Letos jsme si vytkli s mým mužem náročný cíl. Padesát let společného života chceme oslavit završením několikaleté pouti do Santiaga de Compostela ke hrobu svatého Jakuba. Vycházíme ze španělského městečka Fromista, z místa, kde jsme loni skončili čtrnáctidenní putování po poutní cestě, která nese název "francouzská". Do cíle našeho snažení nám zbývá 444 km a máme na to osmadvacet dní.

Vycházíme se skupinou přátel ze sdružení ULTREIA, kteří se po čtrnácti dnech vrací domů s tím, že svou dlouhou pouť, rozdělenou na sedm let, ukončí v plánovaném příštím roce. My tak zůstáváme sami, ale zároveň v podivuhodném společenství poutníků vpravdě z celého světa. Za svou vytrvalost dostáváme od života dar cesty, která nemá obdoby. Každý den přináší nové zážitky a nová přátelství. Vybírám jen několik z nich. Všechny by postačily na knihu, ale těch už o svatojakubské pouti bylo napsáno dost.

Meseta je moře půdy splývající s nebesy

Mnoho poutníků se obává španělské mesety. Už v loňských etapách, v úsecích Tierra de Campos – země uprostřed polí, jsme z ní měli trochu strach, než jsme pochopili, že meseta má své neopakovatelné kouzlo, člověka pohlcuje a nutí k boji se sebou samým. Stojí za to jí projít. Tentokrát vycházíme ze starobylého města Carriónu de los Condes, jehož jméno připomíná neblaze proslulá hrabata z Carriónu, dva zetě slavného Cida – maurobijce, hrdiny legend a středověkých písní. Ještě trochu prokřehlí z večera a chladné noci v ubytovně kláštera u sester svaté Kláry se vydáváme k mostu přes řeku Corrión. Ten tajemně vystupuje z ranní mlhy jako připomínka dávných dějů. Myslím na to, že v městečku odpočíval a tudy také procházel už počátkem 13. století na své pouti pokorný prosťáček Boží svatý František z Assisi. Hned za městem nás známá značka se škeblí na modrém pozadí a žlutou šipkou přivede na kamenitou cestu mezi nekonečnými lány polí. Jejich sytá zeleň symbolizuje vzrostlé obilí a zářivě modrá barva chrp při okrajích je znamením naděje dobré úrody. Poutník tu nenajde ani studánku a první lidská obydlí budou až po 17 kilometrech. Říká se, že náhorní planina mesety, ležící ve výšce osmi až devíti set metrů, dovede připravit poutníkům v každém ročním období nesnáze, zjara je to vítr a déšť, v létě vyprahlá strniště a sálavé slunce, na podzim a v zimě mrazivý chlad a vítr. Na několika místech podél cesty už z dotací Evropské unie vysadili alej platanů, zajišťující trochu stínu, ale ty se teprve hlásí k životu.

Protentokrát oblékám bundu i pláštěnku jako ochranu před poryvy jarního větru. Brzy přijde i déšť. Vítr sílí a zdá se mi, že mne každou chvíli srazí i s batohem k zemi. Vlhkost proniká až pod oblečení. Ale nesmím se vzdát, na nic nemyslet a jít. Najednou u cesty spatřím sedící schoulenou postavu, jen hůl vyčuhuje. To jedné unavené poutnici se už nechce dál. Pár slov solidárního povzbuzení však pomůže opět nabrat síly a jít. Cesta jako by neměla konce. Až z moře polí počne vystupovat pomyslný maják – věž hřbitovního kostela vesnice Calzadilla de la Cueza. Je jako oáza ukrytá v dolíku před větrem. Dvě tři krátké uličky, dva kostely, jedna hospoda a hned zkraje obecní ubytovna pro poutníky, pojmenovaná vznešeně Albergue de Peregrinos Camino Real (ubytovna pro poutníky na Královské cestě), která pojme až stovku nocležníků. Ubytovnu má v pronájmu soukromník a dva mladíci se náležitě starají o její chod. Hned při vstupu je třeba se přezout, hospedero uvede každého osobně k jeho palandě a předvede dobře vybavenou umývárnu. Po krátkém zdřímnutí v teple spacáku si tajně chystám z tekoucí horké vody kakaové osvěžení s několika sousty chleba a sýru. Jíst se tu nesmí, každou chvíli projde místností hospedero coby dohlížitel. Opravdové nasycení nás čeká až s večerem mezi sedmou a osmou hodinou, kdy se v nedaleké hospodě podává bohaté poutnické menu. V pozdním odpolední se rozjasní a je dost času projít několikrát vesničkou křížem krážem. Nabílená stavení, mnohé z kotovic, několik kvetoucích ibišků, jabloně. Se zájmem prohlížím fresku namalovanou na vnější stěně naší albergue. Znavený poutník odpočívá u cesty, kde se zjevují černí běsi. Je to řádění přírodních živlů, ale jsou to často též neblahé myšlenky, s nimiž je třeba se poprat. Tenhle boj svede na své cestě snad každý poutník, ať je kteréhokoli vyznání. A že jsou to v naší době poutníci všech čtyř hlavních světových náboženství nám říkají symboly, zdobící poutníkovu mošnu: jeruzalémský kříž, muslimský půlměsíc, židovská hvězda a buddhistické óm. Všichni se tu potkávají, přátelí a rozumí si.

