G. B. Shaw kdysi řekl, že člověk je kulturní v té míře, v jaké rozumí kočkám. I když nelze tento výrok zobecňovat, měl svým způsobem pravdu. Jestliže chcete hlouběji nahlédnout do historie a světa tohoto zvláštního zvířete, pak navštivte muzeum u nás zcela ojedinělé, Muzeum koček na zámku ve Lnářích. Založila ho před časem paní Alena Vaníčková a jak říká: " Na začátku v tom bylo spíš trošku recese, nevyužitý prostor, ale především moje láska ke kočkám."

Zámek ve Lnářích dost často měnil majitele. Jeho historie je velmi pohnutá. Zvlášť v 19. a 20. století. Za války sloužil jako výcvikové středisko hitlerjugend, pak se tam usadili američtí vojáci, přespal zde i generál Vlasov. Po osmačtyřicátém byl zestátněn, v šedesátých letech se tam provozovalo kino a sídlila mateřská škola. Do roku 1992 sloužil jako rekreační a vzdělávací středisko Úřadu vlády. O rok později byl v restituci vrácen potomkům posledního majitele JUDr. Jindřicha A. Vaníčka. Muzeum je spojeno s prodejní galerií, ale největší pozornosti se těší místnosti věnované právě dějinám tohoto domácího mazlíčka.

Něco o původu koček

Jedním z největších exponátů muzea je socha egyptské kočky plavé, která u Egypťanů zdomácněla už někdy na úsvitu dějin. Kočka domácí (felis catus), patří spolu se psem a drůbeží k nejstarším domácím zvířatům. Kočky se nevyvinuly z jedné "prakočky." V odborné literatuře se říká, že: " … před mnoha tisíciletími vznikaly na několika místech na Zemi a na jejich vzniku se podílelo více vývojových forem. Zkamenělé zbytky svědčí o tom, že v třetihorním paleocénu – tj. přibližně před 160 miliony let – žila skupina savců, tzv. prašelem (kreodontů), z nichž se později vytvořilo několik vývojových odvětví; jedno z nich směřovalo k dnešním šelmám. Z eocénu, tj. z doby asi před 65 - 75 miliony let se zachovaly poměrně dobré kosterní zbytky, už specializované šelmy, odborně zvané Miacis. Podle rekonstrukce těchto zbytků se dá soudit, že vypadala pravděpodobně jako teď."

Šelma vedle faraóna – egyptská kočka plavá

Kočka plavá byla uctívaným tvorem. Člověk si docela snadno dovede představit, jak tato důstojná zvířata sedí vedle faraónova trůnu jako ušlechtilé strnulé sochy a jen občasné mrsknutí koncem dlouhého ocásku prozrazují, že jsou živé. Kočka plavá, pramatka domácích koček v Africe a západní části Evropy, je typické zvíře suchých krajin a pouště. Má štíhlé tělo, dlouhé nohy a výrazné vztyčené uši, které jí umožňují slyšet každé šustnutí myši. Má hladkou krátkou srst a nemá obvyklé žíhání nebo skvrny. Egypťané se svým smyslem pro praktično i mystično dohromady si dobře uvědomovali, jak jim v obilních sýpkách kočky pomáhají chránit úrodu. Jejich pozornosti neušlo ani chování koček, suverenita a vrozená důstojnost spojená s ladnými pohyby. Kočka chodí opatrně, tiše, obvykle dobře šplhá, její tělo je velmi pružné, velmi pohyblivé, má kromě dokonale vyvinutého sluchu i dokonalý zrak. Plavat umí, ale vodu nemiluje. Na rozdíl od psa nesnáší kočovný způsob života. Je pravděpodobné, že k první domestikaci došlo někde v Přední Asii (alespoň nejstarší dochované doklady o tom svědčí), existují sošky z Hačilaru v Anatolii, ze 6. tisíciletí př. n. l. znázorňující ženy hrající si s kočkami. Kočka plavá pak ze starověkého Egypta putovala nejprve západním Středomořím a dále západní Evropou. S římskými legiemi doputovala až do Británie. Avšak existují i kočky odvozující svůj prapůvod od druhé matky, evropské kočky divoké. Ta zdomácněla už v neolitu u prvních zemědělců a stala se vedle psa druhým prastarým domácím zvířetem. Od kočky plavé se odlišuje hustým kožichem a skvrnami, nebo žíháním srsti, protože její původ je v lesních houštinách a v chladnějším klimatu. Za dlouhou dobu dějinného vývoje se kočky měnily a především mísily s jinými druhy a rasami domácích koček, až vznikla ta současná nejrůznější plemena a rasy. To je jen letmý pohled do historie koček. Podrobný a velice fundovaný nabízí právě Muzeum kočky ve Lnářích.

