Výtah rychle sjel čtyři patra a já vystoupila do malé místnosti ve středu podzemních garáží. Byly tam dva výtahy a dvoje dveře. Zamířila jsem ke svému autu. Cestou jsem míjela muže v uniformě hlídače. Letmo jsem mu pohlédla do očí. Mé druhé já mi říkalo: "Utíkej!"

"Utíkat?" opakovala jsem si. "Proč bych měla utíkat?" Najednou jsem ucítila paži kolem krku a uviděla jsem nůž, který mi špičkou mířil na tepnu. Muž mě držel tak, že jsem nemohla dýchat. Podařilo se mi zvednout paži, abych mohla dýchat, a řekla jsem mu: "Uklidněte se. Ubližujete mi." Sama jsem se pokoušela zachovat klid. Nevěřila jsem, že je to pravda. Přesunul mi nůž na záda a strkal mě k výtahu, když zvonek u druhého výtahu zazvonil a dveře se otevřely. Ze dveří vyšli dva muži. Překvapeně se zarazili. Hlídač mě bodl do zad a odhodil mě na ně. Vyběhl dveřmi na parkoviště a utekl. Muži mě dotáhli do výtahu. Cítila jsem, jak se mi hroutí jedna plíce. V nesnesitelných bolestech jsem se svezla na podlahu. Myslela jsem si, že umírám. "Když mě necháš žít," prosila jsem Boha ve svém srdci, "prosím, učiň mě nástrojem svého míru. Budu ti sloužit po zbytek života." Cítila jsem, jak se mi hrudní koš plní krví. Omdlela jsem.

V přízemí oné impozantní budovy na Wilshire Boulevard v Los Angeles jsem seděla na desce v recepci, někdo mě podpíral a policisté se mě donekonečna vyptávali: "Co se stalo?" Pak přijela ambulance, odvezli mě do nemocnice a otvorem v hrudi mi odsáli krev, aby se mi plíce mohla znova nafouknout. Trvalo několik týdnů, než jsem se z toho dostala... Když jsem se vrátila do práce, šla jsem navštívit muže, co mi zachránili život. Byli to dva právníci, kteří pracovali pro firmu ve třicátém patře. Vyprávěli mi svou část příběhu. Ten večer šli do kavárny na večeři a pak se ještě vraceli do kanceláře, aby dodělali práci. Nastoupili do výtahu a chtěli jet zpátky do kanceláře, ale najednou je něco donutilo vystoupit z výtahu, který jel nahoru, a nastoupit do toho, co jel dolů. "Jasně, vezmeme si z auta dresy," bylo vysvětlení tohoto chování. Ten večer se ještě chystali na baseball. Když se výtah otevřel, stála jsem před nimi já a hlídač mě svíral pod krkem.

Ptala jsem se, proč vystoupili z jednoho výtahu a nastoupili do druhého. "Rozhodně jsme nechtěli jet do garáží," řekl jeden z nich. "Měl jsem pocit, jako by nás něco táhlo a tlačilo. Všude kolem sebe jsme cítili mocnou energii." "Jak to myslíte?" Ztichl a zdálo se, že je v rozpacích. "Bylo to zvláštní, přívětivé teplo, jako by nás volali andělé." Druhý právník se podíval na kolegu, pak se rozhlédl po kanceláři, aby se ujistil, že se nikdo nedívá. Trochu zrudl, přikývl a tiše řekl: "Ano, já to cítil taky. Možná, že andělé chtěli, abychom vám zachránili život."
Od té doby uplynula léta a já nikdy nezapomněla na svůj slib stát se poslem míru.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.