Nevím, jak vy, ale já mám dojem, že se s ženskými časopisy v poslední době roztrhl pytel. Občas si nějaký koupím, do několika z nich píšu, a proto mi posílají autorské výtisky, takže si pyšně říkám, že mám přehled a vím, co je opravdu "in". Když však čtete tři až čtyři časopisy měsíčně, přijdete na to, že jsou v podstatě všechny stejné. Výjimkou jsou snad jen ty, které jsou věnovány jídlu, ale v nich zase platí, že se červen věnuje jahodám a říjen zvěřině, takže i tam je o pravé překvapení nouze. Když si vzpomenu na to, co se v poslední době probírá ze všech stran, je hlavně odlišnost mezi mužem a ženou – ne fyzická, ale ta, která charakterizuje svébytné myšlení každého pohlaví.

V dobách, kdy jsem byla mladá, byl termín "ženská logika" vyhrazen pro jednání nelogické, emotivní a značně neužitečné. Teď se přichází na to, že ani logika založená na emocích nemusí být vždycky tak neproduktivní a problémová, jak se na první pohled zdá. Jako další, co se v poslední době velice intenzivně probírá, je údajná schopnost ženy, která se umí stejně intenzivně a stejně dobře věnovat několika věcem najednou – na rozdíl od muže, který zvládá jen jednu (a občas se jedovatě dodává, že i tu s obtížemi). Pokud si do této rovnice dosadím sebe samotnou, začnu hned po přečtení takového článku přemýšlet, zda jsem opravdu žena, protože funguju naprosto jinak, než bych jako měla. Vyloženě nesnáším, když se věci nechávají na poslední chvíli (za mého mládí se tomu říkalo lenost, dnes se pro to užívá vznosný název prokrastinace).

Moje logika Saturna v desátém domě praví, že se to stejně musí udělat, takže bude lepší, když si to udělám hned a pak budu mít klid. Je to asi tím, že jsem z přirozenosti neobyčejně líná, takže udělám všechno rychle a raději i dobře, abych to měla z krku a nemusela se k tomu vracet. Stejně tak bych se asi neshodla s bývalým šéfem TV Nova, který tvrdil, že lidé jsou jako olivy, a to nejlepší ze sebe vydají pod tlakem. Na rozdíl od něj, jehož stres motivoval, se já v takové chvíli cítím jako králíček, který kouká na kobru a kromě úvah o tom, jak to zařídit, abych byla co nejrychleji co nejdál, mě nic rozumného nenapadá. Vím, že teď na spoustu lidí působím jako člověk, který má všechno pod kontrolou a se životem si umí poradit, ale i já jsem prošla obdobím, kdy jsem chtěla dělat deset věcí najednou a všechny stejně dobře, než jsem pochopila, že mi není dáno. Na rozdíl od ostatních kamarádek, které k takovému závěru potřebovaly dlouhé týdny pokusů a omylů, jsem měla to štěstí, že jsem to pochopila během jednoho – i když velice bouřlivého – podvečera. Bylo to období, kdy jsem ještě neměla ani třicet, a kdy jsem si v jednom takovém časopise přečetla, že domácnost, ve které je horká voda, automatická pračka a žena s mozkem, se dá zvládnout levou rukou. Chce to jen trochu organizačních schopností a basta! Vzhledem k mé konjunkci Marse s Uranem ve Lvu jsem se rázem nadchla, článek pochopila jako výzvu a rozhodla se, že si dokážu, že žena s mozkem opravdu jsem! Cestou z práce jsem se zastavila pro syna ve školce, nakoupila, s plným nákladem vyběhla čtvrté patro bez výtahu, rozhodila nákupy tam, kam patřily, a zapnula mozek. Nejdříve jsem naládovala prádlo do pračky, pak jsem zamíchala těsto a dala do trouby koláč, nakrájela cibuli pod guláš a dala ho na plotýnku. V bytě to začínalo vonět a já jsem měla úžasný pocit (který se bohužel od té doby ve stejné intenzitě už nikdy nezopakoval), že jsem žena, která si umí zorganizovat život, umí si ho rozplánovat a má všechno pevně pod kontrolou (když od té doby slyším některého z našich politiků, jak říká, že má všechno pod kontrolou, nedokážu potlačit cynický škleb). Možná by bylo všechno dobře dopadlo, kdybych neusoudila, že se toho dá zvládnout ještě víc. Ušetřené chvíle, než se všechno dodělá, jsem hodlala využít k tomu, že se bleskurychle okoupu a umyju si vlasy, aby mého muže vítala ženuška jako z amerického filmu. Napustila jsem si vanu, vlezla do ní, namočila a našampónovala si vlasy a… pak se to stalo. Pračka, ve které končil prací cyklus, začala vypouštět horkou vodu a to mně přímo na záda. Voda sice měla jen šedesát stupňů, ale věřte, že to stačí. Vyletěla jsem z vany, za nechápavého pohledu synka začala tancovat po předsíni. Naštěstí mé ochranné mechanizmy ještě trochu fungovaly, takže jsem z posledních sil vytrhla špunt z vany, aby nepřetekla. S hlavou plnou pěny jsem poletovala, mezitím mi modralo koleno, které jsem si při výskoku z vany zhmoždila následným pádem. Z trouby se valily kotouče černého dýmu, který smrděl po spáleném koláči, a mísily se s pachem připalovaného guláše. Otevřela jsem okna a jala se likvidovat spoušť, což se bohužel moc nedařilo. Snažila jsem se překonat a nedávat najevo své rozčilení. Vlasy jsem umyla a zabalila do ručníku, do záchodu spláchla všechno, co zbylo z původně dokonalé večeře, a po stručném pohledu do spíže naplánovala k večeři záchranný chleba se sardinkami. Má krátká kariéra ženy s mozkem, pro kterou je domácnost hračkou, skončila vlastně ještě dříve, než pořádně začala.

Když od té doby čtu něco o tom, že žena umí myslet na několik věcí najednou, vzpomenu si na dobu, kdy jsem měla na hřbetě spálený úhoří pruh, který příšerně bolel, a říkám si, že mi v tomto ohledu není přáno. Pokud něčím podobným trpíte také, nestyďte se k tomu přiznat! Možná jsem poněkud neskromná, ale myslím si, že vytvoříme velice dobrou společnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.