Když se Pogačnik opět osvobodil od nadvlády intelektu, zaměřil se na studium evangelií, kterým se dosud vyhýbal, protože cítil, že byl do nich vsunut vzor cizí Ježíšovu učení, ale neuměl rozpoznat, proč tomu tak bylo.

Jedná se o příhodu, která se údajně odehrála při Ježíšově cestě do Jeruzaléma. Autor si vybral verzi evangelia podle Marka, která zvlášť stojí za zamyšlení: "Když vyšli druhého dne z Betánie, dostal Ježíš hlad. Spatřil v dálce fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm nalezne nějaké fíky. Když k němu přišel, nenalezl nic, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: ,Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!´" (Mk 11.12). "Ráno, když šli kolem, uviděli ten fíkovník uschlý od kořenů." (Mk 11.20). Myslím si, že nejen Pogačnik se pozastavuje nad nelogickým a nespravedlivým odsouzením fíkovníku. Přitom fíkovník je odjakživa symbolem bohyně Matky, neporazitelné síly Země. Je velmi odolný i v krajích chudých na vegetaci, kde panuje sucho. Fíky jsou rovněž považovány za obraz plodnosti, zdůrazňuje Pogačnik. Je zřejmé, že hanlivým výrokem Ježíše byla otřesena důvěra člověka v moudrost zemských systémů v samém středu. A to evangelium ještě pokračuje: "Petr se rozvzpomenul a řekl: ,Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi tak proklel, uschnul.´ Ježíš jim odpověděl: ,Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řeknete této hoře: zdvihni se a vrhni se do moře – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká – bude to mít!" (Mk 11.21).

Skrytá kletba

V tomto spojení jsou to velmi nebezpečná slova, mohou být chápána tak, že lidé si na Zemi mohou provádět, co chtějí, protože Ježíš Matku Zemi takto ignoroval, hlavně, že bude splněna podmínka víry v Boha. Pogačnik začal usilovně bádat, co se za tím souborem pokřivených výroků skrývá, jaký je jejich původ. Éterné vrstvy nad výrokem o víře a nepochybování jsou v pořádku, ale nad vyprávěním o prokletí stromu se obraz hroutí. Další Pogačnikova zkouška byla uložit soubor výroků do svého srdce a naslouchat vnitřnímu hlasu. Odpověď, kterou obdržel, přibližně zněla: "Zde jsi narazil na jed, který byl potají nalit do vnitřních vrstev evangelijních textů. Současníci Ježíšovi nebyli ještě zralí na to, aby dokázali jeho poselství univerzální lásky vědomě porozumět." Pogačnik cítil bolest v srdci, jako by ho zasáhl blesk. Vnitřní hlas ještě vysvětloval, že tímto jedem byl v evangeliích umlčen hlas Matky Země – života. Byla porušena rovnováha mezi Otcem (nebes) a Matkou Zemí a celého Kristova poselství. Do budoucnosti měla tato část evangelia a prokletí fíkovníku význam bloku, oddělujícího dnešního člověka od bytosti Země a přírody. Člověku bylo přislíbeno panství nad silami země a přírody, viz klíčová věta – "Kdo řeknete této hoře: zdvihni se a vrhni se do moře – bude to mít." Přitom tato samostatná věta je z hlediska éterných vrstev naprosto důvěryhodná. Od člověka se žádá, aby vědomě odložil své pochybnosti a z celého srdce věřil v dokonalost života.

