Už řadu týdnů jsem si všímala drobného, ale mrštného kocourka s potrhanýma ušima a bojovným duchem tygra, který se nám potloukal po zahradě. Náš dům stál o samotě, daleko od ostatních sousedů, takže mi nešlo do hlavy, jak si k nám našel cestu. A samozřejmě, jakmile jsme pochopili, že má hlad, rázem jsme hodili za hlavu svoji zásadu toulavé kočky nekrmit.

"Možná bychom ho měli odvézt do útulku," navrhl můj manžel. Ale kočka byla jako blesk a nedala se chytit. Jednoho dne jsem našla kocoura zalezlého do krabice v přístřešku s nářadím. Tentokrát přede mnou neutekl. Vylezla jsem na žebřík a zjistila, že v krabici se mrskají čtyři koťata, krmí se a drobnými packami zuřivě hnětou matčino břicho. Takže náš kocour byl "kocouřina". "Jak to vypadá, máme novou kočku!" oznámila jsem rodině. "Teď nemůžeme dělat nic jiného než najít pro ni jméno". Naši dva puberťáci ani nezaváhali. "Louella!" prohlásili a bylo rozhodnuto.

Lou byla vzorná maminka. Koťata jsem přestěhovala do pohodlnější bedýnky a tu postavila do garáže. Lou dlouho váhala, jestli může miminka nechat bez dozoru jen se mnou. Chvíli jsme na sebe koukaly a já ji tiše uklidňovala. Nakonec usoudila, že mi může důvěřovat, protože se asi na hodinu ztratila.

Po návratu vypadala odpočatě a spokojeně. Děti mě prosily, ať si koťata necháme. Každé dostalo jméno: šedivý mourek byl Ruben, jeho sestřičku pojmenovali Lotus. Ustoupila jsem, pokud šlo o tyhle dva mazlíčky, ale třetí a čtvrté kotě putovaly do nového domova, který jsme jim sehnali na inzerát.

Koťata rostla jako z vody a každé z nich projevovalo jinou povahu. Lotus byla dobrodruh a vyrážela na průzkumy do polí a hájků, zatímco Ruben si jako správný syn hrál na mazánka a držel se matky, která ho nestydatě rozmazlovala. I když nakonec matku přerostl skoro dvojnásobně, stejně se vedle ní rád natáhl a nechal si čistit kožich od hlavy k patě.

Naše děti vyrůstaly, vedly řeči o vlastních plánech a samostatném životě, o studiích a zaměstnání. Já jen postávala stranou a vyptávala se jich, jestli sehnaly slušné bydlení a kde perou a jestli je v domě v vrátný a tak vůbec, však víte, s čím si tak maminky dělávají starosti.

Popravdě mě představa jejich samostatného života děsila k smrti.

Vždyť si nikdy nenastaví budíka správně, a i kdyby, stejně nevstanou, vždyť tady je musím každé ráno volat nejméně čtyřikrát! A kdo jim vypne ve tři ráno televizi, když mládež ráčí konečně usnout?

Jednou koncem léta jsem se dívala, jak Lou čistí kožíšek synovi, teď už obrovskému halamovi, který se skoro nevešel do křesla. Ruben se rozvaloval ve své obvyklé slastné poloze, oči blahem přivřené a nohy roztažené, jen aby ho maminka mohla umýt do posledního centimetru. To je ale komický pohled, pomyslela jsem si.

Jako kdyby mě slyšela, Lou náhle ustala v zuřivém umývání a pozorně si Rubena prohlédla. Že by jí něco došlo? Její Jediný a Nejmilovanější otevřel nechápavě oči. Co tu očistu přerušilo? A pak ta laskavá kočičí maminka udělala něco šokujícího. Jediným máchnutím packy srazila svého obrovského syna z křesla na podlahu.

Kocour nechápavě vzhlédl k Lou. Určitě se spletla! Čišelo mu z očí. Ale matčin obvyklý zbožňující výraz nahradilo zavrčení. Ruben vzal nohy na ramena a schoval se. Od té chvíle se Lou chovala k synovi jako ke každé dospělé kočce. Byla zdvořilá až do chvíle, kdy se pokusil narušit její soukromý prostor. Zapamatovala jsem si to.

"Když mně se nevejde kufr do auta!" stěžovala si dcera s patřičnou dávkou zoufalství v obličeji. "Co myslíš, nemohl by mi táta přidělat na střechu zahrádku?" "Nevím", odpověděla jsem bezstarostně a rovnou zamířila do sklepa, odkud jsem vytáhla svůj malířský stojan a krabici s barvami. Zatímco jsem povolovala zaschlé uzávěry tub, skoro bláznivě jsem se těšila, jak si po svém užiji těch posledních pár dní prázdnin, než budu muset začít zase učit. Nebudu muset myslet na nepořádek, co ráno zůstane po dětech.

Nebudu si dělat těžkou hlavu, jestli je lednička dost zásobená, aby si večer nestěžovaly, že v domě není nic k jídlu. Přestanu se stresovat, že mají půl hodiny zpoždění, jestli napíšou zítřejší test a jak dopadne jejich nejnovější životní láska.

Sama nemám potuchy, jak mě napadlo malovat kočku, ale skutečně, z plátna na mě hleděla Lou, usazená na nazlátlé podzimní trávě, ztělesnění ladnosti a důstojnosti. Skoro jsem věřila tomu, že je vděčná nám i veterináři, že její mateřská kariéra jednou provždy skončila.

Naše děti odešly z domova, měly úspěchy, dělaly chyby, jezdily a nejezdily.

A svět se nezbořil.

A Lou, osvobozená od mateřských povinností, si mohla konečně dopřát luxus, aby se jenom tak líně vyhřívala na kamenech před domem. V podvečer sedávala na dolním konci zahrady a hleděla do dálky. Vracela se až po setmění. "Á, Lou už zase pozoruje západ slunce," oznamoval manžel, který ji tam vídával cestou z práce. A já se na chvíli přestala hrabat v knihách, protřela jsem si oči a stejně jako Lou se zadívala na kouzelnou hru světla a stínů podvečerní oblohy; matky vychutnávají vnitřní mír plynoucí z vědomí, že jedna životní etapa končí a začíná další, stejně krásná.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.