Filozofie muzea

Velice zajímavou formou a panelovým uspořádáním nahlíží do života a našeho soužití s kočkou a upozorňuje na úlohu, jakou v něm hraje. Například v části nazvané Kočka v umění se dovídáme, proč jsou u umělců tak oblíbené, že je to v první řadě její půvabný vzhled při nejrůznějších pohybech a postojích, který je pro ně výzvou, aby vzali štětec, nebo tužku, rydlo, nebo dláto. Za druhé, je to přitažlivost tvora, který se stará sám o sebe natolik, že lze jeho vnitřní život odhadnout, nebo ho zprostředkovat uměním. A konečně, že se nabízí řada situací, v nichž je možné kočku zachytit ať jako lovce, domácího mazlíčka, společnici, nebo jen jako ozdobu. Umělci a řemeslníci ve starém Egyptě využívali nesčetných rysů kočičí povahy při ztvárňování kočky jako božstva.

Jak jsem již zmínila, jedním z největších exponátů je replika posvátné kočky a bohyně Bastet, ochránkyně města Bubastis z doby 8 - 4. stol. př. n. l. Egyptské texty ji vždy spojují s bohem slunce Reem a většinou ji nazývají jeho dcerou. Největšího rozšíření dosáhl její kult za králů 22. dynastie, kteří sídlili v Pibaste (Bubastis) "Městě bohyně Bastety".

Panely s texty, mapy, mapky, trojrozměrné předměty, doprovodné ilustrace, desítky a desítky předmětů, které se paní Vaníčkové podařilo získat, tvoří dnes velice ucelený pohled na tuto šelmu a úlohu, jakou hraje pro nás dodnes. Je zde římská mozaika ze 3. století n. l. z římské vily v Orange ve Francii. Dovídáme se, že to tehdy byla oblíbená výzdoba stěn, stropů a zvláště podlah, tvořená z různobarevných přitesávaných kamenů a terakoty, později skel, pokládaných do malty.

Oddíly jsou rozděleny do několika tématických celků

Jako například – Kočka v literatuře, Slavní kocouři a kočky ve filmu a divadle, Kočky v pohádkách, Slavné kočky atd. Spisovatel Charles Bukowski napsal: "Je fajn mít kolem sebe hejno koček, když se cítíš zle, koukneš se prostě na ně a hned se cítíš lépe, protože ony ví, že všechno je jen tak, jak to je." Lépe se to snad ani nedá vyjádřit. O kočkách psal Bohumil Hrabal, Ernst Hemingway, Karel Čapek a jeho bratr Josef, Lewis Carroll. Nelze dopodrobna přiblížit materiál, kterého je v muzeu nepřeberné množství, lze jen obdivovat energii, důslednost a vtip, s jakým je toto muzeum uspořádáno. Sem patří také obdiv k vynikajícím replikám výtvarníka Petra Štěpána, protože jeho zásluhou má muzeum onu "pravou" muzejnickou atmosféru.

Kočka mezi vzdělanci a filozofy

Ve vzdělaných kruzích získávala kočka oblibu někdy v 18. století, což bylo století filozofů. Proč byla kočka u filozofů v tak velké oblibě? Prý zřejmě proto, že se jevila jako soběstačná a sedící v tichém zamyšlení, že odpovídala založení filozofů lépe než mnohem extrovertnější pes. V Anglii byl nejznámějším milovníkem koček básník, esejista a humorista dr. Samuel Johnson. K nejvýstřednějším milovníkům koček však prý patřil v 18. století anglický filozof Jeremy Bentham. Z panelu se dovídáme, že jich měl mnoho, že každá měla lidské jméno s příslušným titulem. Jeho hosté byli téměř pokaždé překvapeni, když je odvedl do pokoje, kde u stolu seděla spousta koček, a když jim každou představil jménem. Jeden kocour, například, byl reverend doktor John Langhourne.

Kočka vévodkyně

Bylo to právě v 18. století, kdy začala obliba koček až neuvěřitelně stoupat. Kočky si získávaly úctu, malíři začali malovat jejich portréty. Ve zvláštní oblibě byly u anglických malířů viktoriánského období. Pro umělce, kteří zachycovali život na venkově, bylo téměř nemyslitelné opomenout zasadit do obrazu kočku. Byla symbolem rodinného života a rodinného štěstí. Asi proto, jak pečlivě se stará o svá koťata.

Jméno švýcarského malíře Theofila Steinlena nám povětšinou nic neříká, i když je to pravděpodobně on, kdo začal v Paříži jako první používat kočičí náměty na reklamních plakátech na potraviny. Reklama a obchod jdou ruku v ruce, obchod je zdrojem zisku, takže "letěly" podobizny koček. Kočka jako dáma ze společnosti, kočka tanečnice, kočka jako domácí služebná, kočka jako vévodkyně. V reklamě byla pravá kočičí podstata nahrazena sentimentalitou. Jak uvádí text na panelu, bylo to předzvěstí toho, co přišlo ve dvacátém století.

Muzeum kočky není jen muzeem kočky, ale i nahlédnutím do historie člověka. G. B. Shaw má pravdu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.