Foncebadón – služba a přátelství na Cestě

Protentokrát nás čekají hory, náročná a zároveň nejkrásnější etapa našeho putování. Pozvolné stoupání nás přivedlo do Rabanalu, vesničky ve výšce 1150 m nad mořem. Ve středověku se tu shromažďovali poutníci, aby společně překonávali obtíže drsného počasí i úklady lapků. Je právě čas polední siesty, která se ve Španělsku protáhne až do odpoledních hodin. Hospoda i kostel jsou zavřené. Na nocleh je brzy, a tak stoupáme výše do Foncebadónu, kde se nám dostane vřelého přivítání. Nejprve se ale kocháme pohledy na nedaleké Leónské hory s čepicemi bílého sněhu na vrcholech kolem dvou tisíc metrů. Ubytujeme se v Albergue Parroquial Domus Dei, kterou zřídilo v bývalém vesnickém kostele sdružení rakouských přátel Svatojakubské cesty spolu s přáteli z Ponferady. Dvaadvacet míst na palandách obsadili poutníci z Německa, Itálie, Španělska a my dva s manželem, stále ještě méně častí poutníci z Čech. Opozdilí návštěvníci najdou místo ke spaní na slamníku v kapli. Příspěvek činí, kdo co dá. Společnost je tu velice přátelská, a tak společné večerní posezení je nasnadě. Zvláště když hostelero don José z jihošpanělské Cartageny dnes pořádá večeři u příležitosti ukončení své dobrovolné čtrnáctidenní služby poutníkům. Zítra už tohoto přívětivého nastávajícího penzistu přijde vystřídat jiný dobrovolník jako dočasný správce ubytovny. Italové pod vedením sbormistra Angela nacvičují z poutního zpěvníku děkovné písně. A nakonec nemůže chybět ani slavné Ó Sole mio! Přidávají se všichni, strženi italským temperamentem. Přípitky a děkovné modlitby pronášejí zástupci každé zúčastněné národnosti. I my přirozeně děkujeme hostiteli, děkujeme všem přítomným "pelegrínům" a pro všechny vyprošujeme pokoj Boží – La paz por todos! Ráno se vstává s rozedněním, vždyť nás čeká přechod hor. Obloha je jasná, bez mráčku, nedaleké zasněžené vrcholky září svým jiskřivým svitem. Včerejší blátivé kaluže se lesknou zamrzlým škraloupem. Zostra vystupujeme k památnému mýtickému kříži, zvanému Cruz de Ferro. Ční dodaleka na kopci tvořeném hromadou kamení, které sem nanosili poutníci. V duchu pradávné tradice snad každý přiloží svůj kámen s prosbou o ochranu na své cestě. Kdo přinese jen malinký kamínek až ze svého domova, zbaví se hříchu, který s sebou nese.

