal své stádo lam v jejím stínu, toužil stanout jednou až tam, kde bílá čepička kryje temeno hory. Jeho přání se splnilo, když zachránil život mláděte vypadlého z hnízda kondora, největšího ptáka And. Kondoří matka ho za odměnu vynesla na svých křídlech na samý vrcholek, odkud mohl pohlédnout daleko do širého kraje. Ledový vítr vál a pasáčkovi byla zima. S povděkem přijal pozvání k úkrytu v doupěti chlupaté činčily. Štěrbinou spatřil v sousední jeskyni dvě sedící postavy se skrčenýma nohama pod bradou. Byly to mumie Inky a jeho mladé ženy, kteří kdysi vládli této zemi. Jejich mrtvá těla vynesli poddaní i s bohatými dary ve zlatě a stříbře až na místo, kde vládne věčný mráz, aby se v ledové podobě zachovala jejich lidská krása. Byly tu uloženy také klasy posvátné kukuřice, které Juanito uvařil ve zlatém poháru na ohni z obětovaného kadidla, ukojil tak svůj hlad a dal ochutnat i milosrdné činčile. Pak objevil ještě další dvě jeskyně, jednu s mumiemi mužů-válečníků, druhou s mumiemi žen, všechny ve skrčené podobě. Prošel tajemnými chodbami, které vedou celou horou až k jejímu úpatí. Když stanul opět v záři slunečního svitu, zjevil se mu ochranný duch lam Kokena, aby mu přispěl na pomoc při hledání cesty k domovu. K toužebně vyhlížejícím rodičům přivedla pak odvážného pasáčka lama, proměněná Kokenou v krásnou dívku.

Setkání s duchem Illimani

Do bolivijského La Pazu přijíždím se skupinou českých turistů. Nejvýše položená metropole světa leží v nadmořské výšce od tří do čtyř tisíc metrů. Člověku se točí hlava nejen z neopakovatelné příkrosti uliček, ale i z nedostatku kyslíku. Velkolepou dominantou je nedaleká Illimani (6457m), která jako by držela celému milionu obyvatel důstojnou stráž. Město má řadu pozoruhodností. Projíždíme níže položenou část, kde příjemnější klimatické podmínky dávají růst domům boháčů se zahradami oplývajícími květy, až se náhle v kopci zjeví Měsíční údolí – krajina bizarních tvarů rozeklaných skal bez známky zeleného života, jen tu a tam osamělý kaktus. V muzeu Tiwanaca stojíme v údivu nad archeologickými nálezy z nedalekého údajně nejstaršího města světa. Na Trhu čarodějnic vybíráme z množství amuletů a léčivých bylin zajišťujících lásku, zdraví, bohatství a štěstí. Jsme v zemi kouzel a nadpřirozených sil.

Na hlavním náměstí mne čeká podivuhodné setkání. Vycházím z katedrály ještě v zajetí zvláštní směsice křesťanství a místního kultu uctívání přírody, když mne přátelé přivolávají s tím, že mne tu někdo hledá. Kdo to jen může být, vždyť z místních nikoho neznám? V zápětí se přede mnou objevuje indiánka v tradičním kroji a pleteném kloboučku, ruce připravené k objetí, oči září a ústa pronášejí: "Mi hija, mi hija!" – "Má dcero, má dcero!" Ráda bych tu podivnou osobu obdarovala něčím na památku za její krásné gesto. Otáčím se a beru z rukou kamaráda, katolického kněze, malou "zázračnou" madonku, kterou na naší cestě rozdáváme domorodcům jako projev přátelství a společné víry. Ale ten už není komu dát. Stejně jako se objevila, žena náhle zmizela. Marně prohledávám okolí. V mé ruce zůstává nechtěně nepředaný přívěsek, který se stal dárkem a milou památkou pro mne.

Sen o zářící hoře

Ten večer ulehám ke spánku zcela vyčerpaná po náročném dnu. Dopoledne provázím turisty, překládám ze španělštiny výklad místní průvodkyně, odpoledne několikahodinové jednání na českém konzulátu, kde nikdo nezná ani slovo česky. Vypadá to, že dva manželé, kteří nechali své cestovní pasy v autobuse na peruánských hranicích, musí strávit navíc jeden týden v La Pazu čekáním na vyřízení nových dokladů. Je třeba pořídit nové fotografie, nové letenky, nový program pro lidi, kteří neznají španělsky, ani anglicky. Až s koncem dne si uvědomuji, že jsem celý den nic nejedla a vypila jen malou láhev coca coly. A to v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů má člověk vypít za den alespoň tři litry tekutin jako prevenci horské nemoci, na kterou se umírá. Rychle zhltnu polévku, trochu jídla a pití, než blahodárný spánek sklíží mé znavené oči.

Jako řada lidí pokojného srdce zpravidla nemám v noci sny, můj spánek je klidný a posilující. Dnes však přichází snění. Je tak silné, že nikdy nevymizí z mé paměti. Vidím jasnou zářící horu, která má podobu Illimani z lapazské vyhlídky Mirador. Její obrysy prodlužuje zlatá pulzující aura. Ten pohled je tak nádherný, že v mé mysli roste neodolatelná touha ukázat vše mým přátelům. Přivádím je, táhnu je za tou září, ale mé síly nestačí. Jako by zjevení bylo jen pro mne. Pak se najednou ocitám na břehu Karibiku, na známé pláži nedaleko mexického Cancúnu. Obrovská vlna mne strhává pod vodní hladinu. Dlouhatánský tmavomodrý tunel se otvírá, abych plula dál ke Světlu... Nechce se mi vracet z toho okouzlení. V podvědomí se však hlásí povinnost doprovodit poutníky domů, do vzdálené země v srdci Evropy.

Přichází nový den. Loučím se s La Pazem i s nebetyčnou Illimani. V mohutných rozvalinách Tíwanca pohlížím Sluneční branou na hradbu zasněžených And. Děkuji "Tomu, který všemu dává řád", nazývanému zde Kon Tiky, za krásu přírody i za nevšední zážitky. Vracím se do Čech. Mou hruď zdobí madonka, která podle přislíbení zajišťuje pro toho, kdo ji nosí, zvláštní milosti. Je pro mne vzácným darem od indiánky, která mne nazvala svou dcerou. Když pak po čase dostanu do rukou knihu mladé Američanky Elisabeth Jenkinsové s úvodem do mystiky andských indiánů, nazvanou Zasvěcení, strnu údivem. Má indiánka se nápadně podobá její indiánce, která se jí zjevila jako duch hory poblíž peruánského Cuzca.

Kdybych se nepotkávala s přáteli, kteří mají dosud v živé paměti ženu, která mne na náměstí v La Pazu naléhavě hledala a znala jménem, aniž jsme se kdy předtím setkaly, připouštěla bych, že tenhle příběh je jen výplodem bujné fantazie. Takhle si ale mohu myslet, že sama mama Illimani mi přišla říci, že mne i mé přátele vyvede ze svízelné situace. Vždyť jsme se všichni, nehledě na ztrátu dvou pasů, vrátili v pořádku domů. Setkání s ní je poděkováním za to, že přivádím lidi do lůna jihoamerických And, společně objevujeme tajemství přírody a učíme se úctě k Matce Zemi. Snad tedy není přílišná troufalost, když tenhle příběh nazvu Dcera hory.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.