Ne trest, ale pomoc

Pogačnik přemýšlí dále v tom smyslu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Snad to tak mělo být, aby se rozpoutaly destruktivní procesy, které měly zpřetrhat překonané vazby, aby si člověk nově uvědomil moudrost Země a přírody víc než kdykoli předtím. Otevře se tím cesta k vybudování zcela nového vztahu k moudrosti Země. Podle pocitů Pogačnika, je možno této blokádě odejmout sílu původními výroky Ježíše v podobenství podle Lukáše: "Jeden člověk měl ve své vinici fíkovník, přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ´Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zemi? On mu odpověděl: ,Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. Jestliže ne, dáš jej porazit.´" (Luk 13.6). Autor podobenství překládá takto: Život je vůči člověku naladěn pozitivně. Jsou mu postupně nabízeny veškeré možnosti, aby mohl na své cestě učinit další krok. Ovšem člověk je pasivní a váhá. Život mu nabízí další a další šanci, má s ním trpělivost. Jenže silám se brání v jejich toku, a tak se hromadí. Pak dojde k průlomu sil – třeba nějakým neštěstím – a vytvářejí se zcela nové okolnosti. Nejde o vinu a trest, ale o pomoc na vyšší úrovni, která umožňuje další vývoj. Proto bylo řečeno: Snad příště ponese ovoce, jestliže ne, dáš jej porazit.

Svobodná volba

Pogačnika trápil ještě jeden zablokovaný silový vzor v evangeliích. Týká se rozdělování lidí na "dobré" a "zlé", přičemž první jsou Bohu milí a druzí Bohem zatracováni. Dobří žijí v příslibu věčné blaženosti, zlým hrozí "temnota, pláč a skřípění zubů". (Mt 25.30). Tento vzor působí na emocionální úrovni, říká Pogačnik. Jsou rozpoutávány pocity strachu a nejistoty, k jaké že skupině člověk patří. Tím, že je v člověku znovu a znovu vyvolávána nejistota, vede to k jeho psychickému oslabování z pocitů viny a pohybuje se v začarovaném kruhu.

Aby Ježíš zabezpečil pokračování svého působení v Palestině a později na celém světě, zvolil si kruh dvanácti lidí, kteří byli nazýváni apoštoly. Mezi nimi byl od začátku člověk jménem Jidáš, o jehož roli Ježíš věděl. Dalším zrádcem byl kupodivu i pravověrný apoštol Petr, který v pašiovém příběhu třikrát popřel svůj vztah k Ježíšovi. Pogačnik v tom vidí, že člověk, aby se mohl v průběhu svého života vyvíjet jako svobodná bytost, dostává se do různých situací a do různorodé nabídky možností. Tím se naučí samostatně vybírat, co rozvíjení života podporuje a co životní síly blokuje. Člověk prochází obtížnými, rušivými, a dokonce ničivými zkušenostmi. Lidstvo, které by se mělo organizovat v mnohotvárný, a přesto jednotný planetární organizmus, je ve svých snahách podstatně oslabováno, dokud zůstává v platnosti starý dualistický, černobílý vzor (i když k soužití lidí jsou zatím zapotřebí zákony lidské, které mohou být jiné než Boží).

Výměna informací

Všechno v životě má svoje místo a každý člověk je důležitý v celkové kompozici lidstva, což potvrdil i v rozhovoru s Pogačnikovou spolupracovnicí anděl Michael. Každý člověk neustále sbírá zkušenosti a informace ve vzájemné výměně s ostatními. Síť mezilidských vztahů je tak jemně propracována, že jednotlivec může navázat právě ty kontakty, od nichž dostane informace, které právě potřebuje pro svůj vývoj. K této výměně informací může docházet i podvědomě. Každý, aby se mohl začlenit do jednoty rozmanitého světa, by se měl napřed zaposlouchat do svého nitra a seznámit se s vlastní bytostí, radí Pogačnik. Dnešní člověk je vnitřně rozpolcený. Na jedné straně je účasten hmotného světa, na druhé je ponořen do svého snového vědomí. S tím Ježíš počítal: "Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, druhý ponechán." Nebo "dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá ponechána". (Luk 17.34). Podle autora se jedná o dvě stránky jedné osoby. Rozpolcení je přechodně nutné, aby byl umožněn vývoj, ale člověk by měl dospět k jednotě se sebou samým. Ježíš se charakterizoval jako "ten, který povstal z toho, co je jednotné". Se vší zřetelností Ježíš řekl: "Proto ti říkám, kdo je prázdný, bude naplněn světlem, a kdo je vnitřně rozdělen, bude naplněn temnotou." (Tomáš, log. 61).

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.