Astrální tělo je nepřítelem svobodného ducha člověka. Vždycky touží pouze tom, co nás táhne dolů, zpět do světa temnot, daleko od naší cesty za Světlem. Astrál chce probouzet rozčilení, strach a nepokoj, nemluvě o pocitech ještě mnohem negativnějších. Je to obratný a zkušený nepřítel, tvrdě vycvičený v boji. Je nenasytný a nelze jej ničím uspokojit. S každým ústupkem jeho chuť ještě více roste. Z povolnosti vůči astrálu se poté rodí stvůry chtíče a dalších žádostí. Proto je naprosto nutné jej od sebe oddělit a skoncovat s ním jednou provždy. Teprve až hnutí astrálu zcela ustanou, dospějeme ke skutečné svobodě, jíž je vyrovnanost a vnitřní klid.

Umění přijímat životní události bez zbytečného nepokoje, v klidu a rovnováze se můžeme naučit od samotného života. Jestliže určitá událost nevyvolává svou kladnou stránkou žádnou reakci v astrálu, neměla by pak vyvolávat ani rozhořčení, chmury a trápení, obrátí-li se k nám svou stinnou stránkou. A protože je mnohem lehčí ovládnout ten první druh reakce astrálu, je třeba potlačovat v sobě nejprve takové astrální reakce, které se podřizují vůli bez zvláštního úsilí – tj. reakce pozitivní. Jestliže omezíme své nadšení z toho, že nám životní okolnosti právě vycházejí vstříc, znemožníme tím, aby nás ovládlo rozhořčení, když se tyto okolnosti obrátí v náš neprospěch.

Radujme se z malých vítězství

Abychom nad sebou získali co největší vládu, je třeba začít postupně od malých kroků. O významu malých věcí se hovořilo a psalo již mnohokrát. Člověk se na nich může trénovat a přitom se nemusí bát překážek. Ovládnutí drobných pocitů a hnutí astrálu není tak těžké a vítězství nad nimi nám přinese radost. Lidé se rádi nechávají unášet svými prožitky a emocemi, ty jsou však ve skutečnosti zcela zbytečné a svými zdánlivými příčinami neopodstatněné. Jsou to jen přízraky máji, které dokáže silná vůle bez problémů rozprášit. Měli bychom prosit Boha, aby nám seslal schopnost ovládnout sami sebe. Schopnost, jíž se lidem stále zoufale nedostává.

Nečekejme na pobídku osudu

Když si žák dává čas na to, aby si osvojil učitelovy poučky, nakonec jej k tomu přinutí život sám. Proč ale čekat, až nás popoženou životní okolnosti, když si předávané poznatky můžeme osvojit hned teď? Co nám v tom brání? Stále jeden a týž astrál, který se zaobírá výhradně sám sebou, ale rozhodně ne tím, co je opravdu důležité. Jeho prožitky přitom často nestojí ani za zlámanou grešli a obvykle rychle mizí, aby byly nahrazeny jinými, stejně přechodnými. Nepřinášejí nám žádný užitek, zato však blokují naše vědomí pohodlným způsobem myšlení. Potlačit tato hnutí probíhající v astrální schránce je velmi snadné – stačí jen přikázat jí, aby se přestala vzrušovat, a tyto prožitky ukončit.

Potlačujme hnutí astrálu

Z ničeho se neradujme a nebudeme plakat, k ničemu se nepřipoutávejme a nic neztratíme. Veškerá hnutí astrálu potlačujme ihned při projevu jedné jejich stránky a ta opačná se už neprojeví. Dvojpólové sobectví (radost – smutek, nadšení – zklamání...) je možné přemoci pouze tímto způsobem. Jakmile se z něj radujeme, je pozdě myslet na to, jak se vyhnout pláči, neboť projevení pocitů na jednom pólu zákonitě vyvolá manifestaci opačných prožitků na tom druhém. Následující krok bude spočívat v tom, že se naučíme potlačovat svá přání. Jak často si člověk přeje to, co mu později přinese jen trápení, a raduje se z toho, kvůli čemu bude nakonec plakat. Nikdy nevíme, co ta či ona událost vleče za sebou, a tak není moudré si ji přát, ani se jí obávat. Lepší je přijmout ji, a přitom nedovolit astrálu, aby na ni jakkoli reagoval.

