Kdysi dávno bylo slovo víc než dorozumívací prostředek, bylo také nositelem božských sil. Podle Janova evangelia je Kristus inkarnovaný logos – slovo boží, které se stalo tělem. Indické brahma znamená svaté slovo, u starých Egypťanů obsahovalo sílu stvořitele. Staří Řekové věřili, že předzvěstí štěstí či neštěstí začínajícího dne je první zaslechnuté slovo, vzdech, či výkřik. Podle filozofie řeckých stoiků logos – tedy slovo a rozum se může stát zákonitostí vesmíru, která sídlí nad bohy. Tématem mého rozhovoru s herečkou Milenou Steinmasslovou však nebylo slovo v rovině symbolů, ale to, jak s ním zacházíme, jaký k němu máme vztah.

A jaký že je náš vztah k jazyku?

Jako ke všemu, co je jednoznačně vztahové, i k tomu, co by mělo být jednoznačně vztahové, tedy i k jazyku, problematický.

Proč?

Problematický je proto, že nemáme normu. Když jsem před časem zaslechla v rozhlase jednoho jazykovědce – právě jsem vjížděla autem na magistrálu – jak říká, že čeština žádnou kodifikovanou, spisovnou, kultivovanou normu nemá a že je dobře, když každý hovoří tak, jak hovoří, takže žádnou normu ani nepotřebuje, málem jsem se udusila. Jestli je toto vývojový trend...

Jinými slovy, mluvit jak nám "zobák narost"? Jaká je komunikační úroveň naší společnosti?

Komunikační úroveň naší společnosti je hodně špatná. Teď nemyslím nadměrné používání vulgarizmů, ale vztah ke slovu jako takovému.

Měli bychom jazyk respektovat jako živoucí organizmus?

Jazyk je živoucí organizmus, mění se a bude se měnit. Tak jako do češtiny vnikaly germanizmy, rusizmy, tak teď tam prostě vnikají amerikanizmy, či výrazy a stavby vět z angličtiny. S tím se nedá nic dělat, ale někde by měli peříčkem oprašovat a vytvářet právě tu kultivovanou a spisovnou normu, aby bylo co porušovat. Když nemůžeme mít normu, tak nemáme co porušovat. A to není dobré.

Myslíte, že si ho nevážíme?

Když ho nebráníme, tak to je neúcta, kterou my k sobě máme. Stačí se podívat vedle, ke slovenským kolegům. Zkuste na slovenském jevišti mluvit špatnou slovenštinou. To je absurdní, to by si nikdo nedovolil. Můžete tam hrát, ale budete muset mluvit česky. Nemůžete křivit slovenštinu.

U nás je to jedno.

Nám je to opravdu jedno. A znovu říkám, že ta neúcta k jazyku je v podstatě neúcta k sobě samým, ale bohužel, tací jsme.

Myslíte, že se s tím dá něco dělat?

Můžeme jen doufat, že tak jako jsme měli Pavla Eisnera, Karla Čapka, pana Hrabala, doplňte si každý podle svého, kteří tu češtinu kultivovali, obohacovali a vytvářeli svůj specifický jazyk, ji budou obohacovat, kultivovat další.

Čeština už toho přežila tolik...

Že přežije i toto zajeté ignorantství.

Možná, že se toho nedožijeme.

Ona se bude vyvíjet tímto směrem jen do určitého stupně, pak si řekneme a dost.

Nemá určité ignorantství ve vztahu k jazyku souvislost s nadhodnocováním technického vzdělání?

Technické vzdělání je nadhodnoceno, humanitní je podhodnocené. Ale víte, já opravdu nepatřím k lidem, kteří by zatracovali dobu, ve které žijí, protože si myslím, že když v ní člověk žije, tak nedokáže úplně přesně odhadnout, co je v ní dobře a co je v ní vlastně špatně.

Jste nejen herečka, ale i pedagožka, vedete semináře rétoriky, takže jste v neustálém kontaktu s mladými lidmi. Myslíte, že si v této souvislosti kladou nějaké otázky?

Zcela určitě. Alespoň ti, s nimiž se setkávám. Jsou inteligentní, sečtělí, bystří a otázky si kladou. A nejen v tomto směru. Takže si říkám, že ta naděje, ta cesta pořád je.

Do jaké míry bude mít vliv na jazykový vývoj globalizace?

Myslím, že můžeme být účastni něčeho i v tomto směru. Může nastat čas, kdy s vývojem lidstva budou národní jazyky umenšeny a na planetě budou třeba opravdu jen dva základní jazyky.

Něco na tom je, vždyť se pořád volalo po esperantu. Myslíte, že to bude angličtina?

Těžko říct, ale je to dost pravděpodobné, angličtina se pomalu stává jakýmsi univerzálním jazykem. V globální komunikaci by to byl vývoj docela logický.