Zjara se horská krajina zdobí nejkrásněji. Rozkvetlé janovce, bílé i žluté, střídá fialový květ vřesovců protkaný trsy divoké levandule. Člověk si připadá jako v botanické zahradě, jejíž veškerou bohatost nedovede ani pojmenovat. Nejvyšší bod přechodu 1520 m vyznačuje pocestným telekomunikační základna s vysokou konstrukcí. Nedaleký Manjarín, dnes opuštěnou vesničku, ohlašuje templářská vlajka – osmiboký červený kříž na bílém plátně. Za nepřízně počasí, když kraj zahalí mlha a přijde déšť či sníh, vyzvání zvonem poutníkům na přivítanou "poslední templář", jak sám sebe nazývá horal Tomáš, strážce posledního stavení. Nikomu v tísni neodmítne skromný nocleh, ať je to třeba jen na zemi. My vezmeme za vděk nabízenou teplou kávou se sušenkami, vždyť v dohledu není žádný bar, natož restaurace nebo obchod. Také informace vyčtená z vývěsní cedule potěší, do Santiaga zbývá 222km, jsme právě v polovině naší letošní plánované trasy. Pro dnešek nás čeká ještě dlouhý sestup do malebné Molinaseky se starobylými uličkami a moderně vybavenou ubytovnou. Ten však dá ještě zabrat nohám i zádům, obtíženým batohem se vším, co potřebuje poutník k životu.

Santiago de Compostela – modlitba díkůvzdání

Označené kameny při cestě postupně začínají odměřovat zbývající kilometry pouti, je tu stý kilometr, padesátý, šestatřicátý a desátý ve vesnici Labacolla s protékající říčkou, v níž se poutníci vždy očisťovali. A konečně Monte Gozo, označovaný jako Kopec radosti. Zde odnepaměti trávili poutníci svou poslední noc, i když je to odtud ke katedrále sv. Jakuba jen 4,5 km. V současnosti je to předměstí, kam jede městský autobus číslo 6. Je odtud vidět střed posvátného města a kdysi i věže katedrály, překrývané v naší době novou zástavbou. I my zde zůstáváme v ubytovně, tvořené několika bloky přízemních domků, kde je veškeré potřebné zařízení a kde může poutník pobýt za nevelký peníz i několik nocí. Na nejvyšším místě stojí mohutný památník, připomínající návštěvu papeže Jana Pavla II. Vedle něj se choulí malý kostelík sv. Marka, kde se denně, stejně jako v kostelích po celé zemi, slouží bohoslužby za poutníky. S naší radostí se mísí únava a trochu bolesti, vždyť je to první větší odpočinek po 22 dnech nepřetržitého putování. Muž si přidá ještě jeden den a já jdu objevovat pamětihodnosti Santiaga a také vyhledat ubytování v hostelu uvnitř starého města. Je dobré pobýt v těch památných zdech dva, tři dny a vstřebat neopakovatelnou atmosféru kostelů, klášterů, paláců, obchůdků, kavárniček a hotelů. Zvláště s večerem, kdy se uličky vylidní a začnou vyzvánět zvony zvoucí k večerní službě Pánu a u kašen či na schodech vyhrávají potulní muzikanti na housle, flétny i dudy, je tu nejkrásněji. Jakási směs starobylosti a posvátnosti dopadne na město a jeho obyvatele.

Bronzové škeble vsazené do dláždění ulice přivedou poutníka bezpečně od brány Porta do Camino ke katedrále s ostatky apoštola sv. Jakuba. Je to stavba velkolepá, vršená po staletí, ze tří stran ji obklopují tři rozlehlá náměstí, z nichž největší je Plaza de Obradorio. Mám štěstí, přicházím právě na začátek slavnostní mše u příležitosti mezinárodního kongresu lékařů, patologů z celého světa. Bohoslužbě přisluhují rytíři svatého Jakuba, řádu s charakteristickými kříži ukončenými do podoby meče, který si vytknul za cíl ochranu všech, kteří jdou po svatojakubské cestě. Šest vybraných mužů rozhoupává pověstnou obří kadidelnici a roznáší voňavé obláčky posvátným prostorem. Je o něco menší než ta původní, jeden a půl metrová, která ve středověku vykuřovala kostel proti pachu a očisťovala od nákazy a nemocí poutníky bytující v postranních lodích svatyně.