Je nutné zkrotit toho blázna, kterého máme v sobě, aby nás už netrápil svými citovými výbuchy. Je třeba strhnout všechny masky. To je ovšem velmi těžké, proto je lepší tyto masky vůbec nenasazovat. Nechme každého, ať se projeví takový, jaký doopravdy je. Nezatěžujme ho přílišnou důvěrou, připoutaností či láskou. Je moudřejší být ostražitý než nadělovat lidem kolem sebe neexistující kladné vlastnosti. Vyhneme se tak mnohým zklamáním. Je lepší poznávat, jak se věci mají, a nenechat se dojmout maskami.

Emoce poškozují auru

Naše aura je tvořena zářením lidského mikrokosmu. Její struktura je přímo závislá na fyzickém, emocionálním, mentálním a duchovním stavu člověka. Aura je těsně propojena s ochrannou sítí. I nemocné tělo může mít silnou ochrannou síť, je-li duch silný. Harmonické vibrace aury ze všeho nejvíce narušují vzplanutí astrálu. Ty v ní vytvářejí otvory a trhliny, jejichž prostřednictvím je pak vnitřní podstata člověka lehce dostupná vnějším vlivům. Takovým způsobem se člověk stává bezbrannou obětí zla a temných vesmírných substancí. Zdrženlivost, mlčenlivost a uzavřenost lze naopak považovat za naše nejlepší ochránce, neboť činí ovál aury takřka neproniknutelný. Spousta energie tak zároveň zůstane uchována a nerozptýlí se zbytečně v organizmu. Mějme na paměti, že každé slovo, zvláště je-li prázdné, spotřebovává psychickou energii. Mnohomluvnost pak doslova pustoší naši energetickou pokladnici a bere auře její ochrannou sílu.

Mlčení – úžasný potenciál síly

Je velmi zajímavé sledovat, jaký vliv má mlčení na samotného mlčícího člověka, ale také na jeho okolí. V ostatních lidech mlčení vyvolává zvláštní pocit nepokoje, a dokonce i strachu z čehosi neznámého. Jsou totiž zvyklí stále si o něčem povídat, nebo přímo tlachat o hloupostech. Nepokoj pociťují také proto, že mlčení je těsně spjato s rovnováhou, která představuje úžasný potenciál vnitřní síly, zdrženlivosti, neohroženosti a sebekontroly.

Mlynář, který shromažďuje vodu, ji používá pouze v případě potřeby, jinak by brzy přišel o všechny své zásoby. Stejně tak člověk odhodlaný posílit svou vnitřní rovnováhu zachází velmi obezřetně s každou částečkou své psychické energie. Přitom musí zcela vyloučit podráždění, strach a všechna další hnutí astrálu, která tuto energii nemilosrdně vysávají. Je rovněž třeba vyhnout se planým řečem, uspěchanosti, ale také kouření, alkoholu a jiným závislostem. Tím se člověk stává strážcem svého mikrokosmu. Tento stav duchovní bdělosti posiluje jeho aurický obal a upevňuje jeho vnitřní rovnováhu.

Vnitřní rovnováhou proti nemocem

Zdraví člověka je často závislé na rovnováze energie v jeho mysli. Příčiny nemocí je proto třeba hledat v nevyrovnanosti lidských myšlenek. Každá z nich vyvolává určitou tělesnou reakci. Tyto reakce stojí obvykle zcela mimo naši pozornost, což ale nijak nezmírňuje fakt, že podmiňují mnohé procesy probíhající v organizmu. Je dobře známo, že neustálou podrážděností si například můžeme přivodit nemoc jater a neklidem, strachem a rozčilováním pořádně pocuchat nervy. Při léčbě je proto nutné začít obnovením vnitřní rovnováhy a mít na paměti, že reakce nemocného na myšlenku klidu jej skutečně uklidní a reakce na myšlenku zdraví bude ozdravně působit na celý jeho organizmus. V žádném případě není správné poddávat se nemoci. Svoji pevnost je třeba bránit s rozhodností a jistotou až do konce, až do poslední kapky naděje. Vzdámeli se ve svých myšlenkách, otevřeme bránu nepříteli. Kolik nemocí se rodí právě z myšlenek! Pokud se nám stane, že se objeví nemoc (a tedy nevyváženost), snažme se nejdříve obnovit rovnováhu v astrální a mentální schránce, a fyzická rovnováha (zdraví) přijde sama – jako důsledek uspořádání procesů v jemnohmotných tělech.