Možná, že by to byla dobrá cesta, že by usnadnila komunikaci. Jednou jste řekla, že umění používat jazyk funguje jako otisk prstu, ukazuje, jaké máme vzdělání, výchovu, vztah k lidem i k sobě samým. Mluvily jsme o vztahu k jazyku. Jaký máme vztah k naší historii?

Víte, já nejsem až takový znalec, nemám ráda obecné věty, takže tohle je otázka, kterou musím prosvištět. Nejsem znalec historie v plném významu, co si pod tím pojmem představuju. Nicméně načteno mám a napřemýšleno dost. Historie v české kotlině je nelehká. Myslím, že jsou tu vrstvy – brzdy, které nás utvářely a vytvářejí. Některé už velice vzdálené, o některých ani nevíme. Ale všechno, cokoliv se na tu horu času národa, do jeho života zasadilo a zasadí, tak ať chceme, nebo nechceme, živiny čerpá ze všech těchto vrstev. Ať už vědomě, nebo nevědomě. Každý národ je v sobě nese, vrstvy slavnější, méně slavné, vrstvy, které ho deformovaly. Je zajímavé dívat se zpět na křižovatky a vnímat ta rozhodnutí. Samozřejmě, že se tam vkrádá ono pověstné kdyby, které má de facto cenu pouze teoretického uvažování. To, co teď žijeme, nutně musí reflektovat všechny vrstvy a asi budeme schopni správně posoudit jen tu vrstvu, kterou ukládáme my, ovšem s určitým odstupem.

Jak vnímáte historii našeho národa?

Především přes jazyk. Přes češtinu. Protože tak, jako se individuální život odráží ve způsobu, jakým ten který člověk hovoří, jaká slova používá, jak staví věty, tak stejně se to odráží v jazyku, a tedy i v tom ostatním.

Čeho bychom se mohli v češtině chytit, co by nás z určitého pohledu charakterizovalo?

Můžeme se chytnout mnohosti výrazů. Například kdy jednu činnost můžete vyjádřit několika desítkami výrazů. Překrásných, libozvučných až po vulgární a obscénní. Můžeme se chytnout toho, že český jazyk není příliš zdvořilý, že máme málo zdvořilostních vazeb, až k tomu, že dokonce nemáme zdvořilé oslovení, pokud neznáme jméno. Například. Zkuste oslovit ženu, když neznáte její jméno. Říkáte jí paní, ještě horší – pani, nebo ten zoufalý pokus o nějakou zdvořilost jako mladá paní, nebo madam nenajdete.

Máte pravdu, jak bych vás oslovila, kdybych neznala vaše jméno, člověk si to ani neuvědomuje.

Další, čeho bychom se mohli chytnout, je humor v řeči. Humor odráží mnoho vývojových vrstev v té naší hoře. Asi bychom bez něj nepřežili. Je určitým úhlem, kterým se dá ta historie vést. Na druhou stranu je nebezpečný, protože i věci, které bychom měli brát smrtelně vážně, humor posouvá do roviny, kdy se věc nebezpečně zlehčuje, kdy se můžeme na něco s prominutím – vykašlat. Jenomže ono se to pak nějakým způsobem vrátí. Stejně tak určitý skepticizmus, ta naše pověstná vazba, kterou zmiňuje Pavel Eisner "tak já nevím" a jak uzavírá – Čech pochybuje, tudíž jest. A takhle bychom mohli tím jazykem postupovat dál. Jsem hrdá, že jsem Češka, protože český národ má vrstvy, na které může být právem hrdý. Jsou to spíš vrstvy jednotlivých životů než nějakého davu. Z toho, jak já vnímám historii, český národ nemůže být příliš hrdý na své davové akty, ale na jedince hrdý být může. Protože na to, jak je malý, tak dal světu opravdu výjimečné osobnosti. Výjimečné o to víc, že střed Evropy nepřál příliš křídlům, která tady rostla, osobnostem, které se vymykaly průměru, které jsou nadprůměrné. Navíc, ale snad to není naše národní vlastnost, my nemáme nadprůměrné bytosti ani moc rádi, neumíme si jich vážit, ale umíme si z nich dělat legraci.

Máme strach?

Člověk má vždycky největší strach z toho, co je v něm. Jinak si myslím, že historie přináší každému národu podobné otázky, podobná ponaučení. A to naše je v každém případě – jak to říct hezky a laskavě – kreativní.

Jste laskavá ke svému národu?

Jsem, není nutno plivat na něco, co je se mnou bytostně spjato. Jak se můžete vyčlenit z něčeho, co je vaší součástí? Neexistuje jednoduchá cesta, neexistuje jednoduché řešení. To nejlepší řešení je složité. To znamená přijmout zodpovědnost za každý den, za každé rozhodnutí, za každý svůj krok. A tu zodpovědnost vztahovat k něčemu většímu, než je naše já.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.