Při večerní pobožnosti spolu se zástupci poutníků mám možnost postát a pomodlit se Otčenáš v kryptě u relikviáře s ostatky sv. Jakuba a jeho dvou žáků. Držíme se za ruce a potom pronášíme prosby za své národy, Evropu a celý svět. Chvíle nezapomenutelná, povznášející, plná dojetí. Pověst praví, že první křesťané přivezli tělo apoštola a mučedníka Jakuba na území dnešního Španělska z palestinské Jaffy lodí na útěku před židovskými pronásledovateli. Načas se tělo ztratilo, až podle záře, kterou ostatky vydávaly v místě uložení, bylo v 9. století opět nalezeno. Připadá mi, že ta zářivá energie se dá pociťovat dodnes. Nazítří se už ve dvou s mým mužem účastníme slavnostní nedělní bohoslužby v zaplněném chrámu. Pak zajdeme do kanceláře pro poutníky. Zde na základě razítek v poutnickém pase, ověřujících místa, kterými jsme prošli, dostáváme každý svůj dokument, zvaný Compostela, podepsaný sekretářem kapituly compostelské. Ještě po letech bude připomínat naše vítězství i strádání na dlouhé pouti, kde jsme poznávali mnoho přátel, ale především sami sebe.

Fisterra – cesta na konec světa

Pro řadu poutníků končí jejich veliká Cesta ještě o necelých sto kilometrů dále ze Santiaga de Compostely směrem k východnímu pobřeží Španělska. Leží zde nejzazší výběžek pevniny, omývaný vodami Atlantického oceánu, nazývaný odnepaměti Konec světa. Pro našince je zajímavé, že až sem došlo také poselstvo krále Jiřího z Poděbrad, vyjednávající u evropských dvorů všeobecnou mírovou smlouvu. Dobrodružnou výpravu popsal její účastník Václav Šašek z Bířkova v cestopisném deníku Z Čech až na konec světa v roce 1465.

Není divu, že bychom rádi také toto místo navštívili. Zbývají nám dva dny a nikoliv pět, které bychom potřebovali na další pěší pouť, a tak stejně jako plno jiných pelegrínů, jak se poutníkům tady pošpanělsku říká, sedáme ráno v Santiagu do autobusu ve směru Fisterra. Polední siestu už trávíme v kouzelném městečku, které také svým názvem konec země připomíná. Všeobecný poklid ovládá malebnou zátočinu s malou písečnou pláží, řadou hotýlků a restaurací, kde se v bohatém výběru nabízí ryby i ostatní dary moře. Rybářské loďky hýří barvami a nad nimi se zvedají pozůstatky kamenné pevnosti, sloužící kdysi k ochraně proti pirátům. Při posezení na lavičce nám postarší námořník ukazuje bílý dům, kde před několika lety pobyl deset dnů prezident Havel.

Na skutečný konec světa se dá dojít ještě o několik kilometrů dále po asfaltové cestě vinoucí se kamenitým pobřežím k mysu, vyznačenému charakteristickým majákem. Cesta je příjemná pro pěší i motorizované. Nejprve se poutník symbolicky rozloučí s posledním románským kostelíkem na evropské pevnině zasvěceným Panně Mari. Je tak starý, že kolem něho muselo projít i poselstvo krále Jiřího. Dál už se protentokrát snoubí modř oblohy se zářivou žlutí rozkvetlých janovců, které tu a tam zastíní větve zelených borovic. V zátočině se osvěžujeme vodou ze studánky tryskající ze skal. Z dálky spatřujeme postavu v klobouku s poutnickou holí v ruce. Je to bronzová socha v životní velikosti, jejíž větru vzdorující tvář i šat dávají tušit, že tu není vždy tak hezky. Velký kříž na skalisku, za ním několik stánků se suvenýry a domek správce majáku ukazují na opravdový konec Cesty. Ještě jeden menší kříž na svahu a na něm odložená bota, plechový hrnek, poutnická hůl a škeble, kamínky. To poutníci zde odkládají symboly starého člověka, neboť na pouti se podle prastaré tradice rodí člověk nový.

Pohlížím na skaliska, o které se pode mnou tříští vlny oceánu, v dálce se kymácí loďka u ostrůvku vystupujícího z moře a pak už nic, jen voda a voda, splývající na obzoru s oblohou. Kdysi prý tady stávalo pohanské obětiště, kde při rudém západu slunce lidé přinášeli oběti přírodním živlům. Končí se jedna cesta a začínáme přemýšlet o cestě nové. Taková už je přirozenost člověka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.