Negativita žije i v nadpozemském světě

Negativní hnutí astrálu jsou u některých lidí tak zjevná, že až odpuzují svou ošklivostí. Pach, barva záření, zabarvení myšlenek – to vše je u těchto jedinců mnohdy až odporné. Jejich běžné myšlenky jsou jako přízraky, které pohlcují záření a zanechávají stopy na fyzickém těle. Rozjasnění aury je možné dosáhnout jen tím, že se od těchto upírů osvobodíme. Vždyť myšlenka je živou podstatou jemnohmotného světa bez ohledu na to, na jaké úrovni vibruje. Typickou vlastností nízkých myšlenek je to, že se drží aury (na rozdíl od těch druhých, které odcházejí do vesmíru). V průběhu života se nashromáždí a vrostou do aurického obalu. Jejich nositelé postupně přivyknou jejich vibracím a naučí se akumulovat v sobě takové elementy, které jim odpovídají. Pro rovnoměrný vzestup ducha je nutné, aby se člověk od těchto myšlenek osvobodil. V nadpozemském světě je totiž velmi obtížné léčit ránu na duchu, neboť přitažlivá síla odpovídající materii myšlenek je tam prakticky nezdolná. Pokud člověk nezvítězí nad těmito myšlenkami a jejich přitažlivostí na tomto světě, jak by je mohl překonat tam, kde se vše maximálně zesiluje a zviditelňuje! Přitažlivost nízkých vrstev je nesmírná. Vyhne se jí pouze ten, kdo v sobě nemá nic, co by s nimi mohlo souznít. Zákon souznění působí na všech úrovních a ve všech světech. Nelze mu uniknout. Je ale možné vědomě se jím řídit – už tady a teď.

Nestavme život na přeludech

Nežádoucí emoce či hnutí astrální schránky je třeba neutralizovat volním vyzdvihováním takových emocí a stavů vědomí, jež náležejí k opačnému řádu. Strach nebojácností, přílišnou horlivost důstojností ducha, neklid klidem, nevyváženost rovnováhou. Tyto stavy vědomí lze vyvolat tak, že k nim soustředíme své myšlenky. Přímo na vrcholu silného astrálního hnutí je možné vyvolat vědomě jeho protikladnou hodnotu a tím toto vzplanutí vášní potlačit. Podle toho, co si naše vůle přeje, můžeme ve svém vědomí rozehrát symfonii světla, nebo disonantní akord tmy. Jedinou skutečnou oporou člověka na Zemi i v ostatních světech je hierarchie světla. Nesmíme proto dopouštět, aby iluze máji odtrhovaly vědomí od podstaty života a nahrazovaly ji samy sebou. Pád těchto iluzí je neodvratný a člověk pak zůstává ve vesmíru bez jakékoli opory. Ať si vezmeme kteroukoli emoci astrálního řádu, zjistíme, že její trvání je pouze dočasné, protože její energie se rychle vyčerpá a tato emoce už není schopna vyvolat další reakci. Všimněme si například, jak i ty nejsilnější projevy astrální lásky časem slábnou, dohasínají a mění se v naprostou lhostejnost, nebo jak se emoce potřebují neustále střídat, aby se mohly probouzet znovu a znovu. Kolik různých pocitů pocházejících z našich tří schránek (fyzické, astrální a mentální) už v minulosti zachvátilo naše vědomí! Tyto pocity záhy opět zmizely, vzpomínku na ně naše současné vědomí již dávno potlačilo a nyní žije novými dojmy, do kterých se opět vrhá hlava nehlava. Nelze však přetrvávat na tom, co je přechodné. To vše jsou jen přeludy. Jediné, co je neměnné a co trvá, je schodiště hierarchie…

Helena Rerichová, Karma odsuzujících, Eugenika

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.